MARTIN VODŇANSKÝ

Noční výlet

Slunce s Měsícem se potkaly

nad hladinou rybníkaa vteřinoví návštěvníci
ze světa ticha

skákající mimopozemšťanéjim dělali společnost

dříve než změníme jejich návštěvu

v slalom příborů mezi kostmi…

Slunce s Měsícem se potkaly

jako budoucí manželé

co se od dětských let míjeli

a neměli ponětí

že najdou společné patníky

že uvěří v dosud nespatřené…

Ranní mlhy

tušení přízraků

holínek a sítí

cigareta hasne v bahně

a v nádržích opět potěr

krmení připraveno

každý má své míry

a možná

stejnou naději…

Matce

Školní lavice mi z nebe dává lekci

myslel jsem si

že umím měřit a vážit

co vím o prachu

který celý život utírám

z příjemných věcí…

Co vím o životě

ptám se sám sebe

když se hromadně přepravuji

a vezu v igelitové tašce

urnu své mámy…

Vidím jí jako dnes

jdeme spolu naposledy městem

hůlčička a nesmělá chůze

shrbená záda a unavený pohled

ale za tím vším

cosi nedostižně silného

když v obchodě několikrát řekla

„To vezmu, to má táta rád“

šel jsem jen tiše vedle ní

protože každé slovo by v tu chvíli

bylo hříchem.

Člověk bez navigace

Tak je mi čtyřicet pět

a rým mi daruje svět

já o něho ale nestojím….

I Slunce si občas odplivne

a člověk bez navigace

za chvíli snad nepozná

ani cestu domů

na ulici bude stát

minutu ticha

za všechny mapy

co skončily ve sběrně

spoutány špagátem

globální bezmoci

bez zpátečního lístku…

Čtyřicet pět

co může má generace říci

kradli jsme schopně

kde kdo by se asi ohradil

že žil poctivě

budiž tedy

pro slušňáky

poctivě jsme mlčeli…