FRANTIŠEK UHER

Již v dávné literární minulosti se stal oblíbenou literární oblastí exotismus v podobě uměleckého zobrazení života ve vzdálených zemích a specifických tamních literárních kořenů. Vedle dobrodružných příběhů, jejichž autoři nikdy nezabloudili do popisovaných krajin svých románů a spoléhali na převzaté informace a bujnou fantazii (viz Karel May), stala se hojně rozšířenou aplikace cizích básnických prostředků.

V české literatuře výrazně zaujal již v meziválečných letech vliv poezie Dálného východu. Přes nespornou překladatelskou náročnost zaujala především čínská a japonská poezie, okouzlující průzračnou poetičností, cizelovanou přesností postřehů a sepjetím s přírodními úkazy. S japonskou poezií seznámil čtenáře jeden z představitelů české secese Emanuel z Lešehradu již v roce 1909. Z knižně vydaných titulů vzpomeňme Alfonse Bresku, Bohumila Mathesia, autora parafrází staré čínské poezie Zpěvy staré a Nové Číny, starokorejské Chrysantémy nebo Kolátorovy Písně dálného východu. V polovině padesátých let se staly čtenářskou senzací z japonštiny přeložené křehce něžné Verše psané na vodu, jejichž ohlas se dá v současné poezii vystopovat dodnes. Nezapomenutelná jsou jména Mathesius, Hilská, Vladislav, M. Novák, v posledních letech Eva a Antonín Limanovi. Nelze uvést všechny autory, které dálnovýchodní poezie inspirovala k tvorbě dobrých i méně přesvědčivých sbírek, psaných převážně ve tvaru haiku. Namátkou uveďme: Brožek, Dolistová, Erban, Frolík, Kulišová, Petříček, Soustružníková… Haiku, kontaminace z japonských termínů haikai+hokku, případě japonská tanka, získaly v poslední době dominantní postavení. Zachovaly si nezbytnost včlenění slov charakteristických pro konkrétní roční dobu. Básně bývají většinou řazeny podle ročních období, v čemž je nepominutelným vzorem Macuo Bašó.

Do ročních období řadí osobitě podmanivé básně Dana Floriánová v útlé sbírce S OČIMA NA HLADINĚ (vyd. Š. Ryšavý, 2020, 56 str.), jejíž poezii doprovázejí na každé stránce inspirativní „vodní“ fotografie Michala Girgela, těžící zejména z odrazů na hladině. Jak nevzpomenout básně Měsíc na vodě (Verše psané na vodu): Měsíce odraz hladinou vodní / chvěje se, mihotá… Fotografie ovšem (patrně z ekonomických důvodů) poněkud devalvují jejich rozměry, vyhovoval by jim podstatně větší prostor.

Daně Floriánové vodní hladina skutečnost imponuje – zbývá se zasnít. Právě v tom spočívá kouzlo poezie východoasijské poezie, vedoucí nejen k zasnění, ale i k zamyšlení. Okouzluje svébytnou prostotou, lidovostí i odrazem mezilidských vztahů, které se v některých verších stávají sice všedním, ale téměř dojemným aspektem.

Floriánová čerpá z čistých studní, když píše Až budeš rybou / pravou zimu spatříš jen / úzkou štěrbinou, nebo Svítící lampa- / není kdo by zhasnul / v pusté krajině.

Někteří básníci zavítají do snové krajiny haiku jako zvídaví cizinci na cestě odněkud někam, jiní zůstávají věrnými druhy. Dana Floriánová vykročila se suverénní tvůrčí jistotou, která je „lekcí geometrie na klidné řece“. Věřme, že nikoli poslední.