IVAN FONTANA

Láska začíná žízní a končí blouzněním a ztrátou rozumu, neb, jak víme, neumírá. Lásku lze však ukojit jen na den na dva, už druhou (třetí) noc nás trápí a přivádí k šílenství. Láska je benátské zrcadlo, které odráží paprsky životodárného vesmíru. Láska je domovem, útočištěm něhy, hrací skříňkou, uzlíčkem štěstí, radarem a klíčem od života.

Utíkáme na ulici, tam, kde jsme ji na okamžik prvně zahlédli. Stojí tam jako virtuální obraz, jako vysněná představa, jako anděl v průhledné říze. Alejí běžíme k domu, v němž nám byla představena v celé své kráse. Náš zrak, kromě ní, nic jiného nevidí. Zrcadlí se na pozadí zraněného zraku. Amor oslepuje a stáváme se otroky touhy a vzpomínek. To tam je soustředění, ta tam je rovnováha. Konec světa se zdá nablízku. Jsme vytrženi z klidu a vrženi do víru života, chvíli jsme na houpačce, té, co se kolem slunce denně otáčí, ach ty sladké závratě a chvíle na řetízkovém kolotoči. Láska mluví jedním jazykem, když potřebuje, pomáhá si i rukama (gestikuluje), očima mluví a je velkým lingvistou, ale v nejhorším (a vice versa) se obejde i beze slov.

Když lásku o pár dní později potkáme na ulici, nevěříme jí, nevěříme svým očím. I když je stejná, jako jsou stejné krystaly soli, cukru a démantů, není chladná, naopak je horká a jako slunce přitahuje, má silné gravitační pole. Zcela tě vsákne do sebe. Už v očích vidíš hloubku, vlastně ji celou ani neprohlédneš, ale žhavými polibky otvírá další propasti a hloubky citu. Teprve když promluví hedvábným hlasem, začínáme věřit, že se štěstí obrací, i když se vznáší jako přelud, je jako něžné pírko, je pevným andělským hradem. Ital Carlo Dossi, a že se Italové vyznají v lásce, říká, že nás božský učitel nabádá, abychom napojili žíznícího a utišili jeho hlad. O lásce mluví také Erich Fromm, ovšem ten ji rozděluje podle objektů a zaměření. Samozřejmě že láska má mnoho facet a forem, ale jen některé z nich jsou aditivní a komplementární. Ostatně naše úsloví „láska prochází žaludkem“ je také dostatečně výmluvné. Láska k bližnímu je však v čele. Žárlivost nelze nikdy vyloučit. Existuje-li sedmé nebe, pak má pod svým přízemím i druhý suterén s peklem. Jistě je k zamyšlení i citát Antona Pavloviče Čechova „Bojíte-li se samoty, nežeňte se“. Citátů o lásce je na tisíce a některé jsou velmi staré a ústním podáním dostaly správný punc a dráždily dobu. Jakmile se objevilo klínové písmo, bylo vypáleno sluncem. Své si po staletí „užívají“ i básníci.

Hlava je popletená, točí se na orbitě, utápí se v dešti štěstí. Pro lásku je fatální, když zapomíná:

První čajový dýchánek máme již za sebou.

Pili jsme Darjeeling a druhý odvar

zeleného čaje.

 

V tanečních šlapal jsem ti na střevíčky.

Tvůj výstřih otevřel vyhlídku – panoráma

budoucnosti rozkvetlo!

 

Dali jsme si rande, 3. prosince už dopoledne

v 11 hodin, ale kde? Najednou jsem si

nejistý, začínají mě mrznout nohy.

Na Můstku, na rohu Národního

nebo před Novou synagogou?

Své s námi udělá také chemie, jediná věda, která se bytostně dotýká lásky, aniž o tom mnohdy víme. Na lásku nestačí algebra ani fyzika, ta k ní vlastně vůbec nepatří. Lásce něco málo odpouštíme, ale i láska je jako proměnlivý měsíc, přibývá a ubývá, vrací se a utíká. A přitom chce věrnost, chce všechen tvůj čas. Dny má krátké, zato má dlouhé noci. Objetí lásky je nezapomenutelné, jedinečné, evidentní, nesmazatelné, výbušné a zůstává lisem, skutečným elixírem života, který zanechává otisky. Těch krásných okamžiků a momentů, těch zvětšenin. Ale ten dům, o němž padla zmínka, jsem nenašel. Lásky se v něčem podobají, možná v tom, že jsou vždy šílené.