KAREL SÝS

Řekněte, kdo z vás nevyrostl na dvorku? A kdo nevyrostl, zda toto štěstí kamarádům nezáviděl?

Jenže není dvorek jako dvorek. Venkovský nebo maloměstský dvorek – to je jen skromné dějiště dětských her. Ale dvorky, nebo lépe řečeno dvory, měla a má i Praha!

Petr Sojka o nich napsal knihu PRAŽSKÉ DVORKY. Bohatě ilustrovanou publikaci vydalo nakladatelství Grada Publishing (Praha 2020).

Petr Sojka, který dvorky i fotografoval, knihu opatřil „poděkováním kamarádovi Ondrovi Procházkovi za spolunámět k seriálu o dvorcích a za jeho neochvějnou víru, že nás z nich lidi nevyhodí.“

Města mají i své zadní strany a ty často nebývají načančané jako průčelí obrácená do ulic. Však taky není jejich úkolem ohromit chodce, nýbrž poskytnout útulek klepačům koberců, amatérským zahrádkářům, zadumaným popíječům, vyvěšovačkám prostěradel, sekačům a řezačům polínek… A hlavně a především dětem, které jsou zde nejen relativně bezpečné před vzmáhajícím se dopravním provozem, nýbrž také – a to je důležité – zde nalézají dějiště fantastických her, objevných příběhů, ba i cestovatelských zážitků. (Na kterém dvorku se nerozprostírá Afrika?) Jakou roli sehrály dvorky například v románech Jaroslava Foglara, vědí snad všichni, jen nevědí, byť i třeba zkoumají, kde stála klubovna Rychlých šípů a kde řádilo Bratrstvo kočičí pracky. Bylo to vůbec v Praze? Nebylo to v Písku nebo v Kostelci nad Orlicí?

A to je jedno z největších kouzel dvorků – že právě na tom našem se odehraje vše, o čem jsme snili nad knihami.

Je překvapivé, jak se předek liší od zadku – podle fotografií, byť barevných, byste nemohli přísahat, v které ulici a za jakým domem se ten či onen dvorek nalézá.

I věkovitý pražský chodec je překvapen, jaké dobrodružství ho potká za domem č. 35 ve Vodičkově ulici, či jakou roli v českém filmu sehrál dvorek u domu v Kubelíkově 48.

O tom všem se v knize dočtete.

A tak jen dvě poznámky.

Ve sklepě Betlémské kaple za domem č. 216/4 v žižkovské Prokopově ulici (v knize uvedené) měli být ukryti parašutisté po atentátu na Heydricha. Na zadní kolečka totiž myslel odboj již předem. Jenže kaple byla příliš malá a příliš na ráně.

Když jsem o atentátu psal knihu, dlouho jsem kapli nemohl najít, spatříte ji totiž je tehdy, když jsou otevřeny domovní dveře z ulice. A to se v ne již bezpečné Praze jen tak nepřihodí.

A poznámka druhá. Autor popravdě uvádí, s jakou pílí a pečlivostí si obyvatelé těch či oněch odvorkovaných domů své zázemí opečovávají, jak si v něm užívají sousedské pohody. (Obava, že by Petra a Ondru na svůj dvorek nepustili, se nevyplnila.) Jen by mohl ubrat na častém zdůrazňování, jak se „komunisti“ o dvorky nestarali, jak je zanedbávali, ba jak je znárodňovali. Fotografované dvorky jsou vskutku vzorně opravené, upravené a udržované. Ale je to bohužel stejně jen zlomek, byť inspirativní, pražských dvorků, které takové štěstí nemají a nacházejí se v dezolátním stavu. „Komunisti“ měli nejdříve jinačí starosti – postavit v Praze byty pro statisíce starých i nových obyvatel. Co platny dvorky, když jsou byty v Praze Léta Páně 2020 pro naprostou většinu kmánů nedosažitelné?

Ale jak říkám – možná si díky této knize mnozí uvědomí, jaký poklad klidu a míru se za jejich obydlím nachází a přiloží ruku k dílu. A nemusí to být ani v dnes posmívané „Akci Z“!