IVANA BLAHUTOVÁ
Po probuzení se cítila tak zle, jako by měla kocovinu. Včera při kontrole jí doktor kromě Modafenu předepsal také Zolpidem na spaní. Místo posilujícího spánku však Blažena strávila noc v jakémsi horečnatém klímání protkaném tíživými sny, z nichž si žádný nepamatovala. Zůstal jen tísnivý pocit zrady, beznaděje a žalu… Pořád se ještě úplně nezotavila z virózy, pořád ji ještě trápil ucpaný nos a bolavá hlava. Jediné, co pomáhalo, byly nosní kapky Muconasal Plus. Hned po probuzení si je vstříkla do oteklého frňáku a do minuty se jí ulevilo. Zázrak! Opět pár hodin schopná dýchat. – Ty spásné kapky si dala naposledy, přísahá! Musí s nimi přestat, podle návodu je lze užívat nanejvýš týden. Už pouze dneska. A pak se udusí.
Otevřela okno a dovnitř se vplazil vlhký luft čpící smogem. Díky Muconasalu zavětřila typický dehtový puch, jímž bylo město skrznaskrz prosáklé. Venku smutně mrholilo a dole na dvoře mezi činžáky se potulovalo několik urousaných havranů. Ohavné jitro.
Vůbec se jí nechtělo cokoli dělat. Vůbec se jí nechtělo opustit příjemný, útulný kamrlík. Bože můj, co všechno už tahle malá místnost zažila… Za tři čtvrtě století se v ní vystřídaly čtyři generace ženských. Nejprve zde byl dívčí pokoj Blaženiny mámy. Pak ložnice Blaženiny babičky. Pak Lenčin holčičí pokojíček. A v poslední dekádě – po úniku ze společné manželské ložnice – Blaženin milovaný azyl. Nejradši by odsud ani nevytáhla paty. Zvláště ne dneska. Vždyť je marod! Správně by se měla ještě kurýrovat, zakutat se zpátky do peřin a dočíst si pozapomenuté Roky v kruhu, měla by spát a odpočívat a nechat všechno plavat… Jo, to se snadno řekne, spát, odpočívat, nechat všechno plavat… Místo vylehávání teď musí zatnout zuby a pustit se do roboty, musí! Umýt, obléct, připravit snídani. A potom vzhůru do boje! K čertu s pitomými Vánocemi!
K čertu se vším! Bylo 23. prosince po osmé hodině ranní. Každý rok Blažena odkládala vánoční úklid až na poslední týden před svátky. Teprve pod časovým tlakem se s nenávistnou vervou vrhávala do povinného gruntování. Jenže tentokrát ji v půli prosince záludně sklátila viróza a Blažena se volky nevolky musela odplazit na nemocenskou. Horečky, kašel, rýma, hlava ve svěráku a naříkající klouby. Byla vyřízená. Vzhledem k věku se z neduhů vyhrabávala čím dál déle a čím dál mučivěji. Ředitelka gymnázia vystrouhla kyselý ksicht a nepochybně si vyložila Blaženinu prosincovou neschopenku jako pomstu za to, že jí k 1. únoru nenabídla žádné další pracovní uplatnění. Mladá kantorka Hálková totiž v listopadu nečekaně oznámila, že nastoupí po mateřské dovolené už na začátku nového pololetí, tedy mnohem dříve, než původně plánovala. A tak zastupující češtinářka-dějepisářka Mgr. Blažena Marková dostala padáka. A to si předtím dělala oprávněné naděje, že na tomhle místě vydrží až do konce příštího školního roku. Katastrofa! Od 1. února jí scházelo ještě pořád sedm let, tři měsíce a patnáct dnů do nároku na starobní důchod. Od listopadu proto večer co večer sedala k notebooku s rostoucí nervozitou. K pravidelnému mailování, stahování materiálů k výuce a relaxačnímu potulování po netu nově přidala hledání zaměstnání. Zatím však naprosto marně. Její aprobace nepatřila k žádaným, polovina školního roku rovněž nenáležela k termínu, kdy docházelo k obměně školských pracovníků, nemluvě o Blaženině neatraktivním věku. Doufala, že nabídky volných míst se začnou objevovat na jaře. Byla ochotná dojíždět vlakem či autobusem v okruhu dvaceti kilometrů, jakož také vzít jiný džob v oblasti výchovy a vzdělávání. Zatím rozeslala své životopisy do několika škol v okolí a pokusila se ucházet o mizerný flek vychovatelky v družině (obsazeno!) a ještě mizernější flek asistentky pedagoga pro postiženého chlapce (odmítnuta kvůli absenci řidičského průkazu a malé fyzické zdatnosti).
Vyčerpána nemocí a zdeptána sociální nejistotou, rozhodla se Blažena přesto dodržet železnou tradici a provést každoroční vánoční úklid. Tentokrát však hodlala celé smejčení pojmout jako bleskovou operaci. Jen to nejnutnější, jen to základní. Hlavně kuchyni, koupelnu a WC. Všude vyluxovat, podlahy umýt elektrickým parním mopem, na špinavá okna pověsit čerstvě vyprané záclony, poté naaranžovat nějakou tu výzdobu a na ostatní se vybodnout. Letos musely jít obvyklé náročné oslavy stranou. Trochu uklidit, trochu uvařit, nic víc. Ostatně ani vánoční cukroví už dávno vlastnoručně nepekla, nýbrž kupovala v supermarketu – předražené a bez chuti. Místo stromku přinesl Míla chvojí do vázy. Lenka s rodinou sem stejně nepřijede, termín porodu má v půlce ledna, chudák holka, k tříletému uvřískanému Radečkovi ještě druhého raubíře, ta z toho zešílí!
„Co bys sem jezdila takovou dálku,“ konejšila Blažena těhotnou dceru, soucitně přizvukujíc fňukání z mobilu. „Hlavně klid, Leničko, klid, dárky ti s tátou přivezeme později…“
Čert jí byl tyhle Vánoce dlužen! Včera, když se vracela od doktora, navzdory svému bídnému stavu zamířila do blízkého obchodního centra a v chvatu tam koupila pár dárků: drahý parfém pro Lenku, svetr a knížky pro Mílu, pánskou toaletní sadu pro zetě Jendu, autíčko, plyšáka a stavebnici pro Radečka, akorát ty objednané miminkovské soupravičky z e-shopu zatím nedorazily… Ježkovy voči! Za tři týdny bude z Blaženy dvojnásobná babička, nemohla tomu vůbec uvěřit. Tak zběsile ten zatracený život utíkal.
Nadopovala se horkým čajem a Modafenem a odhodlaně si začala chystat arzenál: prachovky, kbelík, pytel na smetí, papírové utěrky, gumové rukavice, saponát, houby na mytí, čistič na sklo, leštěnku na nábytek…
Mrholení za oknem zesílilo a kalné šero ještě potemnělo. Blažena si nasadila brýle a rozsvítila další lampy, aby dobře viděla na prach, chuchvalce, cákance, drobky, skvrny a šmouhy.
„Takovej binec!“ zavrčela směrem k Mílovi, jenž u stolu v kuchyni malátně usrkával kafe a rozsypával kolem sebe kupovanou vánočku.
„Hni sebou,“ houkla na manžela, „nebo to tu budem pulírovat až do půlnoci.“
„No jó,“ zahuhlal a jako zpomalený film se namáhavě zvedl ze židle. „Co teda po mně jako chceš?“
„Vytáhni si schůdky. Tady máš hadry a nejdřív utřeš prach. Z nábytku, parapetů, obrazů, televize, knížek, serepetiček, prostě všude. Postupovat budeš shora dolů. Shora dolů! Ale tu pavučinu v ložnici vymeteš naopak zdola nahoru. Smetáčkem, rozumíš? Já se zatím pustím do kuchyně.“
Ani náhodou se s gruntováním nehodlala párat jako dříve. Žádný štráchy! Vyházet zbytečnosti, ostatní věci uložit do skříněk a opucovat pouze povrchy. Rychle omýt kachlíky za linkou, pracovní plochu, dřez, sporák, digestoř, ledničku… Ať to odsejpá! Pustila rozhlas, navlékla si gumové rukavice a chopila se houby namočené v roztoku saponátu…
Bylo před polednem. Z rádia se vznešeně nesla Alžbětinská serenáda a Karel Gott slavnostně pěl „Zapal svíčky sváteční…“. Blažena ještě stále zápolila s kuchyní. Zdržela se, neboť před půl jedenáctou musela asistovat Mílovi. Společně přebírali od kurýra metrákový nákup z Tesca. Manžel se motal po předsíni jako náměsíčník, zakopával o nacpané papírové tašky, málem rozbil velkou sklenici majonézy a nakonec upustil na podlahu sáček s jablky. Všechna se potloukla.
„Debile!“ vybuchla Blažena. „Už jsi utřel ten prach?!“ – Míla cosi nezřetelně zamumlal. – „Tak až budeš hotovej, vytáhni lux a začni ložnicí!“
Odehnala chlapa, aby nenapáchal ještě více škody, a doručený proviant radši uskladnila sama. Než hromady krmiva nacpala do špajzu a chladničky, ztratila skoro hodinu.
„Připrav mísy sváteční…,“ pěl slavnostně Karel Gott. – Blažena zlitá potem právě dodrhla nerezový dřez. Ještě zbýval sporák a podlaha. Dlažku olízne mopem až na závěr. Parádní porcelán opláchne zítra. Parádní prostírání vyžehlila včera. Kapří řízky už čekaly v ledničce. A večer by měla stihnout vykouzlit čokoládový dort a uvařit brambory na salát. Do noci bude mít co dělat!
„Jingle bell, jingle bell, jingle bell rock, jingle bell swing and jingle bells ring…“ veselilo se rádio. Z ložnice doléhalo vytí vysavače. Funící Blažena zaťatě doleštila sporák. Sporák, který hned zítra znovu zaprasí při smažení řízků. Sisyfovská dřina! Zdálo se jí, že místo aby úkoly ubývaly, vynořovaly se pořád další a další a další… Švihla špinavou houbou do dřezu a stovky zavilých kapek hned znesvětily čerstvě nablýskaný nerez. Blažena je hbitě setřela papírovou utěrkou. Furt dokola a dokola! Tohle město bylo prokleté: snášely se na něj tuny černohnědého popílku a z kohoutků tekla tvrdá voda nechávající na všem vápenné stopy. Neporazitelná špína a neporazitelné usazeniny. Vždyť to nedávalo žádný smysl! Vyleštit dřez, pustit vodu, opět setřít cákance… Proč…? Bezmocně se sesula na židli. Proč…? Uštvaná a otupělá. Proč…? A vtom časové znamení odpípalo jednu. Šmarjá, už je jedna! Oběd! rozpomněla se zhuntovaná Blažena. To tak, ještě klohnit oběd! Však se pro jednou nezblázní! Vezmou si chleba s máslem a lososovou pastou plus čaj. To zvládne raz dva. Krapet se jí ulevilo. Lupla do sebe další Modafen a zručně namazala krajíce, načež na vrstvu másla vymačkala z tuby úhledné růžové vlnky. Ještě přidat pár cherry rajčátek a hotovo!
„Mílo!“ zahulákala, „Mííílóóó, oběééd…!“
Z ložnice k ní pořád doléhalo vytí vysavače. – Ten chlap je totálně nemožnej! Vždyť tu jednu cimru luxuje už skoro hodinu!
Rozzuřeně produpala předsíní a rozrazila dveře ložnice. Míla ležel na zádech na neustlané manželské posteli, zatímco puštěný vysavač hučel na zemi naprázdno. Blažena se vrhla k muži. Měl přivřené oči a rudý, zpocený obličej.
„Mílo!“ vykvikla a sklonila se k němu. Škubl sebou a pootevřel víčka. Zblble na ni civěl krhavými zraky. A pak ji to udeřilo do nosu. Muconasal už sice přestával účinkovat, ale ten smrad byl jasný. Chlast! Tvrdý chlast!
„Ty hovado!“ vydechla. Srdce se jí rozklepalo v křeči a zem se jí propadla pod nohama. Odkudsi z pekla nesnesitelně skučel vysavač. „Ty dobytku!“ zaječela zoufale a začala muže fackovat po tlamě, „ty slabošskej kreténe!“ Vůbec se nebránil.
Byla na dně. Konec! Dost! Ruce ji pálily od políčkování toho ubožáka a chtělo se jí zvracet. Nechápala. Nerozuměla. Proč, proboha!? Proč zase po takové době? Vždyť už skoro deset let úspěšně abstinoval, deset let ho hlídala jako ostříž!
Zhroutila se do kancelářského křesla u jeho psacího stolu, zatímco muž teď shrbeně seděl na zválené manželské posteli. Kupodivu byl méně opilý, než se jí předtím zdálo. Parchant! Zrádce! Srab!
„Já už na to nemám sílu!“ opakovala stále dokola, „já už na to nemám sílu,“ a divila se, jak lhostejně a bezbarvě zněl její hlas. „Proč jsi s tím znovu začal? A odkdy?“
Odkdy…? To si dokázala lehce spočítat – od listopadu, když utahaná bachařka polevila v ostražitosti, příliš pohlcená vlastními starostmi: ukončení pracovní smlouvy, hrozba nezaměstnanosti, Lenčino utrápené těhotenství, protahovaná viróza, úmorná nespavost a navrch vánoční kolotoč.
„Proč?!“
Dřepěl se skloněnou hlavou a mlčel.
„Tak proč?!“
„Jsem nešťastný,“ zahuhlal po dlouhém tichu, „jsem hrozně nešťastný.“
„Zato já jsem šťastná!“ zaryčela, „zato já jsem štěstím bez sebe!“
A pak mu řekla, ať se spakuje a vypadne. Ať okamžitě vypadne. – Spakoval se a vypadl.
Když odešel, zamkla dveře a klíč nechala v zámku. Všude otřela netknutý prach a potom vyluxovala celý kvartýr, načež elektrickým parním mopem důkladně umyla podlahy. Ani na moment se nezastavila. Vydezinfikovala a vydrhla koupelnu a záchod. Na špinavá okna pověsila vyprané záclony. Převlékla ložní povlečení ve svém i jeho pokoji a vyměnila použité ručníky za čisté. Na stůl v obýváku prostřela parádní vánoční ubrus a chvojí ve váze ozdobila červenými koulemi a zlatými řetězy. Na večeři snědla jablko a pár kousků kupovaného cukroví, chutnajícího jako slazený polystyren. Na čokoládový dort a salátové brambory se vykašlala. Kapří řízky mrskla do mrazáku. Než se osprchovala, bylo po půlnoci. Vzala si prášek na spaní a po krátkém váhání jednou jedinkrát zkusila zavolat Mílovi na mobil. Měl ho vypnutý. Vždycky ho míval v noci vypnutý.
Z mrákotných dřímot se probudila ráno po sedmé. Třeštící hlava, rozlámané tělo a ucpaný nos. Kapky nepoužila. Byla vzhůru a zcela při vědomí, a přece podivně ochrnutá. Prázdná, zkamenělá, netečná. Jako by v ní někdo vypnul všechnu beznaděj a děs. Bez srdce a bez citů, bez minulosti, přítomnosti, budoucnosti… Jako stroj. Jako jednoduchý robot určený k plnění zadaného programu. Už nic nemusela. Mohla klidně zůstat ležet v posteli, mohla si dočíst pozapomenuté Roky v kruhu, mohla si vzít další uspávající piluli, mohla omámeně civět do zdi, mohla nebýt… Leč automat v její mysli se sám nastartoval, a tak vstala, ošplouchla se, navlékla si tepláky a tričko, zapila Modafen a mechanicky pokračovala v nedokončeném díle. Vánoční úklid ještě zdaleka nebyl dovršen.
Štědrý den Blažena strávila urputným gruntováním šatny, komory a ložnice. Třídila, rovnala, přesouvala, vyřazovala, házela do pytlů… Všechno muselo pryč, pryč, pryč…! Mílovy svetry, košile, kravaty, obleky, prádlo, ponožky, boty, krabice, šanony, papíry, krámy… Postupně objevila devět prázdných flašek, čtyři od vodky, dvě od tuzemáku a po jedné od fernetu, slivovice a meruňkovice. V aktovce ve skříni našla ještě nedopitý calvados a neotevřený gin. Ani na okamžik nepřerušila práci, supíc jako uhánějící parní lokomotiva: odstranit, vymést, zabalit, roztrhat, zlikvidovat…
Muži už nezavolala a on se také neozval. Pouze odpoledne absolvovala pětiminutový telefonát s Lenkou. Popřála všem krásné svátky a omluvila tátu, který si včera tak příšerně namohl záda, že si musel vzít jakési tabletky a zrovna na chvíli usnul. – „Šťastné Vánoce, Leničko, tobě i Jendovi, a pusu Radečkovi!“
Kromě banánu během dne nic nejedla, jenom pila čaj. Až pozdě večer poprvé pocítila hlad, a tak si namazala dva krajíce chleba máslem a vymačkala na ně z tuby zbytek lososové pasty. V činžáku po celou dobu panovalo přízračné, hrobové ticho, jako by všichni sousedé na svátky někam odjeli.
Když o půlnoci Blažena zaslechla zvenku tlumený hlahol zvonů z nedalekého chrámu, ukládala právě do kufru poslední kusy Mílova oblečení.