DILYAN BENEV

Emil šel kolem divadla a náhodou spatřil reklamní plakát na výstavu Picassa. To ho velmi zaujalo. Neviděl jeho obrazy. Přestože měl kalendář s jeho kresbami. Přirozeně to vzbudilo jeho zvědavost a hned odpoledne šel do této galerie.

Ta oplývala lidmi. Především Španěly. Jako kdyby výstava nebyla u nás, ale u nich. A představte si, kdyby byla u nich!… Zřejmě si vážili svých tvůrců. Na rozdíl od nás, už kdybychom si jich vážili tak, jak je zabíjíme, byli bychom dnes mnohem dál – byť i ne než Španělé!

To, co na Emila udělalo největší dojem, však byla skutečnost, že Picasso se ukázal největší výjimkou z pravidla, že předčasně vyvinutý génius také brzy umírá. Začal totiž kreslit sotva v osmi letech, ale zemřel příliš starý. A z žen ve svém životě tu poslední si vzal, když mu bylo osmdesát! Skutečnost, která ho dělala hodným závisti. Přestože co se životní cesty týká, sotva je géniům co závidět.

A tak v určité chvíli při prohlížení obrazů Emilovu pozornost rozptýlil hlučný vstup známého herce a jeho milenky. Jejich oblečení bylo stejně extravagantní, jak byl Picasso excentrický. I přesto, že s jeho duchem neměli nic společného. To potvrdila i skutečnost, že výstavu si prohlédli neobvykle rychle a odešli hned. Přišli zřejmě spíše ze snobismu – aby si jich všimli a aby se pak objevili v médiích. Ostatně to dělala docela velká část umělecké elity.

Emil se s údivem díval dál na exponáty a prohlédnuv si vše v klidu, odešel spokojený. S estetickým potěšením, jaké dávno neměl příležitost pocítit. Zřejmě na něj umění působilo kladně, i když věděl, že na spoustu lidí nijak nepůsobilo, i když přitom byli mnohem šťastnější!

Pak zamířil ke knihkupectví své známé, u níž často nakupoval.

- Dobrý večer, Ženi.

- Dobrý večer.

- Koukám, že pořád děláš.

- No tak, když jsem zdravá…

- A co obrat, jde to?

- Jakž takž, ale celkem v pohodě.

- Gratuluju! Jsi přece na hlavní ulici…

- To je přece velice důležité. Myslíš, že bych to jinak dělala?

- Správně! Víš, kde pracovat.

- Ty o tom snad pochybuješ?

- Ovšemže ne!… A teď mi prosím tě pověz, neměla bys knihu o Picassovi?

- Zrovna o něm nemám.

- Škoda! Před chvílí jsem byl na jeho výstavě.

- Opravdu? Nikdy jsem tam nebyla.

- Já také… Ale je prostě neopakovatelný. A jaké myšlenky má!… Nejvíc se mi líbila tahle: „Nekreslím to, co vidím. Kreslím to, co si myslím.“

- Úžasné.

- Sází plně na představivost.

- Španělé jsou v tomhle směru obři. Zvlášť Salvador Dalí…

- Ó, je úžasný! A v nemenší míře jedinečný. Dokonce si myslím, že je vrcholem excentričnosti. I když v jedné své knize ho Picasso kritizuje, že do umění zavedl ošklivost.

- No, géniové jsou takoví. Pomlouvají jeden druhého. A dělají si ještě větší reklamu. A není to náhodou schválně?

- To nevím. Ale asi to bude tak. Třeba případ Voltaira a Rousseaua. Jejich urážky byly mnohem větší, ale jsou pohřbeni vedle sebe. A jejich nadčasová sláva i dnes neuvadá. To znamená, že se učili od jiných, s nimi spřízněných. Čili nic nového na obzoru. Proto si myslím, že dokud takové osobnosti budou, zůstane to tak. Chápeš, Ženi!

- Ano, Emile.

- A co se týče našich tvůrců… u nich je to stejné. Jenže s tím rozdílem – že, i když jsou připravení se navzájem povraždit jako prasata, získají nanejvýš národní, nikoli světovou slávu. A to barbarství za to nestojí…

- No tak, co se dá dělat?… Karma!

- Ano, je to tak… Jinak jak se ti vede?

- Tak… Po celý den v práci…

- To je dobře. Život však není jen práce.

- Ano, jistě…

- A popravdě řečeno, ty čím dál víc mládneš.

- Ale… vážně?!…

- Bez legrace.

- Přestaň si ze mě dělat srandu.

- Proč jsi taková?…

- No, jsem prostě taková.

- Vy ženy umíte udržovat svůj zevnějšek.

- A vy muži to snad neumíte? Dokonce jste už ješitnější.

- To je pravda. Pořád si ale myslím, že to, co vám dala příroda, bude pořád vaše. A nikdo vám to vzít nemůže – bez ohledu na sebevětší deformaci pohlaví.

- Ty teda umíš polechtat sebevědomí!

- Ale je to svatá pravda.

- Jo, jo.

- A teď, Ženi, protože jsi mi byla vždycky sympatická, a dnes večer mám zvláštní náladu – zvu tě na večeři.

- Ó ne, prosím tě!…

- Ale proč ne? Tak hezky si povídáme – budeme v tom pokračovat i tam.

- Děkuji. Je to však moc zavazující.

- Ale proč? Já prostě s nejčistšími úmysly…

- Já tě chápu, ale musíš si najít nějakou jinou.

- Já ale chci tebe.

- Tak to nepůjde.

- Já to ale myslím úplně vážně!

- Říkám ti, že nemůžu!

V tu chvíli vešel majitel knihkupectví:

- Ženi, co je to za fór?…Díval jsem se na vás zvenku – tenhle tady nic nekupuje a asi tě otravuje. Mám ho vyhodit?

- Ne, nedělej to… On sám odejde.

- Ale proč, Ženi? Jen ať mě vykopne. Za nějaký čas, až tě bude mít dost a vyžene tě, až si najde nějakou mladší, vzpomeneš si na mě jako na spřízněnou duši a budeme se moci vzít.

- Jsеš ale hrozný hlupák!… S tou tvou duchovností, o jakém společném životě mluvíš? Jsi snad Picasso nebo Salvador Dalí?

- Ale Ženi, proč tyhle lidi tak ponižuješ? Kdybych byl opravdu jako oni, takovou, jako jsi ty, bych nesháněl.

- Vypadni! Ničemo! – řekl majitel. A víc ho už neviděli.