MILAN BLAHYNKA

Na zadní desce sbírečky V BLÍZKOSTI NAŠEL JSEM SVOU SKRÝŠ (Štepánka Bělovská-Tilia, Ostrava 2018, obálku a grafickou úpravu si navrhl autor, 56 s.) se čte, že jde „o výběr básnických pokusů ze zrušených deníků“, který si zřejmě pořídil sám prozaik, scenárista a publicista Václav Chytil, vlastním jménem Vítězslav Bělovský.

Dětství a mládí prožil v rodném Šenově u Ostravy, čte se v Literárním slovníku severní Moravy a Slezska, po odchodu rodiny do Prahy absolvoval tam střední průmyslovku strojní, pracoval jako konstruktér, a za studia žurnalistiky na Karlově univerzitě se „živil jako stavební dělník zámečník, zámečník“. Absolvoval roku 1970, a to – doplňme si příručku – prací o ostravském měsíčníku Červený květ; také takto nepřerušil sepětí se svým krajem. Téhož roku se natrvalo už usadil ve svém rodišti, kde žil a psal až do své smrti před třemi roky. Časopisecky publikoval verše i prózy už počátkem 60. let a pak se mohlo zdát, že přešel k publicistice; v 80. letech překvapil dvěma knížkami povídek stejně přesvědčivých jako diplomka o Červeném květu, pracoval v knihovně a v redakci nakladatelství Profil, roku 1991 spolu s přáteli založil ostravské nakladatelství Sfinga a od roku 1995 působil v nakladatelství Tilia, které v Šenově vybudovala jeho žena Dorothea a nyní ho řídí jeho dcera Štěpánka. Tilia vydala přes dvě stě publikací.

Patnáctiletá absence na knižním trhu znamenala, že nadmíru slibný prozaik byl v akademickém Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 zmíněn jen v závorce jako scenárista (televizní inscenace Vůjtkovy Básně pro soprán). Na knižní trh se vrátil roku 2011 Chodci za soumraku, a i pak publikoval jako prozaik a dramatik hlavně elektronicky. Až posmrtně vyšly v roce jeho úmrtí péčí jeho dcery a za přispění rodiny tři jeho knihy, mezi nimi právě sbírka veršů, vydaná online poprvé už roku 2014.

Uznávaný prozaik začínal v mládí ovšem též verši a ve verše zkrystalizovaly i některé poznámky, postřehy, pocity v jeho denících, které – až právě na verše – „zrušil“. Své básně označil za „básnické pokusy“ a shrnul je do sbírky mimořádné síly a básnického umění. Celou recenzi sotva lze napsat jinak než jako polemiku s Chytilovou nepředstíranou autorskou i životní až přehnanou sebekritičností.

Autorskou? „Jsem očitý člověk, / marně zápasím se slovy, / nedovedu plynně mluvit ani psát.“ Mluvil jsem s ním jako oponent jeho diplomky důkladněji jen jednou, a mluvil přesně, jasně, výstižně. A jak nedovede plynně psát? „Vítr, jakýkoli vítr / Vítr podzimní, elegický / Vítr zlý, žlutý, kalný – jako vichřice / Vítr zimní, krutý / Noční, zlověstný / V každé roční době // viděl jsem jak vítr ohýbal větve / obracel listy rubem vzhůru / jako by jim hledal pohlaví…“ To má rytmus, melodii, která se obejde i bez rýmů (ale i s nimi se v titulní básni aj. čaruje) a pronikavé básnické vidění.

Chytilovy básně, všecky bez názvů, i formálně záznamy tužeb „jen“ tvůrčích („ovládat jednoduché formy / Holé věty / Škrtnutí sirkou…“), jsou vyznáním životní sebekritické skromnosti: „chtěl bych se klamat po svém“; „být s výry na věžích / přimhouřit mžurka / schoulit se jako pes do svého / důlku“ a až v závěru přiznáním touhy „něco krásného vykonat / Co by se podobalo tamtomu oblaku / Tamté daleké blikající hvězdě / Co by nás svedlo dohromady / Jako zpěv písně / Nebo láska“. Jsou básnickou zprávou ze „zimy zimné“, kde panuje „mráz za provaz / smyčku do ohryzku / dech se láme“ a kde se „hlava zimniční“ ptá, „ve jménu čeho a černa“, „a kde je přítel?“ i prosí: „Jaro / Obleč mě / Ještě jednou / Pupenci / Květy / milostných slov.“ Sbírka je hrůzou tísně osamění: „Jsem sám, / zatímco venku za oknem se havran / letem zbavuje úzkosti // Přestalo sněžit, / polehlý sníh nádvořím šelestí / Jsem sám / ale všichni jsou sami a každý nejosamělejší.“

Názvu V blízkosti našel jsem svou skrýš odpovídá i vyslovení hrůzy z bezmoci s aluzí na bezmoc bezručovskou („Zapomeň na cestu nejde to dál / Jsi sám s tři sta tisíci / Dři se kopej kovej miluj / piš / dokud jsi“) i hrůzy z alejí už beze stromů. V tom jsou Chytilovy verše básnickým protějškem autorovy online prozaické knihy Alej bez stromů. Ta kniha, napsal o ní autor, vznikla proto, že v jeho hlavě pořád táhly dvě řady starých lip, že pořád cítil, jak voní, že slyšel, „jak v jejich korunách zpívají ptáci a jak v nich v noci houkají sovy, i když ty stromy jsou už dávno vykácené, místa po nich zmizela pod asfaltem“. Stromy, přímo „nevyslovitelné stromy“, jsou spolu s větrem, mrazem a ptaním po pravdě z erbovních motivů Chytilova života i díla. A do stromů básník vepsal i svou vyvzdorovanou naději: „Když se narodila dcera, / zasadili jsme břízku / i synovi, když se narodil / Dnes jsou to vysoké štíhlé stromy / Mají v listí a větroví vítr / Svůj vítr // Vítr v listí / tak se jmenuje moje dosud nevydaná kniha.“

Předposlední básní vzdává Chytil jakoby v duchu Tomanových veršů rodinných dík své ženě, která byla oporou jeho života a jeho rodiny: „jenom má žena / udělala všechno, co bylo třeba.“ Když zesnul, jeho rodina se postarala o to, co bylo nejvíc třeba: jeho vrcholná díla dostupná jen na Internetu zpřístupnila čtenářské obci knižním vydáním ve svém a stále vlastně jeho nakladatelství; prosadila je na knižní trh. A to se počítá.