VÍTĚZSLAV NEZVAL

1935

úryvky

Ten, kdo se nerozešel tak dokonale jako my s vládnoucí společností – a nejen s její ideologií, nýbrž – a to je rozhodující – též s jejími citovými zájmy, nepochopí, jak všecky tyto blouznivé interpretace, vyplývající z opovržení k buržoaznímu pořádku, zbavily nás všeho, co stojí prakticky v kapitalistické společnosti mezi lidmi, a narýsovaly nad námi střechu ateliéru, z něhož je, za velikými vraty, která jsme nechali prozatím zamčená, slyšeti budoucnost.

Kladu-li důraz na nejintimnější přátelství, bez něhož si nedovedu představiti realizaci dobra, jímž je negace samotářství, nepřestávám-li zdůrazňovat potřebu „umělé atmosféry“, jednám v souhlase s vědomím, že princip skleníku je nezbytným předpokladem k principu veřejné zahrady.

A teprve tam, kde jediná tatáž živná půda, odkázaná po celé šířce své prsti na jeden déšť a na jedno slunce, na jediné měsíční světlo a na jednu a tutéž epidemii, která by ji hrozila zachvátit, v podmínkách, které zaručí všem bez rozdílu jedno a totéž počasí k růstu nebo k zániku, teprve tam, kde bude dost podmínek a místa k přesazení, nebude třeba, aby lidé jako my hledali místo nejlidštějších otřesů výhradně jen v plánu nadreality, aby se museli dát vést k objektivním lidským úkolům pronásledováním čísla, aby museli uskutečňovat i nejprostší lidskou shodu hroužením se do systému krajně fantomatických shod.

Což není důležité nalézat nad fiktivními hodnotami, opírajícími se o ještě fiktivnější cenu zlata a diamantů, protivných jako okenní chrámové fresky a složité básnické strofy, skutečnou hodnotu reality v nejširším slova smyslu, její citovou hodnotu, a dát upozornění lidem, ještě cele zaslepeným egoismem a hromaděním užitných hodnot bez naděje na jejich vyčerpání, aby nehledali nejzoufalejšími oklikami ukojení, které poskytuje, dnes prozatím jenom hrstce básníků, zítra a pozítří všem lidem, nadreálný aspekt nejvšednější skutečnosti?

Čím jsou mi ceníky semen s perokresbami, znázorňující co nejvěrněji cibuli, pumpu na kropení zahrady, chřest, mišpuli, hlavice kedluben, čím kuličková počitadla, čím ceníky materialistů, firem s hudebninami, hlavičky za výklady kadeřníků, siluety plátěných nevěst, čím kalíšky na transformátorech, otáčející se korouhve komínů, podlouhlé pecny chleba, vnitřnosti dobytčat, nejrůznější deformované střevíce, spící v koutech svůj sen s rezavými žehličkami, se strojky na knot a s odhozenými klobouky, čím je mi všechen materiál, skládající každodenní život, věšáky s jedním rukávem vysmeknutým a s druhým převázaným kravatou, čím je mi vše, co mohu vytěžit, nejen abych uspokojil hlad, žízeň, teplo, zimu, nýbrž jako hudebních nástrojů k vyluzování hudby nejsvrchovanějšího ukojení!

Pro českého čtenáře nebude bez zajímavosti, co píše duch tak málo nás zajímající, jako je Sabina, o významu snu pro básnictví: „Kdyby mnohý svoje sny byl zaznamenal, již bychom se byli snad i mnohých pěkných věcí dozvěděli a mnohé nové spatřili světy, jež nám zatím básníci, tito obyvatelé v dějinách snů, obrazy ze sprostého života podávají, jak by se byli usnesli veškeru poesii života zahnati nadutými verši, anebo jako by život jen proto držel bytnost svou, aby do zevnitřních jeho forem veršovci nalévali básně. I přenášej, bratře, sny svoje chutě na papír. I tomu nejprostšímu básníkovi se přece jednou něco básnického zdálo: avšak on se ulekl snu – že byl sen, a podíval se kolem, jestli žádný nezpozoroval, že se oddal snům, a ten jediný svůj sen světu nepodal. Snad by se v tom jediném snu byl otevřel nový svět…“

S podivem a se zadostiučiněním k tomuto Sabinovu výroku dodáme, že autoři popisů toho druhu, o kterém jsem se zmínil, se lekají, že by vyhledávání krátkého spojení mezi věcmi, tento bdělý snový stav, o který usiluje krátké spojení, byl také sen, který je snem, a budou nejbídnějšími teoriemi dokazovat oprávnění své čistě policejní aktivity, podobné té, která rozhání v parku milence.

Nepřestávám litovati, že dva básníci, které miluji na prvním místě mezi všemi, Lautréamont a Karel Hynek Mácha, se skrývají za výplody lepši či horší fantazie malířů, že je pro ty, kdož k nim cítí obdiv, jejich podoba navždy ztracena.

Proč nevstoupil Majakovský do Mauzolea hodinu před sebevraždou, což by tam býval zcela jistě nenašel argument proti smrti a pro život, což by celou svou bytostí, zmítanou citovými a intelektuálními rozpory, nedal přednost nejšílenější bolesti před jejich neexistencí, již si tak bolestně uvědomujeme nad skleněným hrobem Lenina, proč nešel zkusit vidět smrt v jejím nejosudnějším díle?

Hrůza života v zemích se soukromým vlastnictvím, hrůza, jež bázlivě očekává zítřek a ničí myšlenkou na něj, na jeho nejisté perspektivy, klid nocí, ochromuje veselí a radost skrblictvím, spekulacemi, systémem výpočtů, jejichž základ se neustále bortí, tato hrůza ze života i smrti není, jak by si to přáli idealističtí komplikovatelú problémů, metafyzickou hrůzou.

Je to hrůza podněcovaná tak či onak důsledky materiálního původu, které se snaží zotročit lidstvo natolik, že pro neustálé starosti, jež přináší materiální život v zemích s kapitalistickou výrobou, neodváží se člověk bez hrůzy žít ani umírat. Starost o ty, kdo přijdou po nás, kdo zdědí naše bohatství nebo naši bídu, chystá pro budoucí, přes nejlepší vůli svých obětí, peklo a nic než peklo.

Z tribuny Zeleného divadla, kde se sešlo padesát tisíc lidí, jsem měl vidět satisfakci, jíž se dostalo Beethovenovi a jeho nejšílenější naději. Orchestr hrál Egmonta. Čím mohla býti tato skladba vídeňské šlechtě, zaujaté zcela společenskými úkoly, a čím byla padesáti tisícům sovětských dělníků a dělnic, kteří před dvěma hodinami opustili závod a ještě s továrnou v uchu přišli se nechat podmaniti, rozjásat a rozplakat skladbou toho, jenž snil o radosti milionů? Nikdy jsem tolik nepochopil Beethovena, jako legendu, která mne v jinošství znepokojovala, nikdy jsem neposlouchal hudbu s větší obavou, že propuknu v pláč, jako když jsem slyšel svého starého známého Egmonta hypnotizovat avantgardu milionů.

Kirsanov mi řekl: „U nás poslouchá básně tisíce lidí. Padesát tisíc výtisků knihy básní je za den rozebráno.“

Ale jak by mohl být tento ohromný Kirsanovův argument argumentem proti mému tvrzení, že se poezie vrátí opět do knih. Je zárukou, že se skutečně vrátí do knih.

Snad patří k nemoci západního člověka výhradné lpění na lásce, které se projevuje neustálou potřebou vzněcovati se pohledy a gesty, poněvadž na západě lásky takřka není. Anebo bych měl tuto nemoc pokládati ještě spíše za nevyléčitelnou nemoc básníků, jejichž celý život je hledáním silnějších a silnějších, omamnějších a omamnějších drog, jimiž jsou básnické obrazy?

Oči Borise Pasternaka, jehož poezie se vskutku nikdy neodhodlala opustit magický kabinet knihy, svědčí o tom, že mystérium lásky nemá být setřeno ani v tak jasných podmínkách lidské existence, jaké dává život v Sovětském svazu.

Surrealistická experimentace vynáší na světlo opět skutečný střevíc z abstraktního skladiště střevíců, které se staly určitou směnnou hodnotou, aby jím dráždila lidský hlad po životě a po lásce, aby zachraňovala za absurdních podmínek lidského bytí onen naprosto ztracený lyrismus, který je výrazem skutečného zájmu na životě.

Přijde čas, kdy z reciprocity dvou poezií, jež mají dnes tak jiné cesty, z poezie starého světa a z poezie Sovětského svazu, se bude moci zroditi grandiózní lyrismus, který se bude přelévat neustále ze života do knih a z knih do života, aby v něm zůstal jako nikde nepotrhaný koberec, nadnášející lidské kroky.

Věřím, že nad uměním, které dnes mluví v Sovětském svazu k veřejnosti, nad ním a mimo ně, v malířství právě tak jako v poezii, existuje neviditelná obec jemných a podivínských bytostí, které, vzdávajíce se prozatím dobrodiní a výhod publicity, vytvářejí nové, těžko uhadnutelné umění, jež je spoutáno s atmosférou socialistické výstavby mnohem podivuhodnějšími a složitějšími pouty než umění, které je dnes na očích všech.

Což je možno, že by v zemi se sto osmdesáti miliony obyvatel nebylo dost tichých bytostí, málo schopných proniknouti navenek, jako byl básník Lautréamont nebo Rimbaud, což nemůžeme očekávati se vší určitostí, že jednoho dne, až zmizí poslední neviditelná vráska za hlubokými vráskami, jimiž poznamenala naposled čelo sovětských básníků Revoluční asociace spisovatelů, vynoří se jakoby odnikud nové netušené knihy a obrazy těch, kdo si uložili být se svou láskou k poezii na místech, na která není vidět?

Nejsem obdivovatelem civilizace. Vidím v ní jen prostředek, jeviště, které má klást co nejmenší odpor velkolepé dramatické koncepci, jež se na něm má uskutečniti.

Měl jsem se přesvědčiti, že, na rozdíl od výhružných a na hřbetě neštěstí se kolébajících manifestací západního proletariátu, jsou moskevské manifestace slavnostmi, jakými mne obdarovává sen.

Hry, jako je Optimistická tragédie, nebojím se to říci, provozovány na západě, oddalují nám Sovětský svaz, místo aby jej přiblížily. Revoluční voluntarismus některých sovětských spisovatelů nezná skutečně míry.

Slyším ještě teď srdečný Kaganovičův přípitek Radkovi, aby již nikdy neměl úchylek, jimiž propadl s Bucharinem, kterého si volím k přípitku já za vážný krok, jejž učinil ve své přednášce k potření vulgárních rappistických teorií, které se snažily zabrzdit svou hrubou rukou vývoj sovětské poezie.

Naše a jejich cesta nezůstane vždy rozdělena, avšak bod, kde se tyto cesty spojí, je prozatím oddělen od nás i od nich několika sopkami, jejichž historickou rolí je vyplnit propast mezi dvěma světy, mezi světem kapitalismu a mezi světem socialismu.

Rád jsem jezdil v moskevských tramvajích a autobusech, třeba je jízda v nich spojena s rizikem, že budeme umačkáni… Přiznám se, že vzrušení, které jsem pociťoval, jsa ze všech stran spalován ňadry žen, tísnících se ve fantastickém klubku, mně dávalo závrať jako některé krajně smyslné sny.

Proč se mně jeví Muzeum revoluce, když je procházím s Najou, jinak, docela jinak, než kdybych tudy šel s průvodcem Inturistu? Proč myslím jen na její oči, já, kterým svlékám pohledem všecky ženy? Ne, nechci se spokojit skutečností, která přináší jen nejprostší užitek, a budu se okouzlovat očima Naji… nad nestejnými řádky svých básní a ve snech, kdy už spím a kdy jsem odkázán na milost a nemilost své paměti.

A co na tom, že nebudu s Najou a s jejím otcem na fotografii, když ta, která odepřela stisknout spoušť, je celý Sovětský svaz, běžící vzhůru po strmém schodišti a nemající času vracet se zpět pro malé kouzlo.

Co na tom, že několik malých kouzel zůstává pod nohama rychle kupředu spěchající společnosti, která uskutečňuje velký zázrak. A co na tom, že básníci pro veliký zázrak toho, co se rodí, zapomněli se shýbat pro malé poetické zázraky, jež tak miluji.

A tak dvě role revolučních básníků, jedna před drátěným plotem Negoreloje… a druhá za drátěnými překážkami… jsou jen zdánlivě dvěma rolemi, neboť každá z nich, obrážejíc jinou stránku slávy dějin, ta před překážkou těžíc z jejich destrukce a ta za drátěným plotem stržena jejich rekonstrukcí a novou výstavbou, stávají se rubem a lícem jedné a téže úlohy. Není naše vina, že, házejíce osudný peníz, nalézáme vždy jen jeho rub. Až pomine zeď, která tvoří tloušťku oné mince, rub a líc se spojí ve veliké jednotě, kterou nebude moci již nic zrušiti.

Před městem Minskem jsem mluvil s dělníkem, který je dnes ředitelem velké filmové továrny. Louče se se mnou na nádraží, žádal mě, abych mu poslal scenario na velký mezinárodní film. „Mám rád desetiminutové malé filmy, zcela zvláštní a nové,“ řekl jsem mu. „U nás je možné všecko, i krátký film,“ odpověděl mně s úsměvem a pomáhal svému chlapečkovi, který s ním cestoval, vystoupiti z vlaku.

Viděl jsem znovu překrásné československé vesnice a městečka, jež se mi dřív nezdála býti překrásná, nýbrž veselá, a dnes jsem viděl na dně každého místo rybníků smutek. Viděl jsem krajinu nad jiné bohatší a proměnlivou, takže to ve mně vzbudilo krásný údiv. Ale na dně této krásy, jíž jsem si dřív nevšímal, byla těžká tesknota, která již neměla svůj původ v impresi, nýbrž v objektivních příčinách, které se nedaly odstraniti ani malířským štětcem, ani přepracovati mocí slova…

Jen malé procento trpících je si vědomo, že jedna epocha, nejplodnější v dějinách… se vyžila a že je právě na vratkém bodě, kdy její těžiště kleslo a kdy žádná umělá podpora nebude dost pevná, aby toto pokleslé těžiště udržela.

Nemohu potkávat své staré přátele, aniž bych litoval jejich nejkrásnějších sil, kterými plýtvají na nejzbytečnějších místech, jen aby si zajistili chléb. Vidím jejich smutné oči, které se zřekly ideálu a v nichž stále častěji krouží zelenavý had cynismu.

Tam je jedenáct hodin a mnoho lidí je ještě na ulicích… Tito lidé se už nemusejí brániti nesmyslnou barikádou soukromého vlastnictví proti chiméře bídy, už nebude znepokojovati jejich nejtišší sny vlk spekulace, hyena sobectví a sůva mamonářské osamělosti…

Umíráček… je umíráčkem jen po ty, kdo ztratili naději… A je-li nutno, abych přeložil moskevskou zvonkovou hru ve slova, mluvící k rozumu, slyším v ní: Svět bude zachráněn, člověk bude šťasten, poezie se zrodí.