LUBOMÍR BROŽEK

Víra

Niels Bohr měl nad vchodem svého domu

podkovu napůl rozežranou rzí.

Prý nese štěstí…, věříte tomu?

Zeptal se jednou příchozí.

Fyzik se usmál: Člověk nikdy neví.

Rozsvěcí noční lampu, když padne tma.

Ve světle můra tančí. Čemu věří

zmatený motýlek lapený do světla?

Víra je práh, jejž rozum nepřekročí.

Za tím prahem může být cokoli.

Z houštin ráje vyhlíží hadí oči.

Srdce se neptá po smyslu cest.

Odkud, kam a proč… Než tělo přebolí.

A podkovu pro štěstí zhltne rez.

Láska

Je řeka hlubší než mlčení soch.

Vdech, výdech: Dvě vlnky, než je smaže proud,

do něhož nelze vstoupit dvakrát,

tak jako dvakrát nelze utonout.

Ať už je řekou cokoliv,

utonout lze jenom jednou.

Když se pod pohrdavými ústy ryb

vlny ze dna až k hvězdám zvednou…

Jako by do hladiny zaťal blesk.

Nač mluvit o lásce, nelze-li zamlčet,

co nejde vyslovit. Jen šťastně zešílet.

V hukotu vod, které tě vezmou

matčinu náručí. A plav! Na cestu polibek.

Neboj se, maličký… Utonout lze jenom jednou.

Naděje

Opřena o kotvu, tváří odvrácena k nebi,

jako by na výsostech hledala stopy zmizelých.

Těch na dně, na něž shůry hvězdy hledí.

Chladně. Jak oči leklých ryb.

Těch bezejmenných, které jménem znala,

než je vzala voda. Uplynuli v mracích.

A vypršeli. Co se jen načekala.

A roky letěly. Jako slepí ptáci.

Mířící k obzoru, který se uzavírá.

Jen pérečko ptačí tiše padá na zem.

Toť vše. A naděje. Ta nedrolivá.

Ta za zrcadlením soch. Za obrazem.

Naděje, že naděje jest ta, která neumírá:

Poslední zápalka v prstech zkřehlých mrazem.

Upřímnost

(Na motivy jedné legendy)

Představuji si tu starou indiánku,

jak se sklání nad polomrtvým hádkem.

Představuji si, jak ho zvedá z prachu

a jak matka dítě ovíjí šátkem,

aby neprochladl až se zešeří.

Představuji si tu starou ženu,

jak s hádkem v náručí vchází do dveří,

jak krmí ho a něžně mluví k němu.

Už nejsem sama, už nejsi sám.

Neboj se, umřít tě nenechám.

A tak zůstali spolu a běžel čas.

Plaz zesílil, dorostl v chřestýše

a uštkl ženu. Na její Proč? zasyčel:

Hlupačko, tys nevěděla, že jsem had?

Spravedlnost

Dva blázni za sochu si odskočili

ulevit na kamenný piedestal

od vína, v němž rozum utopili,

když zapíjeli co život dal a vzal.

Blázni věří, že spravedlnost jest.

Ta s páskou na očích, jež jak svatý grál

v jedné ruce váhy má a v druhé meč.

První blázen: „Co jsem se vás nahledal,

než jste zkameněla v tichu za slovy.“

Druhý blázen: „Tomu říkám faux pax.“

Opilá noc. Blázni mluví k sochám

a čekají, že jim sochy odpoví:

Já jsem spravedlnost, co všem stejně měří.

Blázni jsou blázni… Vážně tomu věří.