ELIŠKA KOPPOVÁ

Ubytovna sousedila se sportovním stadionem, kde bylo pořád živo. Po trávníku se kmitaly barevný dresy a znělo odtud jásání a pískot fanoušků. Jenomže nejen každá mince, i každej barák má dvě strany, a já vyfásnul tu druhou. Nebýt vysokých kaštanů, viděl bych ze svýho balkónu přímo do oken nemocnice. Končil tu autobus, končil tu život. Místo závodů jsem mohl sledovat vystupující návštěvy obtěžkané ovocem a květinami, sanitky nebo pacienty v modrých županech, jak se plouží po zahradě. Kdyby neplatil v celý ubytovně zákaz kouření, vůbec na ten balkón nepáchnu. Takhle jsme, já a nikotin, neměli na vybranou. Dokud se kaštany zelenaly, naši intimitu nic nerušilo. Pak začalo opadávat listí a nemocnice se mezi nás vtírala čím dál víc. Ještě chvíli a budu koukat chirurgům pod ruce… Začal jsem přemejšlet, co všechno tu asi léčí a jestli by se nemohli podívat i na mě. Když byly stromy docela holý a já stál zase na balkóně sám a sám, prázdnější než autobus dole na konečný, rozhod jsem se. Není nač čekat. Jako pacient budu mít nárok aspoň na soucit. Třeba mi nějaká dobrá duše přinese síťku pomerančů nebo orchidej.

Naproti mým oknům sídlila kardiologie. To by odpovídalo. Je víc než jasný, že má nemoc pochází od srdce. Vyhlédnu z okna čekárny a uvidím sám sebe, jak se vykláním přes zábradlí balkónu, abych viděl, jak to dopadne. Neblbni, nebo spadneš! Chceš mít kromě srdce zlomený ještě nohy nebo vaz?

„Bydliště?“ ptá se mladá lékařka.

„U nemocnice číslo sedm. Támhleten paneláček,“ ukážu pro názornost. „Zrovna stojím na balkóně, vidíte?“

Lékařka dopíše adresu, zvedne hlavu a zadívá se na mě. „Máme tu i jiná oddělení. Jste si jistý, že patříte zrovna sem?“

„Naprosto.“

„Dobře… A co vám schází?“ Ten na balkóně si zapálí druhou cigaretu a zahledí se do prázdna.

„Nejvíc ze všeho jedna holka…“

„Proč to neřeknete rovnou?“ zvolá lékařka s jistou úlevou. „Jak se jmenuje? A kde leží?“

„V posteli jednoho týpka. Vypadá trochu jako viking – zarostlej, dlouhý blond háro…, víte, co myslím. Jsem z toho celej špatnej. Často mě píchá tady v těch místech,“ přiložím ruku k hrudníku. Můj protějšek na balkóně bolestně zamhouří oči a zdlouha natáhne.

„Kouříte? Kolik?“ Vyčítavě pohlédnu z okna a tomu druhýmu vypadne cigáro z huby.

„A co sex?“ vyptává se nelítostně lékařka. Jako kdyby to byla kvalita srovnatelná s těma ostatníma…

„Není s kým…“ Muž na balkóně nervózně zaloví v kapse, aby si znovu zapálil.

„Tady se položte svlečený do půl těla,“ lékařka ukáže na lehátko. „Myslela jsem druhou půlku!!“

Já jen že byla řeč o… No nic. Zapnu si kalhoty a přetáhnu triko přes hlavu. Ten na balkóně si povzdychne. Zase planej poplach. Pak má bejt jeden zdravej.

Gumové rtíky přísavek mě líbají po celým hrudníku. Na kardiografu vyskakují zelené křivky, jako když neviditelný malíř črtá fantastické horské scenerie.

„Máte srdce jako zvon,“ prohlásí lékařka, když je po všem.

Možná tak zvon v městečku Alytus, co je prasklej vejpůl…

„Některé příznaky mohou být psychosomatického původu,“ vysvětluje s profesionálním nadšením. „Zajděte si mezi lidi, trochu se rozptylte a uvidíte, že vám bude líp.“

Odhodím přes zábradlí nedopalek, navlíknu na sebe bundu a seběhnu na zastávku. Má pravdu, chce to někam vypadnout.

Pod kaštany se scházejí uzdravení pacienti, návštěvníci i zdravotníci, kterým právě skončila směna. Zachrčí motor a skupinka se, jak na povel, přeskupí k okraji chodníku. Z nemocničního areálu sem dobíhá postava ve vínovém kabátku. Na vysokých podpatcích vysekává zoufalé drobné krůčky, zatímco autobus lehce sklouzne o pár metrů, rozevře dveře a hned je zavírá. Řidič je zvyklý jezdit načas. Na opozdilce nečekám, ale ty si nastup, mladej, nebo ujedu i tobě. Jak chceš, dal jsem ti šanci.

Autobus se odlepí a udýchaná žena rezignovaně zpomalí. Zpod čepice jí vypadne pramen vlasů a přilepí se na upocenou tvář. Rozhlíží se po náhradním dopravním prostředku. Tenhle mladík jistě o nějakém ví, jinak by nastoupil.

„Další jede za dvacet minut.“

Tak proč jste neodjel tamtím? Čekal jsem na vás… Žena se odvrátí. To jste nemusel, půjdu pěšky.

Na třetí zastávce nastoupí a pozdě zjistí, ke komu dosedla. Ne, už se nebude zvedat, přestože by byla radši sama. Moc jste si nepomohla, co? Žena se nuceně usměje. Na čtyřsedačce je s ním jako v pasti.

„Jedete z práce?“ zeptá se mladík.

„Ano.“ A jsem docela unavená. Z mužů jako vy, co místo košile hned svlíkají kalhoty.

„Já stál celý odpoledne na balkóně a představoval si…“

„Nemusím vědět, co jste si představoval!“ Lékařská ordinace ani veřejná doprava nejsou seznamka.

Autobus se proplétá nekonečným sídlištěm. Každý se zahledí jiným směrem. Jemu se za mostem naskytne výhled na nábřeží, kde se mezi pejskaři a kočárky proplétají cyklisté a bruslaři na in-linech. Ona hledí do ulice plné výloh, po níž korzují spokojené rodinky a dvojice. Vidí sebe samu, jak si vykračuje zavěšená do muže v černé bundě. Postava celkem ujde, do tváře mu není vidět, protože se sklání ke své společnici. Něco jí šeptá nebo ji líbá na ucho… Aby ti oči nevypadly! ušklíbne se tamta. Kdybys nebyla tak protivná, mohla jsi večeřet pečenýho pstruha U dvou džbánů a zapíjet ho nějakým dobrým ročníkem. Místo toho budeš žvejkat rozmraženou pizzu a volnou rukou cvakat do klávesnice. Dobrou chuť a příjemnou zábavu!

Ne!! Zvedne se ve chvíli, kdy autobus zavře dveře a rozjede se.

Zase pozdě! Vy máte ale dneska smůlu.

Nejen dneska… Posadí se jinam a s lítostí sleduje záda odcházející dvojice. Ona se ani neotočí – svý sem ti řekla, má zlatá. Muž se ohlédne za ujíždějícím autobusem a zachytí její užaslý pohled.

Čemu se divíš? Samas mě poslala mezi lidi. Jak vidíš, poslech jsem tě, i když nevím, jestli mi to bude co platný…

Autobus se blíží ke konečné. Za posledními domy se zvedají prudké zelené kopce. Úžasné a monumentální, podobné těm, které dnes kreslilo na monitor jeho srdce…

Jak se jí najednou třpytí oči… Vůbec ji nepoznávám. Ale ne, prrr. Už jsem byl trapnej dost! Anebo přece… Ještě jeden, poslední pokus?