JAN DAWIDKO

V roce 1968 jsem se přestěhování z Prahy do Chodova u Karlových Varů, kde jsem na povolení národního výboru začal opravovat soukromně lednice v Chodově a blízkém okolí. Náhradní díly jsem nakupoval ve skladě Strojopravu v Karlových Varech za desetiprocentní přirážku.

Tehdejší lednice byly velice spolehlivé, dokázaly vydržet i dvacet let. Sem tam odešel termostat, relátko a těsnění a přívodní flexišňůra. Opravy se pohybovaly kolem 150 korun. Nechal jsem si udělat reklamní poutače, na kterých stálo: Oprava chladícího zařízení všeho druhu, plus jméno a adresa. Chlapi v práci si ze mě dělali srandu a na tabule na konec připsali: a zimních stadionů.

Ráno jsem chodil do zaměstnání na Vřesovou, kde jsem pracoval jako mechanik měření a regulace na plynárně a ve svém volném čase jsem chodil po opravách. Měsíční výdělek byl kolem pět seti korun, nic moc, ale žena v té době byla na mateřské, takže každá kačka byla dobrá.

V Chodově žilo i mnoho cikánských rodin, které sem tam využily i mých služeb. Jednou jsem se dostal do cikánské rodiny. Chladnička Calex 2001 měla vadné relátko. Tento typ byl velmi starý a relátka už ve skladě nebyla. Musel jsem vyndat relátko, z cívky odvinout drátek, nahradit novým a vyměnit kontakty, které byly seškvařené. Práce mi trvala asi půl hodiny. Chtěl jsem sbalit nářadí a ejhle, nářadí nebylo. Vedle lednice seděl děda, tak jsem mu řekl, co se stalo, děda se na mně podíval, pak dal malou píšťalku do pusy a zapískal. V tu ránu se kolem něho sesypalo deset malých prcků, každý držel v ruce aspoň jeden kus nářadí. Děda se na ně podíval a řekl: Všechno na místo. Než jsem se stačil nadechnout, všechno nářadí bylo na místě. Děda mi udělal kafe, zaplatil a já spokojeně odešel s pocitem dobře odvedené práce. Relátko vydrželo dalších šest let.

Jednou za mnou přišel kolega z práce, který bydlel naproti přes ulici ve 13tipatrovém věžáku, že mu nejde lednice. Oblékl jsem bundu, kolega mi řekl: Prší tam, vezmi si něco na hlavu. Po tátovi jsem měl ve skříni starej klobouk, tak jsem ho dal na hlavu a vyrazili jsme na opravu. Kolega mi klobouk a bundu dal do šatníku a já začal opravovat lednici. Práce trvala dvacet minut, vyměnil jsem relé a bylo hotovo. Následovala káva, bábovka a dvouhodinový pokec s kolegou a jeho ženou. Při odchodu mi kolega ze šatníku dal bundu, rozloučil se se mnou a já odešel domů.

Asi za tři neděle se u nás opět objevil kolega, kterému jsem opravoval lednici. Pozval jsem ho dál, udělal mu kávu a on začal vypravovat. Představ si, Honzo, přišel jsem domů z noční, otevřu šatník a na mě kouká úplně cizí klobouk. Vzbudil jsem ženu a hned jsem se zeptal, čí je ten klobouk v šatně. Žena na mě koukala s vytřeštěnýma očima: Já nevím. Obvolal jsem všechny známé, rodiče mojí ženy a nic. Doma bylo dusno, těsně před rozvodem. Několik dní jsme spolu nemluvili, pak přijeli moji rodiče a všechno jsme probrali, a zase nic. Mamka se najednou, nevím proč, zeptala, jestli už máme spravenou lednici. Ano, řekla žena a já se dal do velkého smíchu, všichni se na mě dívali jako na blázna. Po chvilku jsem si klekl před ženu a prosil ji o odpuštění, zas všichni koukali, co se děje a já jim vysvětlil, že jsem si konečně uvědomil, čí je ten klobouk. Všem se ulevilo, žena se mi vrhla kolem krku a já se rozbrečel jak malý kluk.

Od té doby při setkání na ulici se zdravíme: Dobrý den, pane klobouk.