MILAN BLAHYNKA

Nepochybuju, že Jana Königsmarková, autorka knihy KŘÍDLA ZAMRZLÁ V LEDU BEZ OBAV ZVEDNĚME, Proměna recepce básnické tvorby Konstantina Biebla na přelomu 40. a 50. let (Západočeská univerzita, Plzeň 2018, 140 stran) vynaložila úctyhodné množství námahy a času, aby se dostala k jádru polemik o díle a životě básníka Konstantina Biebla v době před jeho smrtí i po ní. Rád taky děkuju za její slova uznání pro knihu Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech, v níž jsme se pokusili (David Voda a já) před devíti lety přispět k objasnění tragického závěru básníkova života, a to na základě torza Nezvalových zápisků, objevených v Literárním archivu Památníku národního písemnictví docentem Petrem Spielmannem roku 2004, a dalších svědectví a dokumentů.

Věřím, že autorka přijme s porozuměním poznámky připomínající potřebu větší přesnosti, hlubší znalosti doby a empatičtějšího přístupu k poezii. V kapitole Vydání básnické sbírky Bez obav autorka usoudila, že se jí „nejeví jako relevantní argument, že všechna periodika čekala na to, až se k Bieblově sbírce oficiálně vyjádří Tvorba“. A pod čarou se čte odkaz na s. 49 edice, na níž jsem se podílel. Jenže tam není jmenována jenom Tvorba: „Rudé právo i Tvorba svorně mlčely a knihu nerecenzovaly ani Lidové noviny a další listy evidentně pro jistotu vyčkávající (…), jaký tón udá tisk přímo řízený sekretariátem Ústředního výboru vládnoucí strany.“ Kdyby autorka přihlédla k tomuto přesnějšímu zjištění, sotva by mohla věřit, že se Biebl nemusel obávat o osud své sbírky, jsa už „umístěn“ na „správnou stranu“ vývoje české poezie a jeho verše jsou „průběžně“ časopisecky publikovány („hojně právě v Tvorbě“). Kdyby o vydání sbírky nemlčel především deník Rudé právo, mlčení jen Tvorby by samo neavizovalo kritickou popravu sbírky, která „nedisponovala natolik kontroverzním obsahem“ jako Seifertova Viktorka. Proč se přesto s recenzemi čekalo, když se podle autorky Biebl těšil oficiální přízni?

Zdaleka ne vše se dá dohledat v archivech. Do nich nikdo neukládal nic, co by ho mohlo někdy kompromitovat. Že listy přímo neřízené sekretariátem ÚV KSČ v zájmu svého pokoje čekávaly, co o novinkách napíše Rudé právo, o tom se vědělo, jako se u nás vždycky ví zejména vše, o čem se nepíše. Yvona Kotoulová, redaktorka Nové politiky, brněnského deníku Čs. strany socialistické, kam jsem právě roku 1951 psával, jednou se mi o té zavedené praxi zmínila, když jsem se divil, že kterousi mou recenzi zařadila se zpožděním. Autorka Křídel zamrzlých… není vinna, že o té alibisticky praktické praxi neví: v dobových dokumentech nic o ní není a pamětníci, zvláště ti, jimž ta praxe vyhovovala, přirozeně jí o ní neřekli slovo.

Konečně jsem si jist, že Janě Königsmarkové nelze mít za zlé, že její důkladná probírka proměn recepce Bieblovy básnické tvorby nevyústila ve shrnutí jasně oceňující Bieblovu tvůrčí odpovědnost, žel jevící se jeho přátelům a hlavně nepřátelům jeho poezie jako „otálení“ a „liknavost“. A nejsem s to jí ani v nejmenším zazlívat nepochopení hlavního motivu a úrovně Bieblova i Nezvalova tvůrčího úsilí o lidskou podobu socialismu. Byla žel vyškolena posuzovat poezii jen podle domnělého naplňování norem na ni kladených politiky a byrokraty.

Nezval ani Biebl nehledali optimální způsob své poezie, aby vyhověli jakýmkoli normám a směrnicím, ale z oddanosti své vizi spravedlivé společnosti, vizi, které se upsali v době, kdy jim to vynášelo spíše ústrky než výhody.

Přeju autorce Křídel zamrzlých v ledu, aby se začetla do veršů tak důkladně jako do jejich ohlasu, a začala třeba Nezvalovou básní z Křídel (1953) nezamrzlých v ledu, básní Kentauři, básní o odvěkém zápasu kentaurů, básníků, s centuriony, cenzory a mravokárci, kteří tehdy jsou „na koni“. Vsadil bych koně na to, že při nepředsudečném čtení třeba Bieblova Manifestu Vítězslavu Nezvalovi by mu přišla na chuť a neodbyla ho poznámkou o jeho domnělém „souladu s dobovou rétorikou“. A také by ji neuškodilo, kdyby se obrátila k Tvorbě 1926, kde Vladislav Vančura článkem Proti sekretářům své strany vlastně předem odpověděl zlolajné Tvorbě roku 1951.