MILAV BLAHYNKA
Až si vyrazíte, spanilomyslná čtenářko, milý čtenáři, zas pod Tatry anebo k Dunaji, nelitujte vzácného času, zajděte do knihkupectví a tam najdete ČAS VEČNE PRÍTOMNÝ (Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov Bratislava 2019, na obálce Milana Senka obraz a v knize ilustrace Stanislava Balka, doslov Petera Mišáka, 244 s.).
Hned za stránkou citátů o čase z veršů T. S. Eliota a R. M. Rilka, tuplovaného motta celé knihy, Miroslav Bielik, autor sbírky, básník i ve svém díle prozaickém, esejistickém a kritickém, i ve velkém díle editorském a organizačním, první z šestnácti oddílů veršů, Prolegomena, začíná básní Čas je tichý („ako by byl v nás odjakživa a my v ňom nekonečne“), která končí verši: „Áno, život možno spoznávať bez konca, zobrazovať, / tvárniť. / Rozpoznávať znaménka, nedozerné tváre, nedohľadné tvary, věci, slová… / S nimi a v nich i nám zachce sa / pretrvať v čoraz virtuálnejšom vedomí a bytí poézie. / Tak vkročí sa nám ľahšie do času.“ A ve druhé ze dvou básní Prolegomen Bielik vypráví tři osudy: o svém dávném kolegovi, profesoru filozofie, který si při odchodu do penze předsevzal, že po životě plném studia pramenů konečně přistoupí k syntéze, leč brzy skonal „s otvorenou knihou kníh“. Druhý kolega, bibliograf, básník, prozaik a znalec místopisu, v tom podobný Bielikovi, měl záměr v důchodu proputovat celou svou vlast a stal se poutníkem po ní; když ho, vytrvalce „s osmi krížikmi na chrbte“, Bielik potkal, kolega ještě „neustal, len s vernou paličkou spoznal, kam už nedojde.“ Konečně do třetice básník sám, který po celý život v práci nikdy „nerozlíšil deň pracovný / a deň sviatočný“, vědom si, že už nepřečte všecky svoje nahromaděné knihy, nerozluští kód Bible ani jen tajemství rodného kraje a nedokončí rozepsané rukopisy, dává sbohem vědě, eposům, románům a příběhům končícím v nekonečnu, ale poputuje „ešte svetlom verša tam, / kde zotmeli sa iných predsevzatia“.
Miroslav Bielik je z básníků, nad jejichž dílem si recenzenti nutně připadají zbyteční, nejsou-li zvyklí nebo ochotní papouškovat. Jeho poezie vyznání a poznávání světa je i svým výkladem. Čas věčně přítomný je tu milostný (v básni Celý ten nekonečný čas: „Celé ty nekonečné dni / som premýšľal / o čase, v ktorom si nebola“), tu rodinný (v básni Máš dvadsať detí: „Od rána s nimi spojená / všetkými žilkami / cítiš, / ako prúdi život / a rastie čas…“), tu prubířský (v básni Krížne cesty: „Rázcestie / jako atomové hodiny / Kríž má čtyři tŕňové ruže / mučiaceho času / Ktorým smerom sa probrať“), tu existenciální (v básni Nepatrný pohyb: „Čas je teda naša daň za luďskú božskosť“), tu konečně stále aktuálnější a časovější (v básni nad osudem Puškinovým Zamyslený: „Je čas ako pred súbojom / Každý deň bude kratší“).
Bělehradský univerzitní profesor a básník Dušan Stojković v úvaze Poézia Miroslava Bielika vložené do knihy vyjmenoval dvanáct autorit světové kultury (mezi nimi Milana Rúfuse), s nimiž se Bielik ve svém díle „lyricky bratí a nadväzuje s nimi úplne otvorený a pritom celkem rovnoprávný dialog“. Bielik cituje, parafrázuje a vztahuje ke svému životu, k rodičům a prarodičům, ke svému dětství, ke své zemi i mnohé další osobnosti a také přísloví, písničky, okřídlená i neokřídlená slova a výroky. Filozofující poezie bývá k nečtení nudná. Po poslední básni, v níž „pastierik mlkvy / čo dlho blúdil,“ prosí Pána, aby mu nebral ještě „píšťalku / z prútika ľudských žíl“ a dovolil Noemu „aspoň jeden verš / voviesť do korábu“, následuje esej Poézia a filozofia mysle. Tam Bielik konstatuje, že „básníkovi prislúcha vnímať nehlasný hlas bytia, chápaný Heideggerom aj ako hlas ticha, ktorý sa mení na reč básníkovou tvorbou“.
Zázrak této proměny se v Bielikově poezii uskutečňuje ukotvením zamýšlení nad základními otázkami života a smrti v jeho osobní a slovenské národní realitě. Bielikova poezie je z velké částí originální tvůrčí variací na klasická díla. Ve XIII. zastavení jeho Cesty na Golgotu orientální mudrci básníkovi uštěpačně radí, aby se vrátil „hladať späť // Zatiaľ vie to náš básnik naspamäť: / Darí se vojvodcom / a idú obchody / A pliaga tragična potichu obchodí / glóbus, na ktorom nenajdeš už miesto, / čo nebolo by choré.“
Filozofující poezie Bielikova působí přesvědčivě díky tomu, že je prostoupena reáliemi Slovenska a až mámivou jeho vůní, konejšící i jitřící, palčivou. Ostrogrúňský rodák Miroslav Bielik svých sedm básní „úvah k elégiam Rainera Maria Rilkeho“ nazývá Ostrogrúnskými. A Prvá začíná verši, které evokují krvavý masakr básníkovy rodné partyzánské obce 21. ledna 1945. Trestná razie esesáků obec vypálila, obyvatele včetně dětí povraždila (zachránilo se jen devět lidí); byl to největší zločin na území Slovenska po porážce Slovenského národního povstání: „Rainer, v Duině ste netušili, že budem na vás mysliet‘/ v akómsi Grúni / V doline, ktorú poškvrnili ohnivým jazykom tvory, / ľudom nepríbuzné / Veď byste volali, byť živý, vidiaci: Nač dumal som / v Duine o živote a smrti.“
Jeden z nejslovenštějších básníků je nám v Čechách, na Moravě a ve Slezsku mimořádně blízký jistě i svou milostnou básní Bratislava a Praha. Nemohu odolat, abych ji necitoval celou, tak je krásná, lapidární:
„Prahu mám bezhranične rád / i s prstami dažďa / Bratislavu i bez dáždnika. // Len sám neviem, / či sa práve nezvalovsky / pripájam k tvoje tepne, / či naopak smrekovsky, / královsky / uložená v posteli, čítáš moje dávne básne // Dažď mám rád, / keď prší naraz / tu i tam.“
Nemohu pochopit, že Lydie Romanská tento lyrický skvost nepřeložila a nepostavila na první stranu své antologie Být knihou a v rukou se ti otevřít (2019), do níž citlivě vybrala a přeložila osmnáct jiných a vesměs vynikajících Bielikových básní.