RADOVAN RYBÁK

Byl to můj sen již od pradávna, navštívit kouzelné Cayo Coco a zůstat tam alespoň pár dnů, být obklopen blankytným mořem, do kterého bez váhání skočím a vzápětí se jen tak nechám unášet modrými vlnkami někam za horizont. Na hladině dýchat čistý vzduch plný vláhy moře a svobodomyslně jej na patře mísit s chutí kubánského rumu, jelikož mimořádně kvalitní Habana Club chutná nejlépe právě tam. Ne, tato povídka opravdu není žádnou reklamou na cokoliv, jedná se o prožitek na vlastní kůži, nikoliv z doslechu.

Nacházím se těsně před svým cílem, totiž v Morónu, malém kubánském městečku ležícím v provincii Ciego de Avila, pouhých několik desítek kilometrů od nádherného ostrova Cayo Coco, kam se standardní cestou bohužel nedostanu. Na začátku této turistické destinace je nutno prokázat, že vládnete zaplaceným pobytem v některém z hotelů v této oblasti, a to bohužel momentálně nemůžu z nejrůznějších důvodů prokázat. Jsem poněkud švorc, tak trošku fekete, můj rozpočet je napnutý k prasknutí, ale ta touha, ta mě žene dál.

Stojím na samotném konci města, a právě tam mě napadla jedna šmrncovní věc, prostě se na proslulé Cayo Coco dostat s partou mladých zaměstnanců tamních hotelů, kteří právě v Morónu čekali na autobus, který je každodenně sváží do práce. Vmísil jsem se do davu těch usměvavých mlaďochů a krasavic, kterým jsem jejich vzletnou španělštinou vysvětlil svou situaci. Půvabné servírky a solidární číšníci rychle chápou okolnosti a navrhují mi, ať jedu jednoduše s nimi.

Za malou chvíli přijíždí autobus a šofér se zdá být tolerantní, za volantem pouští rytmickou salsu a s úsměvem mě nechává projít do zadní části autobusu. Pochopitelně mu ze slušnosti věnuji maličkou ruličku kubánských bankovek, aby si nemyslel, že my Čechoslováci jsme nevděční. Sympaticky jsme na sebe mrkli, stiskli si ruce a za chvíli slyším, jak si motor spokojeně brouká přímo pode mnou; sedím totiž na zadní „pětce“ sedadel a náramně se bavím s mládeží, která jede se mnou.

Jsem plný adrenalinu a velmi se mi líbí dívka, sedící shodou náhod přímo vedle mě. Povídáme si, cesta utíká a za necelou hodinu nám zřízenec zvedá závoru a náš autobus vjíždí na dlouhou, sypanou hráz poloostrova, ráje to plameňáků a množství vzácných mořských ptáků, mnohdy žijících jen v těchto oázách klidu a míru. Upřímně napsáno, nikdy jsem takovou krásu neviděl a můj fotoaparát v brašně byl nachvěný na akci, stejně tak jako já.

Po chvíli všichni vystupujeme z busu, já ještě rád přijímám pozvání na návštěvu hotelu Colonial, který je nejstarším resortem na ostrově a opět jsem On the road.

Začalo být pořádné horko, byl jsem schovaný ve stínu rozložité sekvoje a čekal na okružní bus, který objíždí celý tropický ostrov. Celodenní jízdenka stála 5 CUC (zhruba 125 korun), autobus neměl střechu, takže se skvěle vstřebávala ta jízda horkým vzduchem mezi palmami, od jednoho hotelu k druhému. Turistické resorty byly mnohdy od sebe vzdáleny i několik kilometrů, tak se dala zažít i jízda podél pobřeží, a to až na poslední pláž, která se již nenachází na Cayo Coco, ale na Cayo Guillermo, na legendární pláž Pilar. A právě tam mě okružní bus dovezl a já se s přirozeností sobě vlastní tam rozhodl strávit pár hodin.

Tašku s foťákem jsem odložil na běloskvoucí pláži a celé odpoledne jsem se nechal konejšit vlnami moře, sledoval turisty skákající do moře z jachty a pozoroval mořské ptáky v jejich bezstarostném letu nad hladinou, kterak mrštně loví ryby zahnutým zobákem ponořeným těsně pod hladinou moře. Čas utíkal zpočátku pomalu, poté se zrychloval, nakonec pádil doslova fofrem a já odpoledne pospíchal oním horkým pískem na autobus, neboť jsem nechtěl propást přátelskou návštěvu v hotelu Colonial, kam mě pozvalo pár mladých praktikantů z ranního autobusového spoje Morón – Cayo Coco.

Ač jsem byl v Latinské Americe, kde jízdní řády jsou většinou jen na okrasu, pokud vůbec existují, tak ale ten okružní červeně zbarvený autobus přijel na pláž Pilar na minutu přesně. Celkem unavený jsem si sedl nahoru do autobusu a nechal se konejšit pomalou jízdou a odpoledním vánkem. Neměl jsem hlad, ale jenom žízeň a vody jsem měl naštěstí dostatek, takže jsem pořádně nasával čistou pramenitou vodu, zhluboka dýchal a chvilkami i lehce usínal znaven únavou. Asi po hodině jízdy autobus zastavil u hotelu Colonial a já se vydal naproti novým setkáním a zážitkům.

Jasně, ten příjemný mladý kolektiv zaměstnanců zmíněného hotelu si mě dobře pamatoval a ta sličná servírka, mulatka se zelenýma očima, se smála, když viděla, jak jsem znavený mořem a zdejším klimatem.

„Tady mám pro tebe takový kouzelný náramek,“ řekla mi tajuplně a navlékla mi červeně zbarvený kroužek na zápěstí levé ruky s tím, že na jeden den nestojí mnoho a já budu mít díky němu dokonalý all inclusive pobyt, a to právě v tomto hotelu. S jiskrou v oku platím požadovanou hotovost, protože to opravdu není přemrštěná cena a vzápětí mě Luisa, jak se jmenuje tato kráska, usazuje k jednomu baru, spiklenecky mrká na sympatického číšníka, který přede mě staví první skleničku s Cuba Libre. Nedá se jí odolat a já si začínám užívat každičký moment oné krásy, symbiózy přírody, moře, klimatu a laskavých lidí. Doušek kubánského rumu ve mně začíná probouzet chuť po dalším, dávám si však raději kávu a vydávám se pomalou chůzí směrem k moři, jehož vlny zvedá vítr, který se znenadání objevil v tomto horkém dni na Cayo Coco, kde plameňáci, racci a rybáci mávají křídly na dobrou noc.

Pozoruji vzdálený horizont moře a znenadání v jediném okamžiku, pohledu a pousmání uspokojuji svoji nezvladatelnou touhu volající po dálkách, zpívajíc přitom do šumění vln českou písničku, která ve mně nevyvolává nikterak smutné nebo zádumčivé pocity, i když jsem hodně daleko od domova. Poněkud nezvykle šťastný se sám sebe ptám, zdali to snad nebude onou dálavou, která leží mezi Cayo Coco a Prahou, kdo ví? Na některé všetečné otázky jsem si toho večera raději neodpovídal.

Rozesmátá a do bronzova opálená Luisa, ona vysoká mulatka se zelenýma očima a nejdelšíma nohama na světě mi jde naproti a já pozoruji její ladně se vlnící boky, které se vrtí tím více, čím hlouběji se tato rozkošná krasavice boří do jemného, i k večeru rozpáleného písku, kterého je všude kolem habaděj. Rozverně mi připomíná, že je čas jít na večeři, něžně a starostlivě připomínajíc moje právo, zavěšené na mém levém zápěstí, onen červený, ničím nezaměnitelný náramek, který mi prý umožňuje se nejenom případně opít, ale předtím se i řádně najíst místních mořských specialit. „Pojď si dát želví polévku, ryby, lososy, krevety, kubánský rum a třeba i české pivo,“ láká mě do rozlehlého parku mezi štíhlé, neznatelně se vlnící štíhlé palmy, kde se pořádá doslova opulentně laděná večeře, jejíž výrazné vůně cítím stále zřetelněji. Přibližujeme se do podvečerního parku a zabíráme si pro sebe vkusně laděný dřevěný stůl, tak trošku bokem hlavní vlny návštěvníků, kteří přišli také za vůní ryb, pečeného masa, mísícího se s aromatem kubánského rumu a tabáku.

Když jsme společně s Luisou večeřeli pod širou oblohou, nechávajíce se přitom konejšit občerstvujícím vánkem proudícím od nedalekého moře, tak ono rozmilé a krásné děvče ukázalo na nenápadné pódium, kde se začali po chvíli scházet místní hudebníci. „Pokud budeš chtít, můžeš si zahrát se zdejší kapelou, už jsem to hudebníkům navrhla a oni nejsou proti,“ důvěrně mi oznámila tuto novinu Luisa a já si vzpomněl na náš ranní dialog v autobuse, kdy jsem právě jí vyprávěl o tom, jak moc mi v Latinské Americe chybí kytara! Tak už chybět nebude, pousmál jsem se a začal jsem vstřebávat onen večer, který voněl příslibem mnohého a činil ze mě dokonale spokojenou bytost.

Kolem půlnoci jsem přišel na ono tropické pódium i já a k potěše nejenom své, ale především temperamentního a horkokrevného publika jsem zadrnkal na vypůjčenou kytaru a zazpíval pár svých českých autorských písniček. Byla to nefalšovaná radost z toho, že si plním svůj jeden obrovský sen, být na Cayo Coco, nechat se unášet atmosférou a společně se radovat ze života s místními laskavými lidmi. Když jsem dohrál, tak jsem se za potlesku a vzdáleného zvuku šplouchání vln do té tropické noci uklonil a po chvíli se nechal pohltit tmou, to proto, že jsem toužil vychutnat si onu noc nerušeně až do svítání.

Brzy ráno jsem spokojeně usínal na břehu moře zavěšený v pohodlné hamace či síti mezi dvěma palmami, protože život je krásný. V poledne, to už u „ranní“ kávičky, manga a lahodného guarapa, tedy husté šťávy z cukrové třtiny, mě Luisa nenápadně seznamovala se záměrem mě angažovat do místní kapely na poněkud více večerů, než byl ten včerejší. S díky a těžkým srdcem jsem to však musel odmítnout, protože je tak složité zůstat On the road a já na té cestě zůstat ještě hodnou chvíli chtěl.

Odpoledne jsem jí dlouho mával, když jí zrovna nesmlouvavý vítr rázně čechral dlouhé černé vlasy a až za soumraku jsme skončili s tím dojemným loučením. Raději mám návraty, takže jsem se vydal na klikatící se alfaltku, v podvečer ještě dokonale rozpálenou a zkusil jsem autostop.

Ten barevný, pestrými písmeny popsaný a pomalu jedoucí autobus byl plný solidárních kubánských dělníků, kteří na Cayo Coco stavěli jeden z dalších hotelů a jeli večer ze stavby nazpátek domů. Šofér prastarého busu přibrzdil a vzal mě s sebou na palubu. Za chvíli jsme již jeli přes sypanou hráz z ostrova na pevninu do Morónu, kde jsem chytil náhodný spěšný spoj a brzy k ránu jsem přicestoval rovnou do roztančené Havany. Svítalo a probouzející se nábřeží Malecón mě přivítalo klidným mořem a výhledem na širé moře. Jen pár rybářů v dálce na vratké bárce zrovna nahazovalo udice.

Mám rád, když ryby berou a toho rána měli rybáři podomácku zhotovené udice prohnuté do oblouku až k prasknutí. Právě v tom okamžiku, kdy se v dálce na moři houpala ona bárka a na háčku se třepotala pořádná palamida, se začal odvíjet můj další příběh z Perly Karibiku. Ale o tom až příště.