MILAN BLAHYNKA

V dopise z 6. dubna 1993, v předvečer svých narozenin, mně sedmapadesátiletý polský básník Wilhelm Przeczek napsal z Bystřice nad Olzou, že chce konečně „vyjít ze stínu“. Byl tehdy už autorem velkého množství veršů, próz a překladů, tištěných i u nás v časopisech a sbornících, a více než deseti vlastních knih a knížeček veršů a prózy, z nichž v Česku vyšly – až v letech 1989-1992 – pouze tři, z toho dvě v překladu do češtiny, zatímco v Polsku v letech 1978-1990 devět (!), a to v Katovicích, Bielsku-Biale, Lodži, polském Těšíně, ve Varšavě a v Opolí. Kromě toho měl WP na kontě deset her, převážně pro děti, s premiérami v letech 1962-1984.

Polský autor žijící a píšící na českém Těšínsku byl díky velké knižní publikaci znám a oceňován v Polsku, zatímco v Česku a to i „zvláště v rodném prostředí“ byl „ důsledně zamlčovaný“, jak si mi postěžoval v citovaném dopise z jara 1993. Vina byla jistě hlavně v 20letém zákazu publikace u nás, ale i v zakořeněném prago(a snad i brno)centrismu, ve vlažném zájmu o hodnoty vznikající na periferii země.

Převrat z roku 1989 na tom změnil málo, sám WP mi v únoru 1995 mi napsal česky, že „celá zmatená kulturní politika rezignovala na hodnoty a zájem se soustředil kolem populistiky a kýče“. Od roku 1994 byl WP vydáván v mateřštině i překladu do češtiny i u nás, ale přinejmenším v české celostátní kultuře zůstával stále ve stínu. Šanci konečně z něho vyjít představuje až nyní monografie Libora Martinka, kniha WILHELM PRZECZEK (Oficina Wydawnicza ATUT – Wroclawskie Wydawnictwo Oświatowe, Wroclaw 2018, 424 s. většího formátu, z toho 16 s. fotografií a reprodukcí dokumentů).

Region českého Těšínska, Ostravska, Opavska a Krnovska má štěstí, že se mu prakticky celý svůj život soustavně věnuje krnovský rodák Libor Martinek, opavský docent a wroclavský profesor, PhDr. a Ph.D, autor nesčetných studií, nyní už šesti přehledných syntetických knih z let 2006-2015 (celkem 1609 s.) a také už čtyř rozměrných monografií z let 2015-2018 – o W. Sikorovi, H. Jasiczkovi, Ó. Lysohorském a teď W. Przeckovi (celkem1077 s.); nyní pracuje na knize o P. Kubiszovi.

Zalistoval jsem v předešlých monografiích, o některých z nichž jsem už v LUKu referoval, a musím konstatovat, že monografie o Przeczkovi je z nich nejlepší, nejpřehlednější, optimální a že právě jí Martinek vyzrál v literárněvědnou osobnost, jakou mohou jeho regionu jen závidět prakticky všecky české a moravské kraje a také matička Praha a čilé Brno. Všechny regiony se chlubí svými vynikajícími autory, vydávají o nich knihy, ale až na výjimky jsou to publikace psané lehkým publicistickým slohem, vyzobávající očividné a uznané už hodnoty, málokdy objevující literaturu kraje a její osobnosti v jejich složitosti.

Martinkova metoda je odlišná. Martinek až úzkostlivě dokládá každé tvrzení a v hodnocení se opírá o často vyčerpávající a maximálně kritickou probírku dobových recenzí i pozdějších studií. Tato koncepce je velice pracná a i proto dnes vzácná, zato má velkou přednost v tom, že se literární historik nepasuje na samosoudce, ale cítí se kritickým pokračovatelem v práci svých předchůdců. Jak to dělá, ukazuje třeba jeho zamyšlení nad českým překladem názvu debutu WP Czarna calizna. „Název sbírky byl dříve do češtiny přeložen jako Černý celek,“ to „však nevystihuje zcela přesně obsah Przeczkovy knihy“, věnované Karviné a lidem z její hornické kolonie, jak „si ji autor vybavoval z vrstev paměti“. Podle Martinka by se z nabízejících se „možností překladu polského lexému calizna měl použít spíše český ekvivalent půda nebo vrstva než celek“ a v závorce nadhodil i variantu celina, neboť „v tom všem je to celé, i to z nitra básníkova života, původu a paměti“, nadále však psal o sbírce pod jejím originálním polským názvem, zřejmě si vědom, že slovo celina má v češtině jiné konotace.

Martinek seznamuje s celým životem a dílem WP. Předesílá výklad proměn polské společnosti českého Těšínska od druhé světové války, probírá dynamiku vývoje polské menšinové literatury v ČSR a ČR, vrací se k meziválečnému období poznamenanému regionalismem, rozeznává 15 let poválečného preferování socialistického realismu, šedesátá léta nazývá časem „krize totalitního systému“, časem „střetávání tradice s moderností“, pro dvě desetiletí tzv. normalizace volí termín „kvalitativně různorodá tvorba“ a konstatuje „zesílení kulturní vazby (polské literatury na českém Těšínsku) s Polskem“, vývoj po roce 1989 zakládá na komparativní analýze „období transformace kultury v ČR a PR“ a svůj výklad dovádí až k „situaci v literatuře polské národnostní menšiny“.

Na tomto sytě a dokládaně vykreslovaném pozadí potom představuje osobnost WP v kontextu polské literatury českého Těšínska a vývoj básnické, pak i prozaické, dramatické a překladatelské tvorby sleduje titul za titulem, nezanedbává ani autorovu tvorbu pro děti a pro rozhlas.

Zvláštní kapitolu věnuje domu a domovu v poezii WP a k hlubšímu porozumění jeho úsilí vyjít konečně ze stínu vybral z básníkovy obsáhlé korespondence čtyři adresáty včetně části své vlastní z let 1996-1997. Aniž se o tom rozepisuje, z jeho všestranně noetické a precizní estetické probírky díla WP vyplývá, že Wilhelm Przeczek byl tvůrce hodnot nejen regionálního dosahu, zdaleka nedoceněný v příkladu vzájemného obohacování slovesnosti dvou slovanských národů a navíc trvale odolný tlaku všech střídavě dominujících ideologií, zkrátka Básník, který nebýval „dobrý ani zleva, ani zprava… A táhne se to do dnešního dne“, jak mi napsal v únoru 1995 poté, co moje studie Korunní svědek, „první soustředěná práce“ o něm (tak ji nazval) nedošla z různých důvodů publikační milosti u nás ani v Polsku (do polštiny ji vynikajícím způsobem přeložil básníkův syn, sám básník, ing. Lech Przeczek), kde byla jen citována.

Martinek cituje z dopisu J. Zogatovi Przeczkovo bolestné rozhořčení nad tím, že významní čeští básníci, které překládal do polštiny, mu neoplatili a nevyslyšeli jeho přání vydat mu svazek v prestižní edici pražského Čs. spisovatele. Sebeobjektivnější monografista se chtě nechtě stává obhájcem „svého“ autora. Martinek v tom je velmi obezřetný. Ač Przeczkovo rozčarování chápe, neváhá upozornit, že Pilař, který rukopis Przceckovi vrátil s radou, aby ho vydal v ostravském Profilu, „měl ze svého pohledu pravdu v tom“, že Klub přátel poezie zařazoval jen autory už slavné ve světě, „přičemž do této ligy Przeczek nepatřil“. Jak dále věcně píše Martinek, „Przeczek Pilařovu argumentaci nepřijal“. Tu má recenzent monografie šanci ji doplnit o pozoruhodný doklad Przeczkovy vstřícnosti, otevřenosti, empatie a smyslu pro spravedlnost, doklad, o němž Martinek nemohl vědět. Když mu v březnu 1993 Pilař v odpovědi na jeho dopis napsal, že „díky“ vyslanci je zcela přehlížena jeho polonistika, že ho zasklívá i polské středisko, ale že přesto nepřestane „mít rád polskou poezii, v jejíchž tradicích se takové manýry vyskytovaly málokdy“, WP, který mou knížku o Janu Pilařovi znal, napsal vzápětí mně, snad v jistotě, že to nesmlčím (Janu Pilařovi i sám možná napsal): „Myslím, že se k němu nechovají členové velvyslanectví nejlíp. Za své zásluhy pro percepci polské poezie v Čechách si pan Pilař vysloužil své stálé a neochvějné místo v historii polské literatury. Já to prostě nechápu.“ Ještě rok a půl na to se mne WP v dopise z léta 1994 ptal, zda vím, co se „děje s panem Janem Pilařem“ (že ví jen o jeho stonání v poslední době).

Zbývá otázka, jak se Liboru Martinkovi podařilo napsat svou dosud nejpřesvědčivější knihu právě o Wilhelmu Przeczkovi. Mám za to, že mu kromě jiného byl WP blízký i svou celoživotní snahou „vyjít ze stínu“. Martinek mnoho let pracoval a tvrdohlavě prosazoval svůj způsob rovněž obtížně. Dá se říci, že oba, básník i jeho monografista, vycházejí konečně ze stínu oba.

Sebelepší monografie by byla marná, kdyby nepodněcovala k další práci. Není na čase konečně vydat v Polsku souborně všecky Przeczkovy překlady z české poezie a u nás velký dvousvazkový výbor z jeho poezie a prózy v dokonalé češtině?