ZDENĚK HRABICA

To se tedy máme opravdu čím chlubit!

Mrákotínská žula patří k nejcennějšímu národnímu stříbru české, moravské, slezské a slovenské krásné země. Je jedním z mála míst nerostného bohatství kraje pod horou Javořicí, které jsme ještě nikomu za humna neprodali.

Z této žuly postavil vděčný národ a společná republika Čechů a Slováků na hradním nádvoří Pražského hradu bílý monolit pro Tomáše Garrigua Masaryka. Konečně i pro Milána Rastislava Štefánika a Edvarda Beneše a ostatní. A legionáři, kteří se vrátili z bojů 1. světové války v Rusku, Francii, Itálii, konečně i z USA, jej nakonec po kolejích (i přes přepravní a strukturní problémy) v Praze vystavěli.

Je to chlouba a pýcha, která se nijak nesnižuje v běhu uplynulých desetiletí. Kdysi jsem se sem jezdil skoro kochat za architektem, znalým Corbuisiera, za Ing. arch. Ottou Novým, CSc. Byl při studiu žákem velkého Le Corbusiera. Učil mne na vysoké škole a měl chalupu ve Lhotce, kousek od majestátného žulového lomu. Blažil se tímto nedalekým místem. Já tu prožil u Obšilů ve Světlé pod Javořicí zase klukovská léta německého protektorátu.

Měli jsme pak s architektem, s kamarádem Ladislava Mňačka, spolu dávné a smluvené znamení: „Otka, vodka, Lhotka.“.

Obsah do písmene nevysvětlím. Ale podstata byla v naší domluvě, že tahle žula nesmí být nikým nikdy zašantročena a nesmí padnout do cizáckých rukou.

Teď čtu! Čtu, že už za protektorátu nacisté uzmuli žulu na stavbu Hitlerovy kašny do brněnské městské porodnice, že tato žula byla využita k důstojné podobě hrobu Václava Havla na pražském Vinohradském hřbitově a nakonec je zde zcela zbrusu čerstvá informace. Z mrákotínské žuly byly nyní postaveny protiteroristické bloky na celé ploše Staroměstského náměstí. Informační směs jablek a hrušek. Odstraněné zátarasy se prý nezamlouvaly památkářům a už vůbec ne četným návštěvníkům pražského starého rynku.

Chápu jejich nutnost, je to obrana tohoto světa.

Před očima mi běží filmy o Staroměstském náměstí, o popravě českých pánů, o zboření Mariánského sloupu a o jeho nynější obnově, o překrytí sochy Mistra Jana Husa vlajkoslávou z hakenkrajců, o pietním aktu wehrmachtu a jednotek SS po atentátu na katana českého národa R. Heydricha, o vyhoření radnice v poslední den války, o slavných a neslavných demonstracích a přehlídkách. O vítání prezidenta Edvarda Beneše s chotí Hanou, o srdečném vítání Pražanů na počest osvoboditelů – maršálů Koněva a Rybalka, o triumfálním pochodu chrabrých jednotek 1. československého armádního sboru ze SSSR při defilé v radosti ze svobody!

Vracím se i k fotografii svého kolegy fotografa Emila Fafka z Mladé fronty, přibližující projev Klementa Gottwalda z balkonu k bouřlivým davům a šikům v únoru 1948. Řečník mluvil krátce a řečnil v sychravém počasí. V Clementisově ušance, v čepici Slováka, muže, diplomata, který pak navíc přišel ještě nejenom o čepici, ale i o svou hlavu.

Bylo toho hodně k hrdosti, i ke studu, co otřáslo tímto prostorem.

Až donedávna tu však chyběla, ironicky řečeno – hrdost našeho XXI. století – chyběly zde dokonalé antiteroristické bariéry – navíc ještě z té nejtvrdší mrákotínské žuly.

Sám bych se ale raději dozvídal jiné nežli zátarasové zvěsti, třeba o tradiční republikové Mrákotínské lize v karetní hře, nazývající se dneska mariášovou ligou.

Ale jak se to vezme, naše doba je nastavená jinak, než bych si někdy přál.