IVO FENCL

Spisovatel Roman Cílek nedávno doplnil a rozšířil vlastní práci Půjdu do pekla spokojen. Vznikla kniha Eichmann. Architekt holocaustu. Jméno není jen povědomé. Nechvalně proslulo. Patří nacistickému vrahovi, jednomu z architektů holocaustu, jenž unikl Norimberskému procesu, ale Peterem Malkinem a dalšími agenty izraelského Mosadu byl přece posléze dopaden. Patnáct let po válce, 11. 5. 1960. Po dobrodružném útěku z Evropy žil v Argentině jako Ricardo Klement, aniž v jeho okolí tušili, že jde o ex-ředitele úřadu pro bezpečnost Třetí říše.

Na zlopověstné konferenci ve Wannsee svěřili Adolfu Eichmannovi dohled nad deportacemi Židů do Osvětimi. Sám přišel s nápadem na cyklon B: užívat jej bezostyšně k masovému vyvražďování. Po právu byl Eichmann oběšen 31. 5. 1962, ač nikdy nepřestal opakovat: „Jen jsem plnil rozkazy.“ Jistěže plnil. I své vlastní, vnitřní. A koneckonců, všechno je věc názoru. To si Eichmann myslil ještě i během popravy. Co víc, přesvědčen snad zůstal i o tom, že jeho pravda obstojí. Odpovědnost za pět či šest milionů mrtvých mu činila dokonce radost. Smál se.

Po útěku z Evropy vedl Eichmann v Buenos Aires filiálku Mercedesu a naprosto nebylo samozřejmostí jeho zajetí na území suverénního státu. Pečlivě plánovaná akce nicméně získala mnohou podporu a klaplo to: zločinec převezen přes hranice a vypovídal. Lítost dle všeho necítil. „Půjdu do hrobu se smíchem. S vědomím, že jsem s sebou vzal šest milionů duší,“ vyjádřil se. Přesto to fakticky byl banální úředník a trvá otázka, kolik lidí se klidně mohlo stát katy na jeho místě. Lidí s podobně prázdnou podstatou, lidí, co by dostali příležitost, kterou umožnil režim.

Roman Cílek by nikdy nechtěl být prvním, kdo o Adolfu Eichmannovi vypráví. Stát na ramenou předchozích badatelů však není nejhorší. Máte odstup, něco lze vynechat a další rozpitvat. Stalo se a je to dobře: tato kniha jest na určité okolnosti zacílena Cílkem, a právě Cílkem. Emil Hruška by ji napsal jinak. Roman Cílek samo sebou především zná slavné dílo Hannah Arendtové věnované cause vší „banality zla“, ale čerpal taktéž přímo od pamětníků, z dobového tisku, z časopisů a mnoha dalších pramenů i včetně vlastní práce Holocaust – slepá kolej dějin (2005).

Připomeňme navíc některé další česky vydané publikace (a jejich autory): Já, Adolf Eichmann (1961, Ladislav Mňačko), Únos ze San Fernanda (1968, Věra Trochtová, Erich Kulka), Spravedlnost, nikoli pomstu (1994, Simon Wiesenthal), Nacisté pod ochranou (2001, Stanislav Motl), Oběti a jejich vrazi (2008, týž), Dům v Garibaldiho ulici (2003, Isser Harel), Eichmann (2008, David Cesarani), Anatomie zla (2016, Joel Dimsdale).

A čtivý Roman Cílek sám? Zbudoval vyprávění prostřednictvím pouhých deseti kapitol, kdy únos fascinujícím stylem líčí sedmá, s mnoha novými podrobnostmi; ale nebylo by možná únosu, kdyby si spravedlivě odsouzený Eichmann v mládí věděl rady se životem. Ale podobně jako Adolf Hitler si rady v jistých momentech nevěděl a skutečně je to jistá prázdnota (jak upozorňuje například i Stephen King, autor protinacistického bestselleru Nadaný žák), co plodí stvůry. Spánek rozumu je plodí… Nebo… Nebo nejen on.

Z Cílkova vylíčení jednoho pa-života každopádně vysvítá mnohé.

Roman Cílek: Eichmann. Architekt holocaustu. Zločiny, dopadení a proces, který změnil dějiny. Vydalo Nakladatelství Epocha 2021. 320 stran.