VĚRA BERANOVÁ

Grafika jako specifický výtvarný projev prodělává právě v naší současnosti hlubokou proměnu. Tato proměna se ani tak netýká vlastního výtvarného výrazu, ten byl vždy s každou novou dobou proměnlivý, ale týká se samé podstaty fungování a ocenění grafického programu. Tak jako v mnoha jiných případech ve vývoji nejrůznějších lidských aktivit, tak i zde sehrává technika převratnou roli. Naše současnost disponuje množstvím reprodukčních možností, které umožňují výtvarníkovi poměrně snadnou cestou vyjádřit své výtvarné poselství. Na první pohled se tedy zdá, že klasické grafické techniky jako litografie, linoryt, dřevoryt, dřevořez, suchá jehla, lept a další ztrácejí své opodstatnění a význam. Jistě, že zčásti je to pravda, avšak na druhé straně právě tyto tradiční techniky získávají na exkluzivnosti a jedinečnosti. Stávají se tak doslova sběratelskými skvosty. Současná výstava nazvaná Krásné tisky dokumentuje krásu a půvab grafických technik, které mimo svou historickou hodnotu poukazují i na možnou životnost pro následující generace.

V rámci svého dramaturgického programu vystavuje Galerie Moderna na vltavském Masarykově nábřeží skromnou, ale obsahem bohatou přehlídku grafických tisků 12 autorů.

Grafika těchto autorů výrazně ovlivnila vývoj, podobu, českého výtvarného umění 20. století. Mnozí z nich toto naše prostředí výrazně překročili. Stručnou charakteristiku těchto jedinečných osobností, abychom byli spravedliví, seřadíme podle abecedy.

Tedy pod písmenem A to je Jiří Anderle, jehož tvorbu představovala galerie Moderna sólově v nedávné době pod výstižným názvem Opus magnum grafiky. Jiří Anderle patří právě k těm, jejichž tvorba je zastoupena v řadě světových muzeí a galerií, jako například v newyorském Metropolitním muzeu, Pombidouově centru a jinde. Narodil se v roce 1936 a jeho cesta k typickému výtvarnému projevu nebyla tak přímočará. Absolvoval v roce 1961 Akademii výtvarných umění, dlouho však působil jako herec a technik v Černém divadle, také jako bubeník, hudební redaktor. Výtvarný projev je však u něj naprosto stěžejní. Kdybychom hledali hlavní téma Anderlovy tvorby, a to především v posledním období, tak je to jakási úzkost ze současného světa; volí zde subjektivní symboly, které směřují až k abstraktní formě.

Tvorba Adolfa Borna (1930–2016) doslova pronikla do nejširších vrstev, i mezi ty, kteří se výtvarným uměním nikdy nezabývali. Tato obecná známost je podmíněna jeho bohatou ilustrační tvorbou. Jeho ilustrace najdeme v nejrůznějších publikacích, od krásné literatury po naučné texty. Od roku 1960 vystavuje po celém světě. Grafika je bezesporu jeho doména, ať je to suchá jehla, lept nebo litografie. Jeho tvorbu znají čtenáři i diváci všech věkových kategorií. Jen si připomeňme: Mach a Šebestová, texty Julese Verna, A. Dumase, animace série filmů o básnících. Mnozí si jej jistě pamatují z řady vystoupení, jako zarytého ctitele Rakouska-Uherska, do podoby této doby se také stylizoval například pěstováním kníru.

Další dva autoři se tak hluboce nezapsali do obecného povědomí, znamenají však pro vývoj nejen české grafiky velmi mnoho. Vladimír Boudník (1924–1968) už jen tím, jaké používal materiály, jak chápal podstatu umění a postavení tvůrce, doslova vybočoval z dobového úzu, samozřejmě ještě výrazněji v době, ve které tvořil. Rovnocenným materiálem byl pro něj například písek, kousky textilu, kovu, dřevěných pilin a podobně. Nechal se inspirovat ošumělými zdmi, kde k údivu kolemjdoucích obtahoval praskliny na zdech. Získával zde inspiraci pro grafickou tvorbu. Svoje grafické listy neprodával, ale daroval jak svým uměleckým druhům, tak i svým spolupracovníkům z fabriky. Za jeho života byla jeho tvorba známá jen úzkému okruhu, vystavoval sporadicky. Mimo výtvarný odkaz jsou zajímavé i jeho texty. Svým způsobem překročil svou dobu. Ukončil svůj život vlastní rukou, i když nešťastnou náhodou.

Tvorba Jiřího Johna (1923–1972) byla svým způsobem nenápadná. Zdrojem jeho výtvarného pojetí byla příroda, vznik života, fungování přírodních cyklů, kdy tuto tematiku chápal v rámci aktuálních tendencí současného umění. Jeho projev byl vždy jedinečný, osobitý. Přes svou nenápadnost se stal významným představitelem generace 60. let. V grafice jej zvlášě přitahovalo střídání světla a tmy. Je pro něj typické šrafování. Země, ve smyslu půda, mu byla celoživotním tématem, o čemž svědčí i názvy jeho grafik: Horniny, Vrstvy, Nerost, Černá země, Zimní slunce, Uhlí. Jeho grafický projev je v podstatě stereotypní a možná právě v tom je jeho kouzlo. Nevyhýbal se ani městským námětům, které jej inspirovaly svou strohostí, například mostní konstrukce. V pozdější tvorbě inklinoval k větším formátům a spíše se orientoval na kresbu, kdy především suchá jehla svou technickou náročností jej v době nemoci vyčerpávala.

Dílo Oldřicha Kulhánka (1940–2013) má každý z nás denně v rukou. Je autorem podoby současných českých bankovek a řady poštovních známek. Šíře jeho výtvarného výrazu je téměř bezbřehá. Je to především grafika, ale i malba projevující se ve volné tvorbě, ilustracích, ve scénografii. Vše to zúročoval ve své pedagogické praxi. Celoživotně se zabýval užitou grafikou, kde získal mezinárodní uznání. Studoval na VŠUP v ateliéru Karla Svolinského. Vystavoval poprvé v roce 1968 v Praze v Galerii mladých.

Za jednoznačně národního umělce můžeme považovat Josefa Ladu 1887–1957). Stačí se jen podívat na každoroční předvánoční nabídku pohlednic. Jeho téma, stejně tak jako forma je konzistentní. Je to jeho inspirace venkovským životem, který svým způsobem idealizuje, stále jej vidí okouzlenýma dětskýma očima, včetně zvířátek, hospodských rvaček milých hastrmanů, vesnických scének. V rámci formálního výrazu volí Lada především černou obrysovou linku, která jasně deklaruje obrys figur. Ladova tvorba v kontextu české moderny první poloviny 20. století má specifické postavení. V podstatě nenavazuje, ani záměrně nepopírá předcházející či současné výtvarné koncepty. Je tedy naprosto svébytná, jedinečně moderní. Jeho pevná linie korespondovala i s jeho grafikou.

Vojtěch Preissig (1873 – 11. června1944 Dachau). Jeho tvorba je ve své většině spojena jak s volnou, tak užitou grafikou. Realizoval se také jako typograf, malíř, ilustrátor. V rámci dramatických dějin našeho národa se také zapsal, mimo svůj jedinečný umělecký odkaz, jako účastník protirakouského a protinacistického odboje. Absolvoval pražskou Uměleckoprůmyslovou školu, tiskařskou praxi získal v Paříži, spolupracoval s Alfonsem Muchou, působil v New Yorku pro odbočku Československé národní rady. Po návratu do Československa se věnoval knižní grafice. V období Protektorátu se aktivně zapojil do protinacistického odboje, byl zatčen a zemřel v Dachau. Vytvořil řadu grafických úprav knih, plakátů. Založil časopis Česká grafika, byl aktivním členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Sdružení českých umělců grafiků Hollar, je autorem velkého množství ex libris.

U Zdeňka Sklenáře (1910 – 1986) má grafika velmi podstatnou roli. Studoval a stal se také pedagogem na Uměleckoprůmyslové škole. Bezesporu jej v jeho grafické tvorbě ovlivnil Jan Zrzavý a Amadeo Modigliani. Z výtvarných proudů to byl především surrealismus. Zdrojem pro jeho další vývoj se stala čínská kaligrafie, s kterou se seznámil na své cestě do Číny v roce 1955. Písmo jej inspirovala k různým grafickým kompozicím. Patřil a patří k osobnostem, které podstatně ovlivnily řadu dalších generací, především grafiků. Zdeněk Sklenář vytvořil množství obálek knih a ilustrací.

František Šimon (1877–1942) patří k těm výtvarným umělcům, pro které byla grafika v v centru jich zájmu, ať to byl dřevoryt, lept, mezzotinta a další. Pobýval v řadě velkoměst, procestoval Španělsko, Anglii, Maroko, Itálii, dokonce podnikl cestu kolem světa. Byl zakladatelem a také předsedou SČUG Hollar. Zabýval se i teorií, publikoval články o grafice v časopise Hollar a také několik odborných příruček pro grafiky. V centru jeho zájmu byly pohledy na města. Zvlášť to byla Praha, ale také Paříž, či New York. Jeho jemná grafika má mnoho společného s impresionismem a také japonskými grafickými technikami.

František Tichý (1896–1961) patří k nejvýraznějším solitérům české moderny. Postihnout šíři jeho tvorby a životaběhu není jednoduché. Měnil zaměstnání, pobyty na různých místech. Byl však vždy věrný své tvorbě, svému umění a také přátelům, jako byli například fotograf Saudek a skladatel Bohuslav Martinů. Rozsah jeho výtvarného projevu představuje malbu i různé grafické techniky, je ilustrátorem i jevištním výtvarníkem. Tematika byla také různá, i když své místo celoživotně sehrávalo okouzlení cirkusovou tematikou. U Františka Tichého však vlastní námět představoval jen jistý prostředek ke sdělení obecnějších fundamentálních otázek. Postupně se stále více věnoval grafické tvorbě, v níž se objevil námět commedie dell‘arte s postavami Harlekýna a Colombiny. V souvislosti s válečným ohrožením se do jeho díla promítl motiv milosrdného samaritána. Například pro nakladatelství Družstevní práce upravoval knižní publikace. Soupis jeho grafického díla má 307 položek. František Tichý jako výtvarník i jako osobnost stál mimo umělecké skupiny a proudy, koncepty. Jeho přínos je v jedinečném, poetickém přístupu k tematice, ve kterém je ukryta jistá melancholie, lyrický podtext.

Obsáhnout význam tvorby a osobnosti Jiřího Trnky (1912–1969) na pár řádcích, či v několika výtvarných ukázkách je téměř nemožné. Zaměříme-li se jen na jeho grafické dílo, objeví se před námi spousta grafických listů, ilustrací. Jeho jedinečný umělecký výraz je typický pro celou šíři jeho tvorby. Ať to byla malba, loutky, animovaný film, sochařská tvorba, ale také poetika literární. Absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu a do kulturního povědomí pronikl v rámci Divadla Spejbla a Hurvínka. V roce 1945 spoluzakládá slavné studium Bratři v triku. Doslova mezinárodního ohlasu dosáhla právě jeho tvorba animovaných filmů: Staré pověsti české, Sen noci svatojánské, Kybernetická babička a další. K padesátému výročí úmrtí Jiřího Trnky uspořádala Galerie GASK v Kutné Hoře reprezentativní přehlídku jeho tvorby. Svým způsobem tak splatila veliký dluh.

Pro Jana Zrzavého (1890–1977) byl grafický projev, různá technika celoživotním programem. I když šíře jeho výtvarného výrazu zabírala také malbu, ilustraci, byl rovněž scénografem, příležitostným publicistou, pedagogem. Vzdělával se soukromně, několikrát se neúspěšně pokoušel dostat na pražskou Akademii. Velkým inspiračním zdrojem mu byly ve 20. a 30. letech návštěvy Francie, především Bretaně. Spřízněné duše našel ve sdružení Sursum, později Spolku výtvarných umělců Mánes, od roku 1923 Umělecké Besedy. Dlouhodobě spolupracoval s Národním divadlem, jako scénograf především operního repertoáru. Šíře jeho námětů oscilovala mezi krajinami i figurálními kompozicemi, také i portréty, často fiktivními, například K. H. Máchy. Jeho krajiny, i když jsou velmi různé, mají něco společného. Je to jemnost, melancholičnost. A tak se například svým způsobem podobají bretaňské motivy pohledům na ostravské haldy.

Výstava v Galerii Moderna potěší nejen milovníky dnes již klasické grafiky, ale může i následující generaci odkrýt půvab tradičních grafických technik spolu s šíří výtvarného výrazu představovaných 12 autorů.