VLADIMÍR STIBOR

Půlnoc stékala do hrnku od kávy ne po kapkách, ale čím dále rychleji. „Už je téměř půl jedné,“ řekl nevěřícně David, „myslel jsem si, že je sotva jedenáct.“

„Když se rozpovídáš, ani nevíš, jak se ten čas zrychluje,“ prohodil hostitel František. „Víš, to jsem ti už jednou povídal, jaké se tu u mne v chaloupce dějí zvláštní věci, no, možná zázraky, ale to bych nepřeháněl. Představ si, jednou ke mně zavítal můj bývalý student se svou manželkou, vlastně ji přivlekl, ona byla celá utrápená a v slzách, asi si něco moc ošklivého řekli, a když ode mne odcházeli, vracel jsem mu ji šťastnou a veselou.“

„Ale to je už dávno, ne?“

František se zarostlou tváří jako poustevník z Assisi pevně usazený za dubovým stolem s kachlovou pecí za zády se zamyslel. „Nejméně deset let, ale mám pocit, jako by se to stalo sotva před týdnem, jako by před chvílí vypili poslední sklenku červeného a zmizeli zase do Prahy.“

A pak zapředli hovor na úplně jiné téma. Trochu obtloustlý Frantík, jak mu říkali všichni jeho kámoši, si zrovna nalil panáka rumu Republika, který si šetřil jen pro lepší časy a vzácné příležitosti, rukou se rozmáchnul a jako by chtěl nad sebou opsat neviditelný kruh, začal ukrajovat jednotlivá slova a bylo na něm vidět, jak si své myšlenky a postřehy až téměř labužnicky vychutnává.

„S démony jako se zlem nebo s nenávistí, která člověka nejednou úplně pohltí, nesmíš mít nic společného, ani co by se za nehet vešlo, jinak je to průser, a to je zlé, zcela fatální chyba, pak jsi úplně v hajzlu…“

„Ale,“ opáčil David, protože se nechtěl nechat zatlačit do kouta, „Friedrich Nietzsche říká, že toho nejlepšího démona si máme chránit.“

„To jsou kecy,“ vykřikl spolusedící, zbrunátněl, zaťal pěsti, až mu zapraskalo v kloubech, prostě cholerik k pohledání. „Davide, tomu ty vůbec nerozumíš, jsi takový tupec, ba co víc nevzdělanec, hotový mimoň, co se v ničem nevyzná a všechno zbrkle vytrhává ze souvislostí. Ještě chvíli mi tu budeš vykládat takové nesmysly, a zakážu ti chodit do mé chaloupky, mou vesnici budeš muset objíždět nejméně deset kilometrů daleko, a možná i to bude málo.“

Host se však pokusil zmírnit jeho hněv, vzpomněl si na přezdívku, která na něj pokaždé měla uklidňující vliv: „Tak už se nezlob, Francois, nemyslel jsem to špatně, abych tě vytočil, ale ty, když se rozohníš, tak jsi jak ryba ve vodě, to nemá prostě chybu.“

Pokračovali v debatě o nejhlubších a filozofických tématech, aby se nakonec dostali k tomu jedinému, kvůli čemu David za svým sedmdesátiletým kamarádem zavítal.

Vždycky nakonec dospěješ k tomu, co tě nejvíce sužuje, co na tebe dotírá a nenechá se ani zahnat násilím, dobrým slovem ani pochopením, je to jako háček se zpětnými trny. Čím více táhneš a chceš se z jeho nabodnutí osvobodit, tím více tě zraňuje a proniká dovnitř, do kůže, do svalů a nakonec snad ještě dál. Sotvaže na chvíli zapomeneš, poté znovu někdo zapne promítačku a pustí širokoúhlý film.

„Už ji nech plavat, stejně se k tobě nevrátí,“ už asi potřetí opakoval František a dotýkal se Davidova manželství, které se zhroutilo. „Nech ji být, když se jednou sama a svobodně rozhodla. Nevíš, třeba jsi jí nevyhovoval.“

„Ale,“ rozhodně zavrtěl hlavou host, který už několik měsíců vypadal dost zkroušeně, „vždyť jsem jí nikdy vědomě neublížil! Ani by mě to nenapadlo.“

„No právě, možná jsi měl mít pevnější ruku jako chlap.“ A hostitel vypoulil na Davida oči a bouchl pěstí do stolu. „Byl jsi na ni moc měkký a shovívavý a také blbý, a teď to tady máš! Máš, co sis zasloužil a neříkej, že ne!“

Debata protknutá bouřlivými gesty neměla konce. Za oknem přestával padat sníh, začalo mrznout, noc se náhle projasnila, počala odrážet měsíční světlo. Byl zrovna úplněk.

David se se starým kámošem rozloučil, František za ním křičel: „Jeď pomalu, bude to asi klouzat.“

Na silnici pokryté navátým prašanem nebyla jediná stopa, ani šlépěje namlouvajících se kocourů samotářů.

Popůlnoční krajina zela prázdnotou. Davidovi se opětovně honily vzpomínky na téměř patnáctileté manželství, které skončilo u soudu, kde na sebe vytahovali špínu, co se ani nestala. A soudkyně se potutelně usmívala, pod talárem si točila palečky obou rukou a náramně se bavila. A když se toho neštěstí druhých nabažila, vždyť to zažívala ve své práci téměř dennodenně, obočí se jí sveřepě stáhlo a hlas zmužněl: „Přejděme k věci!“

Než dojel domů, zjistil v půli cesty, že se modlí. A to se nemodlil takovou drahnou řádku let, že sám sebe nepoznával. Pojednou mu vyhrkly slzy, uvnitř hrudi nesmírný závan tepla, najednou někde něco praskalo, jako když se vylije měděný kotel přeplněný vroucí vodou. A ta proudila skrz jeho tělo, unášela jeho bolest.

David přijel domů celý vyčerpaný. Ani se neumyl, sotva si opláchl ruce, zalezl pod peřinu, okamžitě usnul. Byl sám v bytě, sám se sebou nevycházel, vždyť ještě nedávno tu měl manželku, v pokojíku spával jeho syn.

Najednou se otočil z boku na boku. Prudce se posadil a nevěřil svým očím. To není možné, připustil, vše se mi jen zdá. To bude tím, jaký jsem prožil dlouhý a hrozný den a pak ještě celovečerní klábosení u Františka. To musí být tím… Pak se znovu zadíval vedle sebe. Vedle jeho boku ležela jeho žena, kterou tak miloval a potřeboval, cítil její vůni, líbila se mu její krátká noční košile. Spala tiše a ani se nepohnula. Tu si uvědomil, jakmile uplynulo několik dlouhých minut, že se jeho choť nehýbá, ani nepohnula malíčkem. To je divné, zpozorněl, vždycky se manželka v posteli vrtěla, nejednou do něho drcla zadečkem. Teď nic. Opatrně a nesmírně pomalu se jí dotkl. Nic se nestalo. Pohladil ji po vlasech, sjel dlaní po jejím rameni, jak by chtěl narovnat spadlé ramínko její noční garderoby.

Tu mu na čele vyskočil ledový pot, zachvěl se, přesto zůstal strnule zírat na tělo vedle.

„Ne, ty můj nejvyšší, tohle jsem přece nechtěl, nechtěl jsem nikdy, aby mi umřela, aby se jí probůh něco zlého stalo, i když s ní soužití bývalo nejednou strašně těžké, hádali jsme se, ale pokaždé všechny chmurné mráčky z nebe odpluly, nebo jsem si to alespoň myslel. Toužil jsem, aby se mi vrátila. Najednou tu leží mne, ani ústa nepootevře, nedýchá. Já se z toho snad zblázním, pomyslel si David, tohle jsem fakt nechtěl.

Dlouho bylo ticho až k zalknutí, jak by někdo běžel po zamrzlém jezeře a vítr nabíral na síle. Bezbřehá chvíle se prodlužovala. Uplynulo možná deset patnáct minut. Ani špendlík nespadl na zem.

Pojednou se nad Davidovou hlavou ozval hlas, o němž hned věděl, komu patří.

„Víš,“ a nastala dramatické pomlka, jak bývá zvykem na divadle u hlavních scén, které mají děj posunout dopředu, „udělal jsem pro tebe to nejlepší.“

„Ne, to ne, zaúpěl!“ Pak se naráz probudil a rukou se dotkl místa vedle sebe. Přísahal by, že ještě před chvíli tam ležela jeho žena. Prostěradlo bylo pomačkané, na polštáři několik jejích vlasů.

Té noci již neusnul, celý následující den se motal jako omráčený. Odpoledne to už nevydržel a zavolal Františkovi. Ten chvíli neodpovídal, pak si důležitě odkašlal a pronesl: „Vidíš, co jsem říkal. Když někdo odejde, ber to jako skutečnost. Možná je to tak lepší. A zmizí-li z tvého života ten, kdo si tě nevážil, není to žádná hanba ani ztráta, ale zisk. Je drsný se s tím smířit. Tak už to probůh pochop. Nebo jsi tak natvrdlý?“

David se kousnul do rtů. „Proč to jen bolí jako čert?“

Jeho šepot nikdo neslyšel.