ZDENĚK HRABICA

Listuji balíkem almanachů současného velkého polského karikaturisty, vystudovaného architekta, Andrzeje Mleczka.

Obracím jednotlivé měsíce jeho závěsných kalendářů a jsem udiven jejich prozíravostí. Nejvíce mne teď zaujal obraz věřící ženy, spíše dámy, která se přišla zpovědníkovi vyzpovídat ze svých hříchů – a za jedno z nejtěžších provinění ji přišlo na mysl provinění, že oklamala jako respondentka výzkum veřejného mínění.

Rozhlížím se kolem sebe a probírám se ve své paměti, kolikrát jsem byl v životě nucen k vyhnutí se přímé odpovědi na cizí zvědavost. Od kolika mých blízkých knuta moci nepřestajně vyžadovala například souhlasné halekání o bratrské pomocí armád Varšavské smlouvy, které 21. srpna 1968 zachraňovaly socialismus v naší domovině.

Nebo když se žádala odpověď na otázku o pobytu blízkých v zahraničí.

Vynucené přiznání o vlastní nevině deformovalo každého bez rozdílu.

Mohlo však jít i o jiné přístupy při vynucení zpovědního tajemství.

Po roce 1989 jsem byl znovu dlouhodobě atakován, někdy až dotěrně, skoro policejně, ve stylu známých marketingových společností, abych spolupracoval s Pamětí národa. Abych dokořán otevřel brány svého soukromí. Byl jsem a jsem hodně na pozoru před podobným znovuzrozeným šílenstvím. Co, jak a kdo s kým a jak?

Příliš jsem se tím nezabýval při čtení dobových odborných publikací ministerstva vnitra a ministerstva spravedlnosti, když jsem četl řádky JUDr. Heleny Válkové a hned nablízku řádky svého někdejšího kolegy, novináře Karla Hvížďaly.

Přijímal jsem a přijímám jejich řádky tak, že je napsali v historicky dané době a nevzrušovalo mně to ani v nejmenším, abych jim to připomínal, natož vyčítal.

Při práci na rukopisu mé knihy Pět válek Ludvíka Svobody jsem držel v ruce originál dopisu, který armádní generál po svém zatčení v 50. letech adresoval z ruzyňské cely v zájmu vlastní záchrany svému vrchnímu veliteli Klementu Gottwaldovi. Oslovoval jej jako pana prezidenta a zakončil dopis pozdravem Práci čest. Do rukou se mi dostávaly autentické fotografie Ludvíka Svobody v přítomnosti kardinála Rudolfa Berana a Milady Horákové v panteonu Národního muzea. Díky dceři Ludvíka Svobody, prof. Zoe Klusákové, jsem zvěděl, jak Milada Horáková u jejího otce několikrát usilovala o přímluvu k přijetí do KSČ. Dozvěděl jsem se i o jeho statečnosti, když prosil hlavu státu o milost pro tuto ženu, jejíž život byl tragicky ukončen.

Hodiny jsem trávil v pražském dejvickém bytě komunistické političky Marie Švermové a mezi jejími blízkými – rodinou zahraničního vojáka plk. Bedřicha Kopolda. S Marií Švermovou jsem se hodně blízko seznámil už jako pionýr, dávno před jejím zatčením v souvislosti s procesem proti Rudolfu Slánskému.

Jako student bydlel u Kopoldů kamarád vnuka Marie Švermové Bill Clinton.

Nemohl jsem si zacpávat uši před jejím svědectvím o Miladě Horákové, jaká byla a jaký byl běh jejího života. Marie Švermová vše konečně doslova a do písmene napsala ve svých Vzpomínkách, které vyšly po roce 1990 v Ekonu Jihlava. Dosvědčuje, jak své kolegyni Miladě Horákové rozmlouvala její poválečný zájem o vstup do řad Komunistické strany Československa. Marie Švermová se nevyhnula ani hluboké lítosti nad tím, že se sama nechala strhnout štvanicemi vedoucími k její popravě. Přesto mne hodně obohatila svými výpověďmi o době, kterou prožila.

A tak nyní, když se zase otevírají jiná svědectví o tom, jak, kdo a kdy a s kým, cítím nutkání i já sám – svěřovat svá svědectví spíše zpovědníkovi než umanutým novinářům nebo podivným sběračům nejrůznějších informací.