KAREL SÝS

Tímto veršem Vladimír Holan ustanovil podstatu básnictví vůbec. V okamžiku, kdy člověk ztratí výsadu a úděl překvapeného a překvapivého zření, ztrácí možnost být básníkem a stává se v nejlepším případě netečným pozorovatelem, trpným divákem ve hře o vlastní osud.

Vladimír Holan se narodil 16. září 1905 v Praze-Holešovicích v ulici Na Maninách, dětství od šesti let prožíval v Podolí u Bělé pod Bezdězem, v kraji Karla Hynka Máchy.

Na začátku své umělecké dráhy (a někomu po celý život) připadal současníkům jako do sebe uzavřený poeta, „odvrácený od paměti i od pozorování,“ bytost když ne nadpozemská, tedy alespoň nepozemská.

Sám velký F. X. Šalda, arbitr elegance, poněkud vyčítavě soudil, že se Holan obrací „do ticha své duše a chce přímo zírat do ohniska bytí…, je to lyrika, která přetrhala úplně pupeční šňůru se zemí, s lidmi, se světem… zazdívá se do absolutna.“

Tedy si počíná jako hvězda, která se při gravitačním kolapsu smršťuje sama do sebe.

Vinen však není básník, nýbrž v sobě se zhlížející doba, která navzdory dobře míněným definicím a kritickým expertizám požaduje poezii apartní, bojovnou, agitační, navoněnou, nadzemskou, pozemskou i mimozemskou, metaforicky macatou či zas asketicky vyzáblou, tedy služebnou, totiž sloužící předem vytrasované doktríně.

Taková poezie však byla Holanovi úhlavně cizí. Černobílé vidění považoval za nepřítele básníků. „Jsi bez rozporů, jsi bez možností,“ čteme v knize Lemuria (1940).

Přitom tíhl jako málokdo ke konkrétnu, k okamžiku, který – zajat do básně jako pravěká včela do jantaru – tvoří atom věčnosti.

Je neuvěřitelné, jak mohly někomu připadat od života odtržené verše třeba z Prvního testamentu (1940): „Pak vitamíny zaskřípí… / Topinky ulic, přetírané / česnekem davu lehce čpí…“ Vždyť vidíme, hmatáme a cítíme probouzející se ranní ulici, i to, co je za ní – jitřní hodinu znovuobrozeného světa. Jako když prorokovala Pýthia: „Výroky božské, božské, ano, vím, / z par země však, z par země.“ (Jsou ovšem lidé, kterým nevoní česnek a v kuchařkách i ve verších dají přednost lilii, a před dotěrnými výpary země se chrání batistovým kapesníčkem napuštěným ambrou anebo čikuli!“)

A tak vedle sbírek zasvěcených nepoznaným záhadám bytí, jako Triumf smrti (1930), Vanutí (1932), Oblouk (1934), Kameni, přicházíš (1937), Záhřmotí (1940), čteme knihy-kroniky, stojící věrně na stráži přítomné chvíle: Září 1938 (1938), Terezka Planetová (1943), Cesta mraku (1945), Dík Sovětskému svazu (1945), Panychida (1945), Rudoarmějci (1947), Tobě (1947), Prostě (1954)…

Stejně jako Jaroslav Seifert prodělal i Holan proměnu básnického slohu a vytvořil lyriku i epické příběhy, jaké v širém světě nenajdeme: Bez názvu (1963), Mozartiana (1963), Příběhy (1963), Na postupu (1964), Noc s Hamletem (1964), Víno (1964), Strach (1964), Bolest (1965), Na sotnách (1967), Asklépiovi kohouta (1970), Noc s Ofélií (fragment, 1973)…

Vladimír Holan zemřel 31. března 1980 v Praze. Smrt byla k němu nemilosrdná, ztratil řeč, ale básně k nám mluví z druhého břehu o to hlasitěji. Jak předpověděl: „Čas může být jen budoucí.“

Podoben hrdinovi své básně Antaios, „odvážil se výše nad trojzvuk platanu, hroudy, zřídla“ a nezbývá mu než „byť hořce, chválit zlomenou naléhavost křídla“.

 

 

VLADIMÍR HOLAN

Vodopád

Ten, kdo je v údolí a dosud váhá,

zda sáhnouti má po sklenici –

pijákem byl by tady už.

 

Proměna proudu něžně znící

vždy zjemní ještě, dozná-li,

že zároveň s ní se třese

sivoučká svída…

 

Někdo se ptá: „Co jsou to prameny?“

A básník odpovídá:

Hory se poznaly.“