STANISLAVA KUČEROVÁ

Naši dávní předkové žili jako přímá součást přírody, v přírodě a v těsném sepětí s přírodou. Prožívali v dobrém i zlém její proměny, věděli, které z nich jsou krátkodobé, které jsou nečekané, které se pravidelně vracejí. Všímali si i toho, jak se během roku prodlužuje anebo zase zkracuje čas denního světla. Zvláště návrat Slunce, světla a tepla, sluneční síly a slunečních životních darů s napětím očekávali a s velikou radostí a s vděkem vítali a slavili. Oslavy zimního slunovratu se konaly kolem 21. prosince. Tehdy, jak praví astronomové, se Slunce zastaví na obratníku Kozoroha a vrací se zpět k obratníku Raka. Světla pomalu přibývá, den se prodlužuje, zlehka se dostavuje předzvěst příchodu jara. Nový život se probouzí a vrací po době zimního spánku. Co více si lze od přírody přát?

MILAN BLAHYNKA

Až přepečlivý editor Milan Šedivý, který k tisku připravil a ve svém nakladatelství vydal básníkovy listy a lístky Justýně Vondroušové z let 1904-1908 Své milence (o té objemné a objevné edici poreferuji jindy), jako samostatný svazek rovněž připravil k vydání PÍSNĚ VIVIANY (nakladatel Milan Šedivý, Praha 2020, 130 s.). Je to edice, jaké se právem říká záslužná. Vůbec poprvé zpřístupňuje čtenáři 86 básní, které ve svých posledních necelých pěti tvůrčích letech podivuhodný kouzelník Vrchlický pod maskou Merlina (i v tom podoben Nezvalovi-Robertu Davidovi) napsal jedné ze dvou svých posledních lásek, v níž viděl Vivianu z artušovských mýtů. V době, kdy se poezie sice formálně verbálně ctí a spíše verbalisticky píše než obecně čte, je podle Ediční poznámky tato „86. původní kniha básní“ Vrchlického mimořádný počin. A editora se snad nedotkne nelibě pár otazníků, které nemohu smlčet.

IVAN FONTANA

Láska začíná žízní a končí blouzněním a ztrátou rozumu, neb, jak víme, neumírá. Lásku lze však ukojit jen na den na dva, už druhou (třetí) noc nás trápí a přivádí k šílenství. Láska je benátské zrcadlo, které odráží paprsky životodárného vesmíru. Láska je domovem, útočištěm něhy, hrací skříňkou, uzlíčkem štěstí, radarem a klíčem od života.

VLADIMÍR STIBOR

Půlnoc stékala do hrnku od kávy ne po kapkách, ale čím dále rychleji. „Už je téměř půl jedné,“ řekl nevěřícně David, „myslel jsem si, že je sotva jedenáct.“

IVANA BLAHUTOVÁ

Po probuzení se cítila tak zle, jako by měla kocovinu. Včera při kontrole jí doktor kromě Modafenu předepsal také Zolpidem na spaní. Místo posilujícího spánku však Blažena strávila noc v jakémsi horečnatém klímání protkaném tíživými sny, z nichž si žádný nepamatovala. Zůstal jen tísnivý pocit zrady, beznaděje a žalu… Pořád se ještě úplně nezotavila z virózy, pořád ji ještě trápil ucpaný nos a bolavá hlava. Jediné, co pomáhalo, byly nosní kapky Muconasal Plus. Hned po probuzení si je vstříkla do oteklého frňáku a do minuty se jí ulevilo. Zázrak! Opět pár hodin schopná dýchat. – Ty spásné kapky si dala naposledy, přísahá! Musí s nimi přestat, podle návodu je lze užívat nanejvýš týden. Už pouze dneska. A pak se udusí.

JIŘÍ JÍROVEC

Základní českou vlastností prý je nedostatek výdrže.

FRANTIŠEK DOSTÁL

Při výlovech rybníků jsem jako kluk z hráze vždy rád pohlížel na tzv. pěšáky vod, co se bořili do bahna a v sítích přitahovali kapříky ke břehu. Někdy jsem si dokonce mohl kapra, ale už v kádi, pohladit po hřbetu, i když ten byl bez srsti. Tu míval jen dědův pes…

LIBUŠE VONDRÁŠKOVÁ

Na pěšinkách rozpomínek zastavíš čas i o šípkový trn

Pak s příbojem větru

snesou se bludičky světla do měkkých javorových kroků

STANISLAV ZEMAN

Vánoční přání

Políbil Marii

Svou hospodyni na faře

Tehdy v březnu na Velký pátek