RADOVAN RYBÁK
Prastarým Chevroletem, který řídí stařičký šofér, kouřící hustě dýmící „čvaňháro“ a rozverně se smějící každému výmolu, který se objevil na rozpálené silnici, po níž pádíme do Jaimanitas, jsme dorazili do rybářského městečka, které svými barevnými mozaikami zdobí onen Picasso Karibiku, kubánský naivní umělec José Rodríguez Fuster. Byl to původně námořník, který před několika desítkami let nadobro zakotvil právě v tomto městečku, jež leží zhruba třicet kilometrů od žhavé karibské krásky jménem Havana.
Zřejmě aby se na suchu poněkud nenudil, začal zdobit napřed svůj dům a poté i okolní fasády a průčelí domků svých sousedů barevnými mozaikami, zlatil ostré hrany chodníčků vedoucích do tepla mnohdy rozlehlých příbytků caballeros a caballeras, ornamenty sytých barev zkrášloval ploty vůní prostoupených zahrad a z celé té parády kolem dokola bylo znát, že ho tato aktivita dozajista nadmíru bavila. Kdo ví, kde čerpal inspiraci pro vytváření oněch barevných skulptur, jež jednoduše berou dech nejenom místním, ale také obrovským zástupům turistů, kteří každodenně přijíždějí navštívit tento Kubánský Disneyland, lépe napsáno Fusterland.
Jednoho srpnového odpoledne přijíždím právě tam se svým synem, který toho dne bojuje s vedrem karibského klimatu. Každopádně se mu líbí hned první barevná mozaika, které dominuje sytě modrá barva. Střípky právě této barvy, ale i červené anebo bílé, je posetá místní zastávka autobusu. Trochu Matea, jak ho tady oslovují, podezřívám, že při té příležitosti okukuje místní kubánské krasavice, promenádující se po úzkém chodníčku jako na mole, ale můžu se mu vůbec divit? Vždyť krása přitahuje zase jenom krásu.
„Tati, slyším tady všude kolem angličtinu, což je pro Kubu neobvyklé,“ všímá si milovník španělštiny Mateo, zatímco mu lehký vánek pohazuje jeho vlasy barvy nakrájených plátků šťavnatého ananasu, a stejně jako já po chvíli zjišťuje, že do Jaimanitas dorazilo toho odpoledne pět klimatizovaných autobusů plných amerických turistů, pro které jsou výtvory Picassa Karibiku pochopitelně jedním z magnetů. „Mají zájem projít se tady po tom barvami zářícím městečku, nakoupit neobvyklé suvenýry a pak jet asi na Varadero,“ dodávám po chvíli a pozoruji přitom velkoryse široký modrý Chevrolet, sloužící jako taxi, kterým do Jaimanitas přijíždějí další skupinky turistů. „Místní si na ty turisty museli zvyknout, hlavně víkendy tady asi budou hektické,“ vysvětluji Mateovi v menší tlačenici lidí směřující nahoru po schodech do prvního patra tohoto barvami roztančeného Fusterlandu s tím, že z výšky je přece na všechny mozaiky lepší výhled.
Než vystoupáme úplně nahoru, kupujeme v malé přilehlé galerii na památku pár barevných nástěnných kalendářů s originálním Fusterovým rukopisem a když jsme nahoře na vyhlídce, všímáme si několika nepřehlédnutelných barelů s pitnou vodou, toho odpoledne díky slunečnému počasí vodou dokonale prohřátou, něžně si bublající v černých barelech na protější střeše jednoho z domů. Na každém z barelů je napsáno jedno písmeno, dohromady dávající výstižné sousloví Viva Cuba.
Koukáme se všude kolem sebe a vstřebáváme ten koncert barev, které nám hrají nejrůznější melodie, kdy jednotlivé tóny závisí na intenzitě světla a odstínu té které barvy. A všechno je pochopitelně zasazené do karibského klimatu, kdy vlhký vzduch prostupuje každičký pór kůže, která si právě na toto klima zvyká s přirozeností a pružnou elasticitou sobě vlastní. No a u těch z nás, které v Evropě trápí suchá pokožka, se jedná o dvojnásobně zdravé klima.
„Jsem tak propocený, že mám pocit, jako bych byl namazaný nějakým hydratačním krémem, a to od hlavy až k patě,“ svěřuji se se smíchem Mateovi, když po dvouhodinové prohlídce a fotografování tohoto nevšedního a nadmíru originálního městečka pokukujeme po ladných mulatkách, řešíce přitom nejenom to, jak se dostaneme do rybářského městečka Baracoa, kde jsme se na měsíc usadili v baráčku na břehu moře mezi obyčejnými Kubánci, ale také to, jak se na konci našeho putování po Kubě vůbec dostaneme na letiště José Martího v Havaně, vzdálené zhruba pětadvacet kilometrů od našeho dočasného domova. Plánujeme jet místním taxíkem, žádný ale nemáme zamluvený, rozpočet je poněkud napnutý, ale my necháváme všechno přirozeně plynout časem, tak nějak maňána.
Když vtom se to stalo, zastavilo nám na kraji Jaimanitas bílé auto, zhruba padesát let stařičká Lada. Šofér byl přívětivý, nebyl to přímo taxikář, ale nabídl se, že nás za jedno fulo, což je kubánský název pro dolar, zaveze až do Baracoa. No a my dva, zbroceni potem, jsme přijali jeho velkorysou nabídku a posadili se do dokonale vyhřáté Lady, připomínající pořádně rozfofrovanou saunu.
Cestou jsem s Mateem přemýšlel nejenom nad tím, jaký to je zázrak, že zmíněný bílý ruský veterán vůbec jede, ale okýnkem automobilové stařenky jsme pozorovali stejně staré nebo starší americké koráby silnic, které se proplétaly úzkými cestami, podél nichž se vzpínaly štíhlé palmy, jejichž zelené listy si ševelily do hukotu motorů, naklánějíce se tam a zase sem, podle poryvů větru, častěji však podle nálady samotného stromořadí, bezstarostně a v pokoji.
„Neměl byste náhodou v pátek brzy ráno čas? Potřebovali bychom se dopravit za rozumnou cenu na letiště, odlétáme se synem a manželkou do Evropy,“ seznamuji po chvíli konverzace šoféra zase s naší nabídkou a on k naší spokojenosti souhlasí.
Projíždíme právě kolem známého univerzitního kampusu, kde se připravují na povolání mediků mladí nadšenci především z takzvaného Třetího světa, tedy kolem nádherně působícího ELAMu (Escuela Latinoamericana de Medicina), který má svůj kampus umístěn doslova na břehu moře, a vzápětí přijíždíme do Baracoa k baráčku posazenému taktéž blízko průzračného moře.
„Kde se touláte, muchachos?“ ptá se moje manželka, usměvavá Holguínera od Laguna Negra, lákajíc nás na podvečerní chytání ryb. Seznamuje se také s „taxikářem“, kterého jsme ulovili cestou z Jaimanitas a upozorňuje ho na šest plných kufrů, které povezeme s sebou na letiště. „Vejdou se společně s námi do vašeho auta?“, ptá se poněkud nevěřícně, ale Francesco, jak se jmenuje onen dobrý muž, přisvědčil, že auto bez problému uveze jak naše objemná zavazadla, tak i nás. Nakonec jsme si plácli a domluvili si onen brzký ranní čas, kdy pro nás přijede a odveze nás na letiště. Prostě slovo dalo slovo.
Vstávám ještě za svítání toho dne, kdy jsme odlétali z Karibiku a mířím si to pochopitelně ke klidnému moři, „naposledy“ si tady pořádně zaplavat.
„Socio, vamos pescar ahora,“ láká mě ještě na břehu můj známý, zdejší rybář, ať si s ním zachytám ryby, které léta loví pomocí dlouhé lehké pistole, která má na konci hlavně viditelný háček vystřelovací harpuny, jíž si po zásahu do těla ryby přitáhne úlovek k sobě. Pochopitelně je takto vyzbrojen pod vodou, dýchaje přitom šnorchlem, vybaven potápěčskými brýlemi a širokými gumovými botami pro rychlejší pohyb v moři. S díky musím odmítnout jeho nabídku, přestože vím, jakými úlovky se může pyšnit.
„Za hodinu odjíždíme na letiště a odlétáme do Evropy, přišel jsem se načas rozloučit s mořem,“ smutně vysvětluji starému příteli a přeji mu šťastný lov.
Loučíme se a poté skáčeme každý jiným směrem do širého moře, toho rána klidného, lehce se pohupujícího, plného vlnek, něžně kolébajících lidskou duši, nesoucího ji v náručí kamkoliv se mu zachce.
Ještě je stále úsvit, když v plavkách a s ručníkem přehozeným přes rameno přicházím zpátky k rozevlátě působícímu bílému baráčku, který byl měsíc naším klidným domovem. Mateo a Nany dávno nespí a jsou připraveni k odjezdu, sbalené kufry máme za moment venku u prašné cesty, kde vyhlížíme našeho „taxikáře“. Loučíme se s majitelem, který nám pronajal onu casa particular (dům sloužící k ubytování turistů na Kubě), dáváme si na rozloučenou panáka rumu Habana Club a já zjišťuji, že se mi skutečně nikam nechce.
Po chvíli však slyšíme v dálce charakteristický zvuk motoru a vzápětí registrujeme starého nezničitelného automobilového veterána, ze kterého po chvíli vyskakuje čilý a nadmíru spolehlivý Francesco. „Jste tady opravdu na čas, žádná maňána,“ chválíme ho a nevěřícně zíráme, jak šikovně skládá našich šest zavazadel do štíhlé, staré a dobře sloužící Lady, tedy nejenom do kufru automobilu, ale i na zadní sedačky.
Mateo s kšiltovkou na hlavě si odvážně sedá na přední sedadlo, já s Nany dozadu mezi kufry. Pásy neexistují, okýnka máme stáhnutá, jedeme devadesátkou a dovnitř proudí osvěžující ranní vánek. Pozoruji Matea, jak mu vítr čechrá vlasy a raději si nepředstavuji, co by se stalo, pokud bychom tak plně naložení havarovali. Cesta je však bez jakýchkoliv komplikací, dokonce jedeme přes naše tolik oblíbené Jaimanitas, míjíme domky poseté barevnými mozaikami, všímáme si autobusů plných turistů, kteří právě tam i dnes míří. Možná budou mít štěstí a uvítá je tam samotný naivní umělec José Fuster.
Řítíme se ještě chvíli po dálnici jménem Autopista Nacional, krátíme si cestu přes pole, poté zatáčíme na úzkou asfaltku, která se před očima rozšiřuje čím dál tím víc, a pak dorážíme na letiště José Martího, které leží malý kousek za Havanou.
Pak už to jde ráz na ráz, kufry stojí na parkovišti, stařičká Lada se poněkud napřimuje a já dávám Francescovi ruličku bankovek za odvoz v CUC (Kubánská konvertibilní měna). „Amen,“ pravil ten dobrý muž, kterého jsme tak náhodně potkali na cestě z Fusterova království v Jaimanitas a objal mě. Stejným způsobem se rozloučil s Mateem a mojí manželkou. Ještě chvíli poté máváme za mizejícím veteránem, který nám zatroubil na znamení šťastného návratu. „Tohle tedy byla totální improvizace,“ dodává ještě na parkovišti před letištěm Nany, houpajíc se v bocích jako bárka na moři, táhnoucí za sebou kufr na kolečkách, culící se na kolemjdoucí, spěchající do všech světových stran.
„Ten Francesco byl zajímavý chlápek,“ říkám v hektickém letištním terminálu, když jsme už bez zavazadel čekali na letadlo. „Cesty Prozřetelnosti jsou nevyzpytatelné,“ dodává Mateo a tak nějak tušíme, že se na Kubu určitě jednou vrátíme. A může za to nejenom náš kamarád Francesco nebo naivní umělec José Fuster. Mozaiky, které jsme shlédli v Jaimanitas si vezeme ve vzpomínkách, ukryté v prožitcích a ve foťáku, pěkně domů. Nikdo nám je nevezme a my se o ně s vámi rádi rozdělíme.
Que vive Cuba bonita!