IVO HAVLÍK

V létě uplynulo rovných 100 let od rozdělení starobylého města Těšín. Bezprecedentní akt v historii evropských měst má na svědomí Konference velvyslanců mocností Dohody v belgických lázních Spa, která území Těšínského Slezska u vzdáleného stolu rozdělila mezi dva nově vzniklé státy. Hraniční čáru ve starobylém městě Těšín začal tvořit tok řeky Olzy. Historická část města na pravém břehu řeky připadla Polsku, odtrženou periferii na levém břehu připsali Československu.

Roztržení města má od letošního 28. července připomínat obsahem hloupou a formou primitivní „umělecké dílo“ – replika prvorepublikového hraničního pylonu. Hladce opracované dřevo je natřeno třemi barvami, jaké má československá vlajka a do jejího obrazu je posazen prvorepublikový státní znak. Nápis na podstavci prozrazuje motiv: „U příležitosti 100. výročí určení státních hranic ČSR na Těšínsku, Oravě a Spiši a vzniku města Český Těšín.“ Jako autor je uváděn řezbář Martin Kuchař. Ke zhotovení se hlásí Muzeum Těšínska, Moravskoslezský kraj a město Český Těšín.

Přes dva metry vysoký patník rukou svornou odhalili ředitel muzea Zbyšek Ondřeka, 1. náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje Lukáš Curylo (KDU-ČSL) a starostky sousedících měst – Gabriela Hřebačková z Českého Těšína a Gabriela Staszkiewicz z polského Těšína; její tvář ovšem neskryla rozpaky, k čemu to vlastně byla pozvána. Polské přirovnání takového faux pas mluví o vlákání nepřipraveného do pichlavých malin.

Mimo čas a prostor

Postavený hraničník u mnohých občanů vyvolal až šok, na adresu ředitele muzea vtipkují a pronášejí jadrné výroky. Ti méně prostořecí mluví o kontroverzní soše zhotovené bez konzultace s veřejností. Připomíná se, že když v nedalekém Havířově hodlali na Náměstí Republiky umístit hodiny, uspořádali hlasování, vsadili na vkus občanů, dali jim vybrat z několika návrhů. V Českém Těšíně projekt památníku nevidělo ani celé zastupitelstvo města, tím méně občané. Ani městské periodikum, Těšínské listy, o něm nikdy nepsalo.

Řekněme to stručně, pomník byl vztyčen mimo čas a mimo prostor. Vždyť – proč má dřevěný sloup připomínat 100 let staré násilné rozpůlení města, když jeho starostové o Vánocích 2007 hraniční závoru demonstrativně rozřezali? Podávali si přitom ruce a vzhlíželi k objektivům filmových kamer. A proč dílo pochybné hodnoty, pokud vůbec nějakou uměleckou cenu stylizovaný patník má, stojí na frekventovaném chodníku, proč překáží lidem v chůzi? Proč mu nenašli místo v některém parku nebo na břehu hraniční řeky Olzy?

Může být hraničník symbolem smíření?

Jako první reagoval místostarosta dvou ostravských obvodů, Moravské Ostravy a Přívozu, David Witosz: „Těšín. 21. století. Politická reprezentace se fotí u hraničního sloupu 1. republiky a tím si připomíná násilné krvavé rozdělení historicky jednotného území. V době korony. V době jednotné Evropy, kdy nám zavření hranic připadá jak z jiného vesmíru. Určitě není fajn oslavovat něco, co se nepovedlo. To, že se na konci 1. světové války mezi bratry Slovany prolévala krev, nebyla chyba vojáků, byla to chyba politiků po obou stranách barikády, že nechali dojít situaci tak daleko. Dneska však je dle mého názoru jediným řešením vzájemné odpuštění. Nejsem sice estét, ale rozhodně si troufám tvrdit, že hraniční znak má tuze daleko k symbolu smíření. Já bych se raději setkal na mostě a přátelsky se pozdravil. V době korony a armády na hranici by to bylo dle mého víc uklidňující gesto, než vztyčování hraničních sloupků.“

Chichot dějin

Některé komentáře se pozastavují nad vzkříšením zapomenutého symbolu roztržení Těšínska, zatímco současné dvojměstí Těšín a Český Těšín se jeví jako zářný příklad tvorby nadnárodních regionů. Však také na podporu česko-polské příhraniční pospolitosti obě města čerpají velké prostředky ze speciálních unijních fondů.

Předseda Kongresu Poláků v České republice Mariusz Walach píše: „Hraniční sloup není a dokonce nemůže být symbolem sjednocení a pochopení. Vždycky bude symbolem bariér a rozdělení. Nerad bych muzeum obvinil ze zlé vůle, ale rétorika tohoto pomníku pozitivní emoce v obyvatelích Těšínského Slezska nevyvolá. Zejména nyní, po zkušenostech z posledních měsíců, kdy kvůli epidemii koronaviru byly obě části města od sebe odděleny a slyšeli jsme na to všeobecný nářek. Tehdy obě starostky usilovaly o opětovné otevření hranice a spojení města. Uplynulo však několik týdnů a jsme svědky toho, že v Českém Těšíně společně odhalují československý hraniční sloup – symbol roztržení tisíciletého Těšína, navíc se znakem státu, který se po 74 letech rozpadl. Nevím, jak to nazvat, snad chichotem dějin.“

Udělejme z toho byznys

Na vysoké úrovni redigovaný měsíčník Zwrot, který vydává Polský kulturně-osvětový svaz v ČR, napsal: „Při neschopnosti rekonstruovat historii vytyčování hraničních sloupů někteří přišli na nápad – postavme si my alespoň jeden sloup. A to takový, který zde bude stát nejméně příštích 100 roků. Žel, jak to vymysleli, tak provedli. Sloup stojí před muzeem v Českém Těšíně. A to jen pár dnů po tom, co koronavir na několik měsíců opět zavřel hranici, navzdory protestů rozdělených rodin, po tom, co armáda a policie střežily mosty Svobody a Přátelství, v Českém Těšíně hraničním sloupům vztyčili pomník. Odhalili ho představitelé města a politici, kteří ne tak dávno protestovali proti uzavření hranice. Teď jim není zatěžko pózovat fotografům před hraničním sloupem. Zdálo by se, že těch sto let, někdy velmi brutálních, nás něco naučilo. Žel, nikoli. Důkazem toho je právě onen pomník, prohlubuje rozpolcení, které už mělo skončit.“

Autorka glosy navrhuje masovou produkci suvenýrových klíčenek ozdobených replikou hraničního sloupu – „když už nemáme na hlubší historickou reflexi, udělejme z toho byznys, nejlépe z unijních peněz“.

Tady jsme my a tam vy

„Žijeme ve XXI. století, v němž Evropa bourá hranice, bourá, ale až za Českým Těšínem, ten je staví a potvrzuje, aby mohl zdůraznit: Tady jsme my, a tam vy,“ napsal v tiskovém orgánu Kongresu Poláků v České republice, který vychází v Českém Těšíně dvakrát týdně pod názvem Glos, univerzitní profesor Karel Daniel Kadlubiec, vědec a vysokoškolský učitel, odborník v oblasti dialektologie a folklóru, animátor společenského a kulturního života na Těšínsku. Nedokáže si představit, že by podobný hraničník postavilo Slovensko v Komárně nebo Polsko na hranici s Ruskem či Běloruskem. Mělo by to mezinárodní dopad. Autor precizně položených otázek se mimo jiné ptá, kdo sloup prohlásil za umělecké dílo a tím se vyhnul stavebnímu řízení. Ptá se na stanovisko představitelů Euroregionu Těšínské Slezsko a zajímal by ho názor ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který pochází ze severní Moravy.

Kýč aneb nízké umění

K Českému Těšínu mám vztah jako Karel Sýs k Rychnovu nad Kněžnou, Kostelci nad Orlicí a Písku, nebo Bohumil Hrabal k haličské Drohobyči. Těšín zůstal městem mého srdce, i když mě z něho osud na stará kolena odvál na Vysočinu. Zakladatel muzea Ladislav Bača byl mým učitelem, jako kluk jsem za ním chodil do muzea, od něhož klíče tehdy měl jen on sám a nikoli několik desítek současných zaměstnanců. Patřím mezi poslední generaci, která ještě pamatuje nedostavěné náměstí. Polovina naší rodiny žila v polském Těšíně, vidět se s ní jsme mohli pouze dvakrát za rok, když rodiče vystáli frontu na „propustku“, fenomén tzv. malého pohraničního styku. A tak jsme přes vyschlé koryto hraniční řeky na sebe pokřikovali, sdělovali si, co je u koho nového, a ujišťovali se, že jsme zdrávi. Ano, pokud přišel úředně potvrzený telegram o úmrtí člena rodiny, mohlo se přes řeku na pohřeb.

Vidět před muzeem kýč je rána do mé paměti života v rozděleném městě a zásek do mého obrazu Hlavní třídy, o níž zpívá Jarek Nohavica.

Není od věci připomenout, jak evropsky významným již ve středověku byl Těšín. Z těšínských Piastovců pocházela Viola Těšínská – manželka českého krále Václava III., česká a polská královna, Přemysl Nošak – diplomat a vlastně „ministr zahraničí“ na dvoře Karla IV., v Těšíně zemřeli dva synové krále Jiřího z Poděbrad, Viktorin a Jindřich. Tisíc let starý Těšín tedy měl evropské parametry. O to smutnější je pokus vtisknout mu rozměr maloměsta, které nevidí dál než pouhých sto let zpátky.

Tak to je drsný!

Ale co když můj vkus vyšinula sorela? Posílám proto fotografii památníku sochařce Mirce Špačkové; vystudovala Vysoké učení technické v Brně a univerzitní výtvarné vzdělání získala v ateliéru profesora Vladimíra Preclíka, předsedy uměleckého spolku Mánes, který jako jediný z českých výtvarníků získal právo účasti v expozici vybraných umělců 20. století při EXPO 67 v Montrealu. Preclíkova žákyně odepisuje: „Tak to je opravdu drsný! Ten vršek je fakt ze dřeva?!“ Odpovídám, že ano a že podstavec je z mramoru.

Kolik to stálo?

Zajímá mně, zda bylo vydáno stavební povolení, zda vertikální stavba byla zkolaudována a posouzena statikem, vždyť v Ostravě Pavel Tigrid, tehdejší ministr české kultury, odhaloval sochu a ona se brzy převrátila na kluka a usmrtila ho.

A především se ptám, kdo tohle považuje za umělecké dílo? Posoudila to nějaká komise, nebo ho jako umění požehnal kustod muzea? Jaké byly náklady na zhotovení a jak tučný byl honorář autora? Hovoří se o 350 tisících. Jaké stanovisko k tomu vydali památkáři, vždyť Hlavní třída je součástí městské památkové zóny a oni se vyjadřovali i k barvě květin na záhonech? Proč na odhalení památníku k 100. výročí vzniku Českého Těšína nebyli pozváni jeho občané a občané polského Těšína?

Ředitel nekomunikuje, od toho má náměstkyni

Získat odpověď se déle než týden nedařilo. Jako by všichni, kdo se u toho fotografovali a pronášeli hluboká moudra a politické fráze, po negativních ohlasech nabrali vodu do úst.

Krajský úřad a radnice odpovídají, ať se obrátím na muzeum. Z e-mailové adresy muzea po celý týden přichází obratem automatická odpověď, že poštu „není možné doručit, protože schránka je přeplněna“.

Opakovaně píšu na osobní adresu ředitele muzea a kopii pro jistotu posílám jeho sekretariátu. Obě adresy jsou uvedeny na muzejním webu v rubrice kontakty. Marně. Až konečně tisková mluvčí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje Nikola Birklenová vstřícně odepíše a slíbí, že „bližší dotazy k památníku Vám zodpoví ředitel Muzea Těšínska Paedr. Zbyšek Ondřeka“. K tomu dodává, že „celý záměr vedení Muzea Těšínska projednalo s vedením Města Český Těšín, které nemělo žádné připomínky“. V doušce ještě vyjadřuje přesvědčení, že „umístění památníku u Muzea Těšínska mělo být ‚aktem smíření‘, nikoli rozepří. Věřím tedy, že se vše vysvětlí tak, aby se jistá rozladěnost, kterou z Vašeho e-mailu cítím, proměnila v pochopení“.

Ředitel muzea, autor nápadu, hlavní aktér stavby a hlavní řečník slavnostního odhalení sochy, však navzdory důrazného pokynu Krajského úřadu, aby na mé otázky odpověděl, neopouští přesvědčení, že lépe bude držet jazyk za zuby.

Teprve jeho náměstkyně pro komunikaci s veřejností Lenka Ježová Bichlerová po týdenním ping-pongu konečně odepisuje, že bylo vydáno stavební povolení na rekonstrukci budovy muzea a že budova byla řádně zkolaudována. Já o voze, ona o koze. Ptal jsem se na kolaudaci památníku, který stojí na chodníku před budovou a není její součástí. Dovídám se, že občané k odhalení sochy pozvání nebyli kvůli koronaviru, mohlo by se jich na chodníku shromáždit víc než stovka. Žádné podobné omezení pro veřejné akce v exteriéru v té době však nebylo, dokonce neplatilo ani pro vnitřní akce, tam byla při počtu účastníků větším než sto podmínkou ústenka. Dovídám se, že veřejnost byla pozvána k „bezplatnému vstupu na výstavu od 17 do 20 hodin“. To již covid-19 nehrozil, zatímco při odhalování památníku o hodinu dříve byl v plné síle.

Opakovanou otázku, kdo sloup prohlásil za umělecké dílo a kolik daňové poplatníky stál, náměstkyně pro komunikaci nezkomunikovala.

Webové stránky mlčí

Člen zastupitelstva města (a také jeden z náměstků hejtmana) Stanislav Folwarczny se na stránkách regionálního tisku pozastavil nad tím, že byl pozván na otevření rekonstruovaného muzea, ale o tom, že se před muzeem bude odhalovat nějaký památník, neměl tušení a byl nepříjemně překvapen.

Žádné fotografie z té slávy nejsou k vidění na jinak obsáhlých webových prezentacích Muzea Těšínska, města Český Těšín a Moravskoslezského kraje. Zřejmě z pozdního poznání, že není se čím chlubit.

Vlastní prezentaci si dělá také první náměstek hejtmana Lukáš Curylo, v rozsáhlém Moravskoslezském kraji má na starosti kulturu. Ani on fotografii, jak v Českém Těšíně tahá za provázek, do marketingu permanentní volební kampaně raději nezařadil.

Na polštinu zapomněli

Na většině historického území Těšínského Slezska platí dvojjazyčnost. Hlavní třída je proto nadepsána i polsky – Główna. Tvůrci památníku však zásadu dvojjazyčnosti porušili, text vysázeli jenom v češtině. V létě jsem byl v Kladsku, všechny legendy u pomníků a soch tam jsou psány v polštině i češtině, byť Kladsko přestalo být zemí Koruny české v roce 1742.

Nejen touto jazykovou nerovnováhou je pomník hraničního sloupu odrazem českého nacionalismu. Byl by jím, i kdyby zásadu duální jazyčnosti respektoval.

Co říká zákon?

Zákon č. 352/2001 Sb. o užívání státních symbolů České republiky v paragrafu 9 praví, že na státní vlajce České republiky nesmí být žádné vyobrazení, obraz nebo znak. Muzeum Těšínska, město Český Těšín a Krajský úřad Moravskoslezského kraje do státní vlajky namalované na dřevěný sloup zapíchlo prvorepublikový znak Československa. Podle některých vexilologů byl citovaný zákon porušen.

Dá se předvídat, co s kuriózní sochou bude, než ji z chodníku uklidí do muzejního depozitáře. Jako každý patník ji budou občurávat psi.