MILAN BLAHYNKA

Poznámka postjubilejní

Nerad píšu jubilejní články, tam je chvála autora předzjednaná, pokud není jubilant na indexu, a tedy je přezdjednáno zatracení. A tak jsem ani nepsal k nedožitým devadesátinám svého celoživotního přítele, jehož knihy jsem pravidelně recenzoval, o to víc zvědav, jak se Václav Erben jeví dnešní kritice. Vinou coronavirové krize jsem se to nedověděl, knihovna je uzavřena a opatřit si všecek tisk, na to nemám. Ale pochybuji, že kdokoli kdekoli dokázal říci něco přesnějšího, výstižnějšího než Petr Žantovský v měsíčníku My. Skrze kapitána Exnera z Erbených detektivek, Hynce Ptáčka z Pirkštejna, nejpozoruhodnější postavu fiktivních Pamětí českého krále Jiříka z Poděbrad, a titulní postavu románu Trapný konec rytíře Bartroloměje se Žantovskému podařilo prokázat, že Erben dokázal svým dílem virtuózně „sehrát betla“ s panující mocí a „jak moc našemu dnešku chybí“ jeho „talent a moudrost“. Třetí doménou Erbenovy tvorby se stalo dvanáct pořád ještě plně nedoceněných pohádek. Ze své doposud rukopisné monografie Ecce Erben; Václav Erben jsem pro LUK zkrátil kapitolu právě o ní. M. B.

 

Pohádkami O strašidlech přidal Václav Erben ke svým dvěma stěžejním dílům, k Pamětem českého krále Jiříka z Poděbrad a k souboru detektivních příběhů s Exnerem, stěžejní dílo třetí, naplňující úsloví do třetice všeho dobrého.

K velké detektivní Lidské komedii ze současna a k Velké knize z dějin přibyla Velká kniha domova. K rozmarnému pátrání po pachatelích a vůni různých prostředí a k nadrzlému, a provokativnímu pátrání po tom, jak tomu bylo vlastně u Lipan a u Sionu, připojil Erben v poslední etapě své tvůrčí dráhy systematické pátrání, jak je tomu se strašidly, na něž se nevěří, a přece věří, protože jsou, pokud je člověk.

Pohádky vyšly nadvakrát. První polovina z nich v květnu 1990 pod názvem Šest pohádek od Václava Erbena, všech dvanáct až v knize O strašidlech v květnu 2002. O prvních šesti platí, co autor řekl o svém románu Podivuhodný oddechový čas Richarda Bartoně, že totiž za převratu poněkud zapadl. Vyšly v době, kdy se začalo roztáčet (a potenciální čtenáře odvádět od četby fiktivních příběhů k četbě restitučních zákonů, inzerátů realitních kanceláří, privatizačních seznamů a vyhlášek, ale i cenovek zboží a rubrik o volných místech) kolo štěstí. Jedněm přineslo uznání a jmění, jiné vystavilo hrozbě stálé existenční nejistoty a promyšleným pokusům o to, jak je ošidit a ožebračit, to vše přesně podle V +W, že jednou jsi dole, jednou nahoře. Ani hbití restituenti a čilí privatizátoři, jimž se náhle rozevřel širý svět s pověstnými všemi krásami, ani ti druzí, pod nimiž se začala rozevírat černá propast neznáma, jak z minimální mzdy nebo podpory v nezaměstnanosti přežiji, nebyli v pozici příznivé k četbě pohádek; zato se v podobě reklamy a různé tržní demagogie rozvinulo užité pohádkářství. Ani když roku 2012 vyšly všechny pohádky hromadně, nezměnilo se v tom ohledu k lepšímu vůbec nic, trvá masivní produkce pohádek o zázračných výhodách, pohádkových slevách a vlastnostech mobilů pro radost debilů; díky ní trh inkasuje pohádkové zisky.

Erbenova velká kniha domova je však napsána ne ke dni a pro den nebo jednu prodejní sezónu za druhou, ale tak, že bude objevována, až začnou ve větší míře praskat duhově přeludné, leč prázdné mýdlové bubliny mýdlových oper z médií, sentimentálních seriálů a jiné produkce, podstrkující místo pohádek s pravým zlatem poznání jen konzumní pozlátko, jen efektní prázdné obaly, po jejichž rozbalení nečeká chudáka konzumenta nic než zklamání z vnitřní prázdnoty.

Všecka tři Erbenova stěžejní díla jsou návraty. Poděbradská trilogie je demystifikující návrat k slavné osobnosti a době české historie. Příběhy s Exnerem jsou návraty k básnickým začátkům žánru, zrozeného z fantazie, ale i z precizní logiky E. A. Poea, a současně jsou to návraty od šablon a šachových úloh v konzumních detektivkách, návraty k dobrodružství poznávání povah lidí a prostředí. Velká pohádková kniha domova je návrat hned trojí:

Autorův návrat do jeho kraje, kraje pověstí, pohádek, do rodného kraje autora Starých pověstí českých i autorky Babičky a zlatého fondu národních pohádek i autorů Krakonošovy zahrady, Zářivých hlubin a Devatera pohádek a ještě jedné.

Dále návrat autorův ke kořenům českého umění vypravěčského, návrat až provokativní v čase oslepujícího a ohlušujícího přívalu autovizuálního náporu, který ubíjí fantazii a vyprávění nahrazuje floskulemi, hesly, lakonickými rozkazy reklam; v čase brutální esemeskové redukce jazyka na výkřiky a klišé.

Konečně je to autorův návrat ke všem hlavním láskám jeho života a díla jako jakési resumé. Velká kniha pohádek shrnuje vše, co autor poznal, promyslel a chtěl říci.

A tak čtenáře neudiví, když v pohádce O pěti permonících musí profesor Švarc při technické kontrole své rozpadající se ojetiny dát čestné slovo (že neopustí hranice okresu) dobráckému venkovskému nadporučíku Čardovi; toho zná čtenář z detektivních příběhů s dějištěm v Opolné a Meziboří. Čtenáře neudiví hejkal, který nazve barokní dobříšský zámek skvostem architektury, když přece ve Vraždě pro Zlatého muže je zámek Hrabín, perla baroka, a renesanční zámek v Opolné se opakovaně označuje jako skvost renesanční architektury například ve Smrti talentovaného ševce. V knize pohádek stejně jako v knihách před pohádkami se sympatické postavy řídí zvláštním mravním kodexem, z něhož se právním odborníkům nutně dělalo zle. Řídí se jakýmsi vyšším principem mravním (Erben obdivoval Jana Drdu): zločin penězokazectví dopomůže rytíři Bartoloměji jen k tomu, co by beztak měl, kdyby nebyl formálně legální cestou oškubán skutečnými darebáky, a dvanáctero loupežníků z pohádky, ačkoli vědí, že paní Frýbová (nevedli v detektivce Pastvina zmizelých hospodu Frýbovi?) jenom předstírala krádež ve svém krámě, nejenže ji pomůže zachránit před kriminálem a ostudou, ale ještě potvrdí relativně poctivému vypravěči, že ta paní je poctivá, což z jejich hlediska je, neboť se nečestným činem chtěla obětovat pro jiné.

Spravedlnost v rukou nadpřirozených bytostí strašidel je laskavá, tak jako byl laskavý ironik a cynik Exner, který umožnil v Trablech anglického šlechtice v Čechách ubožákovi, dopustivšímu se v afektu zbytečné ubožácké vraždy, aby se potrestal sám, a ještě mu splní přání, aby se nikdo nedověděl, co udělal a jak skončil. Tato velkorysá vlídnost i k nejtěžším hříšníkům má ovšem svůj rodokmen, přinejmenším v obojím neuvěřitelně vlídném Posledním soudu Vladislava Vančury i Karla Čapka, dvou Erbenových Mistrů, z nichž Erben ke svému údivu cítil k stáru větší spřízněnost s Vladislavem Vančurou. V dopise z 30/6 1979 psal:

„Oldřich Králík by řekl, že s Vančurou vedu pořád dialog. On mě totiž dodneška zmáhá a drtí. To je divný, že Čapka znám víc a mám z něj tak málo. Ač jsem ho jako student velice miloval.“

Pohádky Václav Erben napsat musel. Jistě ne proto, aby i v tom šel ve šlépějích obou Čapků, Vančury, Johna, Drdy i Tolstého, svých guru. Musel je napsat, zavázán k tomu rodným krajem, úrodným na pohádky a velkou literaturu, ale i svým příjmením, příjmením „velkého básníka z Miletína“, jak autora Kytice a editora prostonárodních pohádek nazve ústy jednoho z vypravěčů knihy O strašidlech.

 

Chtěl jsem ještě letos udělat pohádky…

Taková kniha, do níž v mistrovské zkratce Erben jako Noe do své archy nalodil reprezentativní vzorek všeho, co miloval, aby to přežilo potopu, audiovizuální potopu kulturního světa, taková kniha se nepíše ze dne na den. Úmysl prozradil Erben už 19/2 1979 v dopise: „Chtěl jsem ještě letos udělat pohádky, určitě je udělám, budu-li zdráv, ale letos už asi ne, protože na mne na Barrandově naléhají, abych napsal nějaký scénář.“

Roku 1985 záměr dostal nový impuls. Pětiletý syn nevěřil ve strašidla: budou to tedy pohádky o strašidlech. Tehdy si Erben také uvědomil, proč se někdy říká všem nadpřirozeným bytostem strašidla a k čemu vlastně v pohádkách a mýtech jsou. Došlo mu, jak skvěle slouží překonávání strachu. Byť jsou strašidla přízraky neuchopitelné, přece se jim lze bránit účinněji než zákeřným a neviditelným pocitům strachu. Strach v lidech, strach před prozrazením, strach z lidí, strach ze sebe, ale i strach z hrozícího pádu do chudoby vede pachatele až k zabití, k vraždě nebo pokusu o ni v sedmi příbězích z třinácti příběhů s Exnerem jako hlavní motiv.

Psát pohádky se však Erben nerozhodl až koncem 70. let. Tehdy se jen vrátil k tomu, s čím také vlastně začínal. Pohádkami od dětství trvale žil a do textu jeho příběhů proklouzávaly třeba v přirovnáních, ze kterých dvě – přirovnání k vodníkům – jsou už z iniciály jeho díla, z povídky Inženýr (1956). V románě Srdce nebylo zasaženo ukáže prokurátoru Brachtovi správnou cestu pohádkový dědeček v podobě nerudného dědy. V Bláznově smrti sedí inteligentní blázen Krempa na zídce rodinné vily jako vodník na vrbě. V románě Na dosah ruky je strašidelný celý dům. V Pastvině zmizelých soudí spisovatel pohádkář Vojtěch Pátek o nezvěstných, že je za tím hastrman. V Osamělém mrtvém muži vystoupí Michal Exner na prázdném parkovišti u zoo:

Noc byla bezmračná, jasná a poměrně chladná.

Místo opuštěné, a protože bez světla pouličních namodralých výbojek, připadalo starodávné a staromódně strašidelné. Hvězdy, měsíc a tma tlačí civilizaci k ústupu. A na lov vycházejí prastará strašidla. Tady kolem temné řeky, v travinách na březích, v orosených a zamlžených lukách a kolem stromů, ve stromech a v jejich korunách jich bylo patrně spousta.

Exner vytáhl z kufru pečlivě složený plášť. Skryl pod ním svůj světlý oblek. Strašidla ho patrně přijala do svého kruhu, protože mu nevěnovala pozornost. Byla přesvědčena, že mají co činit s druhem svých toulek a rejů.“

Od této iniciační scény v lůně detektivního příběhu bylo k velké knize pohádek už blizoučko, bylo jen třeba se vrátit do pohádkorodných východních Čech. A to Václav Erben učinil hned v nejbližším detektivním příběhu, v Smrti talentovaného ševce, neboť k té smrti došlo a ta se vyšetřuje v Opolné, městečku v podhůří Orlických hor.

Smrtí talentovaného ševce vlastně započal Erbenův velký literární návrat do kraje dětství, k čisté studánce živé vody jeho příběhů. Titulní postava inzitního malíře Rambouska, jemuž závidí a vezme život akademický konvenční místní krajinář, vnucuje domněnku, že při psaní této figury Erben myslel na proslulého naivního malíře, spisovatele a všeuměla Aloise Beera z Dobrušky. Dobruška je přece od Opočna, modelu románové Opolné, co by kamenem dohodil. Ale Rambouskem se možná Erben vrátil ještě hlouběji do svého kraje, přímo do Náchoda; podle Erbenova nejbližšího okolí promítl Erben do postavy Boleslava Rambouska leccos z náchodského malíře Karla Šafáře.

Kdo stál v téže Smrti talentovaného ševce Erbenovi modelem k postavě pana Hamela, jemuž už ve čtvrté generaci patří mlejn v Opolné, na tom v této chvíli nezáleží, zato vrcholně zajímavý je dialog mezi ním a Exnerem. Pan Hamel praví, že ze své světnice v tom mlýně kouká na rybník, Exner dodá: „A na vodníky.“ Pan Hamel přitaká: „Jo. Jsou tam čtyři.“ Když pak Exner potřebuje vypustit rybník, pan Hamel poznamenává, že si občas pouští mlýnské kolo pro radost svou a vodníků – a v další kapitolce se už rybník vypouští:

I za slunného dne bylo nad hladinou strouhy šero. „Je to místo strašidelný“, poznamenal Exner. „Nemožný, aby tady nebyli hastrmani.“

V téže knize kapitán Exner hledá v noci jednoho svědka a najde ho až v ložnici paní kněžny Colloredo na zámku. Pan doktor Hauser tam tráví noc s průvodkyní po zámku, a protože je kapitán slušně vychovaný a milostnou dvojici nechce vylekat, blikne dvakrát zapalovačem a představí se: „Nejsem strašidlo. Nejsem vrah. Jsem kapitán Exner.“ A když se přistižená dvojice uklidní vidouc, že se Exner o její soukromí a přítomnost v loži kněžny Beatrice nezajímá, Exner ještě poznamená: „Je to tady jako v pohádce O pyšné princezně.“

Čtyřiadvacet let po Smrti talentovaného ševce vydaná kniha O strašidlech začíná pohádkou O duchu Kateřiny Vilemíny vévodkyně Zaháňské a v ní vypravěč, tajemník nakladatelství Mladá fronta Vladislav Horský, připomene duchu kdysi pyšné a bezcitné vévodkyně nejskvělejší dobu jejího života, její rok v Opočně u Colloredo-Mansfelda.

Ale nepředbíhejme. Pohádka O Kateřině Vilemíně vévodkyni Zaháňské, jíž se kniha O strašidlech otvírá přímo symbolicky, protože je to pocta velké české pohádkářce Boženě Němcové, ještě nebyla ve svazku prvních Šesti pohádek od Václava Erbena. Ten začínal pohádkou O pěti permonících, pohádkou o stesku po domově. Po své italské domovině tam touží permoníci, kteří zůstali v dávno opuštěném dole. Vypravěč pohádky profesor Švarc jim ukáže, jak se propašovat do letadla na Řím a je za ten skutek lidskosti odměněn: lidé se k němu chovají náhle vstřícně, pomáhají mu, dokonce i dopravní hlídka. Strašidla tu dala lidem lekci lidskosti, laskavosti, ochoty a porozumění.

Jestliže do pohádky O pěti permonících Erben vepsal svůj stesk po rodném kraji, do pohádky O sedmi rusalkách uložil svůj obdiv k zázračně léčivé přírodě svého kraje i k jeho múzické podstatě. Režisér Jan Hančl při noční bezcílné projížďce zahlédne na louce tančící rusalky. Ty ho vlákají proti jeho vůli do kola a možná by ho zahubily, kdyby si na palouku posetém odpadky civilizace nerozřízl chodidlo. Rusalky mu na ránu přiloží léčivé byliny z Krakonošovy zahrady, a než s jednou z nich dorazí do špitálu, rána je zhojena a přítel doktor nikdy nepochopí, proč ho režisér vlastně vyburcoval. Ostatní rusalky zatím čekaly v režisérově bytě a dívaly se na videokazetu s jakýmsi muzikálem, a protože projevily talent zatančit totéž a lépe, Hančl je dostane před kamery a ony se zcela po způsobu podnikavých dívek z tohoto světa za jeho zády domluví s producentem, profesionalizují se a zcela přestoupí do reálného světa. V něm vyniknou i také se poprovdávají. Ale tak jako permoníci i ony na rozdíl od lidí vědí, co je to vděčnost, občas svého režiséra navštěvují a předvádějí mu svá mimina, která si v reálném světě pořídily.

Ve třetí pohádce O dvou čarodějnicích, Erben navázal na své příběhy o letcích a na svou touhu vzlétat. Dva letce o předmájové noci čarodějnic cestou na Hexentanzplatz okouzlí dvě hezké mladé čarodějky – a posléze si je vezmou za muže. Pohádka je příběh o povznášející čaromoci lásky, které není nic nemožné, a také o poezii; pohádkové dobrodružky na košťatech vklouznuvší do letadla poučí pilota, který se jim líbí, že by měl znát Goethova Fausta. Věděl by, že u města Quedlinburgu v Sasku je místo, kam se čarodějnice z celé Evropy slétávají na své výroční reje.

Čtvrtou pohádkou ze Šesti se Erben dostal konečně k vodníkům. V pohádce O bludičkách a hastrmanech dva staří vodníci prozradí teatrologovi profesoru Bílému, že vodníci ze slavné Lucerny jsou vlastně oni sami a dialog našeptali Lojzíkovi Jirásků, když byl ještě malý chlapec. Ctihodného znalce divadla umluví, aby jim zařídil hostování v Lucerně, napřed s ochotníky v Náchodě, nakonec na Národním. Pohádka je velký hold pohádkové hře a divadlu, ale i polemika s obecně přijímaným učením, že přesvědčivost hereckého hraní předčí přesvědčivost autentického projevu. Že by jeden moment, proč si Erben příliš nerozuměl se světem divadla, které měl rád a pro něž byl také vyškolen?

Pátou pohádkou – O duchu nadporučíka Johanna Czertika – Erben vtáhl své pohádkářské umění na minové pole apokryfů ve službě likvidování legend a mýtů o dávných událostech. Oběti z bitvy roku 1866 nedopřávají věčného už odpočinutí květiny, kladené k jeho pomníčku nešťastnou dívkou, věřící nikoli marně na pověry. O tom nešťastný duch Czertikův neví, a vypráví lékaři, jenž se ho ujal a ošetřil ho, smutný příběh svůj a svých padlých kamarádů. U osudového pomníčku pak spadne a přivodí si zranění generál, vojenský historik amatér. Dostane ho do rukou stejný lékař, řeč přijde na nešťastného padlého a jeho druhy i na celou bitvu, generál potom nelení, jde do archívů a potvrdí, že ono to všechno bylo jinak, než se traduje.

Příběhem vracejícím se k bitvě z války prusko-rakouské se pohádky poprvé přimykají k Erbenovým historickým apokryfům; v další šestici přibude další pohádkový podvrh.

Konečně v poslední ze Šesti pohádek z roku 1989 vypráví lékařka, která jezdí ráda autem (jako Exner, jako Erben) a účastní se i amatérských soutěží, jak jí, aniž to tušila, pomohli vítězit čerti, aby ji navnadili k úpisu duše. Pohádka vypráví, jak ta jedna samotná ženská dokázala odolat svodu a jak čerti ostrouhali; neboť na poctivce peklo nemůže, nanejvýš umí všelijak škodit a znepříjemňovat život. Pohádka za všech dob žhavě aktuální, protože peklo vždy nabízí pohodlí, výhody, slávu a chce „jen“ duši člověka, má hrdinku, která se svou drzostí, odvahou i vtipem velice podobá Exnerovi. Výstavba textu pohádky je založena na vysoké frekvenci čertů, ďáblů a pekla v každodenní češtině. Pomoc ve chvíli, kdy jí auto nejede, jak by mělo, přijme vypravěčka neochotně v místě zvaném Čertovina, a to od chlapíka, který se podobá čertovi a má rád pekelnou rychlost. A když má motor své škodovky 120 GLS zas v pořádku, jede, jako by ji posedl čert, dostane jakési ďábelské vnuknutí a mladíkovi, který má rád pekelnou jízdu, poradí jet Paříž-Dakar. Pak prohlásí, že pojedou jako čerti, a slíbí, že pojedou v sobotu soutěž, i kdyby se čerti ženili. Kamarád mechanik jí při prohlídce jejího vozu pak řekne, že měla z pekla štěstí, když s tím dojela. Potom se v řeči objevuje i Mefistofeles z Goethova Fausta i pekelná silnice i cesta do pekel. Čtenář už čeká, kdy se objeví rčení s čertem si hrát nebo hrátky s čertem, ale ta se neobjeví, nemusí a ani nesmí, neboť všecko dohromady je přece hra se čtenářem.

Snad vůbec největší slovesné mistrovství je dokázat leccos neříci a dát čtenáři možnost, aby si už sám domyslel, poskytnout mu potěšení z vlastního objevu, prostě mu umožnit účast ve hře.

Prvních šest pohádek vzniklo v letech 1986-1987. 28/13 1985 oznamuje náchodský Nový čas nadpisem rozhovoru se spisovatelem: Erben (Václav) chce psát pohádky. Kdyby je už psal, řekl by v rozhovoru, že má velkou chuť napsat pohádky z Náchodska, v nichž by vystupovaly v reálném prostředí reálné postavy? Velkou část roku 1986 pak zabralo přepracování hry Oddechový čas na román Podivuhodný oddechový čas Richarda Bartoně. V přání k Novému roku 1987 Václav Erben oznamuje: „Jinak píšu pohádky. Co jiného, probůh, mám dělat?“ A už v doušce k listu z 27/4 1987: „Dopisuju šest pohádek od Václava Erbena.“ 18/7 1987: „Pohádky odevzdány.“

 

Každý pořádný spisovatel…

Dalších šest pohádek Erben psal víc než dvanáct let. Už 19/5 1988 říká v rozhovoru Kdo je vrah české detektivky, že by potřeboval napsat druhou knížku pohádek (ta první vyjde až za dva roky), 2/10 1990 prozrazuje v Signálu, že má už hotovou pohádku O dvanácti loupežnících a rozpracovanou pohádku o kouzelníku Merlinovi. V Ratibořicích se jeden z vypravěčů setká s duchem Kateřiny Vilemíny vévodkyně Zahaňské, která se tam poslední dobou po nocích často objevuje na svém bílém koni. V nedatovaném Speciálu Signálu se píše, že zanedlouho vyjde prvních šest pohádek, ale k tomu došlo už v květnu 1990 (rozhovor však možná vznikl mnohem dřív, než vyšel), čte se dokonce: „druhou šestku dopisuji.“ To byla nadsázka anebo záznam poněkud předbíhající. Podle Hradeckých novin (z 4/12 1992) měl Erben teprve na podzim 1992 rozepsanou pohádku O bezhlavém trakárníkovi a 12/11 1992 řekl v jiném rozhovoru, že druhé pohádky má rozepsané, nikoli že je dopisuje. Ale z jeho otázky (Víte, že v Polických stěnách žije kouzelník Marlík? Setkal se s ním známý zpěvák Vilém Vodbyl) je přinejmenším jisto, že 4/11 1992 byla i pohádka O čaroději Merlíkovi buď napsána, nebo promyšlena; Marlík m. Merlík je možná jen tisková chyba). 8/7 1993 odpoví Erben Lidovým novinám na otázku Co píšete: „Pohádky.“ 14/8 řekne Erben Právu: „Letos mně vyjde nová knížka. Budou to zase tři pohádky. (…) Zase se vracím do svého rodného kraje a nechávám vyprávět své známé a přátele o tom, jak se setkali se strašidly. S reálnými, skutečnými strašidly, jaká všichni známe.“

Ty Tři pohádky nevyšly. 16/11 1993 se v rozhovoru s Plzeňským deníkem objevuje zpráva o jiném chystaném vydání: o knize původních šesti pohádek a tří nových (O dvanácti loupežnících, O čaroději Merlíkovi a O hejkalovi): „Měly by se jmenovat Strašidla dnes a pro každého.“ A o rok později, 5/10 1994 v Práci: „Pohádky by měly vyjít příští rok. Těch pohádek jsem chtěl napsat dvanáct, možná ještě zbytek dopíšu, nevím.“

Ani svazek šesti prvních a tří nových nevyšel. Poslední tři pohádky, které nebyly dokončeny, musely si na dokončení a spolu s napsanými třemi na vydání počkat až na začátek třetího milénia v knize O strašidlech.

Šest nových pohádek Erben k prvním šesti nepřipojil, ale uspořádal nový celek tak, aby to už nebyla kniha návratu (domů), ale velká kniha domova a jeho kultury. Proto svazek O strašidlech začíná pohádkou, která staví Boženu Němcovou a její dílo nad pyšnou vévodkyni a nová pohádka O sudu v Pekle je zařazena za pohádku O třech čertech, aby čertoviny byly spolu s pohádkami O duchu nadporučíka Czertika a O dvanácti loupežnících obemknuty pohádkami o strašidlech veskrze laskavých, jejichž vplynutí do lidského světa je pro tento svět požehnáním. Rusalky do něho vnášejí svou múzičnost, permoníci nevykořenitelnou lásku k domovu, hastrmani dějinnou paměť (jeden se na Metuji usadil za Keltů, druhý za Germánů), dvě hezké podnikavé čarodějnice obohacují suše racionální svět o provokativní dívčí půvab a čaromoc lásky.

Z druhé šestice pohádek se čaroděj Merlík odmění opernímu pěvci za jeho obětavou lidskost tak, že mu daruje starý rukopis Dalimilovy kroniky, z jehož chvatného písma se dá vyčíst, že národně silně exponované pasáže ve slavném díle nediktovalo ani tak horoucí vlastenectví jako docela obyčejné rozhořčení českého feudála, proti jehož příliš feudálním způsobům se vzbouřili poddaní, shodou okolností němečtí. Takže zase jedno erbenovské pokušení vyložit, že všecko bylo ve skutečnosti jinak, než se obecně a po celá staletí mělo za to.

Pohádky O sudu v Pekle a O hejkalovi jsou spolu s divadelní pohádkou O bludičkách a hastrmanech pohádky ekologické. V nich se slily v příběh dříve různě rozhozené poznámky (detektivních románů) o těžce postižené řece a vůbec přírodě. Už v pohádce O bludičkách a hastrmanech si strašidla stěžují, jak jim stále ubývá míst k žití. Část z nich přechází do lidského světa. To je i hospodská Kejzlarová (nepochybně čertice) v místě nazývaném Peklo. Ta si proti tupému strašidlu, jakým je škodolibý ohnivý sud, pozve na pomoc lidi, právníky, aby pitomý sud odkázali do jeho mezí; což dalo krásnou příležitost ke skvělé parodii dnešních majetkoprávních sporů a jejich jazyka, které Erben plně využil.

Také hejkal, jemuž se zalíbily knihy, přešel do lidského světa. Napřed ho sice dva tajemní pánové naverbují do služby v armádě, má svým strašením mj. prověřovat způsobilost jednotlivých vojáků odolávat strachu, ale stýská se mu po kraji, který si zamiloval, po knihách i knihovníkovi, který ho naučil číst, a tak ze služeb příliš tajných utekl a našel nové poslání: bude hlídat přírodu.

Velkou knihu domova uzavírá nová pohádka O bezhlavém trakárníkovi a polednici. Vypráví ji medička, jíž se svěřil bezhlavý trakárník, který bloudí po kraji, dokud zas nenajde svou hlavu. Medička si neví rady, až po čase zavolá polednici na bezhlavého řidiče docenta, který ve vědecké roztržitosti narazil do jejího vozu. Polednice připraví docenta o hlavu doslovně a tu hlavu věnuje medičce, aby ji nasadila trakárníkovi, který se nabloudil už dost a jehož hlavu zašantročila Balcarová. Medička tu obrýlenou hlavu trakárníkovi skutečně nasadí, a jak se sluší na pohádku, vezme si ho za muže, aniž se zatěžuje dohady, koho si to – hlavu učeného docenta, tělo zdravé, jak už trakárníci bez spočinutí mívají – vlastně vzala.

Už z tohoto letmého přehledu je snad patrné, jak si v pohádkách O strašidlech Václav Erben zaskotačil s mícháním pohádkových postav a povah s postavami a povahami ze života, jak si vyhrál s obraznými rčeními, bera je za slovo, a jak i pohádky stavěl věren zásadě už ze svých spisovatelských začátků začínat vždy od figury: napřed tu musí stát figury, a ty pak rozhýbou situaci samy.

Erben zůstal věren i své zásadě nepromeškat žádný okamžik, který mu umožní, aby si dělal legraci ze sebe sama. V závěrečné pohádce konzultuje vyprávějící medička případ bezhlavého trakárníka s fakultní kolegyní Alicí, která má zřetelné sklony k pošetilým nápadům, k mystice a k alternativní medicíně, protože ta jediná ji nepošle k psychiatrovi. Alice o věci radši s nikým nemluví, ani s tátou ne, i když je to taky pěkný blázen, jen se marně hrabe v jeho knihovně plné etnografického materiálu z Náchodska a okolí. Nakonec sáhne po Kytici starého dobrého Karla Jaromíra Erbena a z jeho balady vyčte: polednice se lze dovolat jen ve chvíli nehraného vrcholného stresu nebo šoku. Řekne to vypravěčce a ta pak využije svého rozčilení, když do ní bezhlavě vrazil docent: zavolá polednici a polednice jedná.

Nuže, druhé dítě Václava Erbena, nar. 27/12 1960, Alice, vystudovala lékařskou fakultu a neopovrhuje ani alternativní medicínou. A Václav Erben nepochybně u ní konzultoval, co všecko je možné vidět, když se provede dekapitace: kůže – cutis, podkožní vazivo – tela subcutanea… atd. Už je to tak: tím taky pěkným bláznem z úst vypravěččiny kolegyně medičky nechal Václav Erben na konci své velké knihy domova svou vizitku.

Na mnoha místech při pozorné četbě příběhů lze vidět, jak si téměř se vším, co autor vypozoroval u současníků a čeho se dobral mezi řádky dokumentů o předcích, dokázal hrát. Opakovaně prohlašoval, že první detektivku napsal z legrace a další psal čistě pro své potěšení. V knize O strašidlech vystupňoval své umění hry k takové přesvědčivosti, jakou vyniká ve druhé polovině dvacátého století snad toliko semaforská Kytice. Erben, Václav Erben, dokázal v pohádkových příbězích udělat s pohádkovými postavami to, co Suchý, Jiří Suchý, dokázal na jevišti Semaforu s baladami z Erbena K. J. Tu i tam pozbývá všecko hrozné a příšerné, jednou baladické, podruhé strašidelné, díky hře a humoru své děsivosti, tu i tam voní baladické příběhy a pohádkové postavy člověčinou, jaká chybí tolika lidem.

Tak jako do mnoha detektivních příběhů uvedl Václav Erben i do pohádek reálné postavy svých známých a přátel, jimž jen nepatrně pozměnil jména. Profesoři Václav a František Černí vystupují jeden jako Vojtěch Švarc a druhý jako František Bílý. František Černý v doslovu ke knize identifikuje všech dvanáct vypravěčů. Kupodivu to vůbec nezruší zážitek z knihy, naopak. Dodává to příběhům pikantní chuť tajemství, nápovědi a hádanky. Erben dovedl vtahování skutečných osob do románových a pohádkových příběhů k dokonalosti a rozvinul ho jako produktivní způsob, jak právě v čase rostoucího, médii pěstovaného zájmu o osobnosti a jejich tajemství a tajemstvíčka zvýšit atraktivnost literárního díla. V pohádkách to nejsou jen vypravěči, ale třeba profesor M. B. Tupil, žasnoucí nad výkony vodníků v roli; v něm každý vzdělanější čtenář pozná kritika A. M. Brousila. Tak jako učenci Malík a Dřeštík nebo režisérka Snítilová v detektivních příbězích popularizují osobnosti Oldřicha Králíka, Dušana Třeštíka a režisérky Chytilové, snadno čitelné osobní šifry v pohádkách popularizují osobnosti kraje, ve kterém byl Erben doma.

Než se Václav Erben pustil do pohádek, řekl náchodskému Novému času: „Říká se, že každý pořádný spisovatel musí napsat pohádky.“

Napsali je téměř všichni jeho Mistři. Napsal je také. Stal se z něho i tím pořádný spisovatel.

První šestice pohádek byla poctěna nakladatelskou cenou, ale žádných dalších a vyšších poct se dosud nedostalo ani pohádkám kritikou vesměs uvítaným, ani osobnosti, která českou prózu obohatila o detektivní řadu vysoké úrovně, o průkopnické romány z dějin a je stále živa, vydávána, čtena. Co to řekl Michal Exner poručíku Beránkovi ve Smrti talentovaného ševce na jeho poznámku, proč byl v Opolné zavražděn člověk, který tam vyrostl a asi něco uměl?

„Protože byl úspěšný. To se neodpouští.“