MILAN BLAHYNKA

Dovoluji si tvrdit jako čtenář, divák a posluchač snad dosud všech pokračování a též variací, adaptací a aktualizací titulní postavy Haškových Osudů, že ŠVEJK AFGHÁNSKÝM VETERÁNEM, novinka z nakladatelství Novela bohemica (2020, obálka, sazba a grafická úprava Jakub Troják, 179 s.) je světově proslulému dílu názorově, jazykově, stylisticky a invenčně nejbližší a pro českého čtenáře nejpřesvědčivější. Zaboduje-li i za hranicemi, bude-li tam dobře přeložen a vydán, to je otázka; otázka, nakolik se tam život, prostředí a praktiky v konfrontaci s ušlechtilými záměry a sliby podobají poměrům u nás.

Tak jako základní geniální Haškův nápad podrobit výsměšné kritice c. k. monarchii, její armádu a lidičky v ni věřící skrze postavu, která v ni, v císaře pána a v dobrý život v ní dobromyslně věří (nebo jen tak jedná a mluví?) tak bezvýhradně a nadšeně, že pod zvětšovacím sklem jeho přehánění a poslušného hlášení vyvstává plasticky absurdita světa a velké Války, autor Švejka afghánským veteránem „s podobným nadhledem jako před sto lety Jaroslav Hašek“ (to cituju ze záložky, lepší formulace nemaje) odhaluje ze svého invalidního vozíku i vozu absurditu dnešního českého života, který je v protikladu k jeho dobromyslnosti a veselí často krutý, bezohledný, ale v němž si nalézá i správné lidské lidi. Na rozdíl od svého dědečka Švejka, který údajně stál modelem Haškovi, nekrade a neprodává psy, ale taxikaří a prodává obrazy, ale stejně jako Josef Švejk má na vše přirovnání ze života a rád mudruje. Místo posluhovačky paní Müllerové má pečovatelku, Ukrajinku s maďarským jménem Eržika a příjmením Gračová, a s ní se na začátku knihy baví ne o Sarajevu 1914, ale o svatbě britského prince Harryho.

Nepřímo přijde pak v hospodě i na atentát, na konec princovy matky:

„‚To by mě zajímalo, s kým si ho ta Dajána uhnala,‘ nechal se slyšet (Švejk) o pár hodin později, když zrzavá hlava britského prince Harryho zaplnila celou televizní obrazovku ve výčepu rodinného pivovaru Patrik v bojem zapomenuté vesnici Kotvovice uprostřed bermudského trojúhelníku mezi Prahou, Kladnem a Kralupy nad Vltavou. ‚S Čárlsem, který jí zahejbal s tím strašidlem, co má dneska na hlavě něco jako růžovej létající talíř, asi sotva.‘“

Takovýmto způsobem Švejk roku 2020 komentuje, vysvětluje, probírá a propírá dnešní zdravotnictví, lázeňství, sdílenou ekonomiku, finanční gramotnost, danění, multikulturalismus, globalizaci, obchodování i nakupování a slavení například Vánoc, volby, hrdost na zahraniční vojenské mise (až v patnácté z celkem devatenácti kapitol se vyjeví název knihy) i na dnešní svobodu, jakož i na „rasově a genderově prudérní“ normy chování i všecky možné módy, dokonce i ujíždění na drogách. Také je zkusí, ale „jako řádný občan, který se hlásil k politickému odkazu svého dědečka, a byl tak vždycky na straně malých a ponížených proti velkým a nenažraným, zůstal věrný obyčejným cigaretám a alkoholu.“ Ale byť spokojen na berlích a na invalidním vozíku, dokáže se rázně a tvrdě vypořádat s agresivními lumpy v hadrech i drahých ohozech.

V tom jde Švejk 2020 už dál než Haškův. Knížka je cenným vkladem do tradice smysluplné parodie v české literatuře. Prošpikována parafrázemi a citáty z dnešní ulice i médií a známými i méně známými anekdotami působí autenticky a zdánlivě jen jako zábavná četba. A čtenář si přijde na své i průhlednými zkomoleninami známých jmen a narážkami jako v hororové kapitole o tom, jak bolestivě přišel o důležitou stoličku: „‚Tak mám o zub moudrosti míň,‘ řekl Eržice. ‚A víš, že mám pocit, že jsem trochu zblbnul? To je to odcházení, holka zlatá. Asi o tom napíšu divadelní hru.‘“

Švejk 2020 vypráví v hospodě jakoby nerad hádanku: „Jestlipak někdo víte, jakej je rozdíl mezi notorickým alkoholikem a nekrofilním pedofilem? Nevíte, co? No přece žádnej! Voba mají rádi studenou dvanáctku.“ Hned však tvrdí, čím se zaštiťuje film, televize, bulvár servírující nejhorší zrůdnosti: „Já tu anekdotu vyprávěl jako odstrašující ukázku pokleslýho vkusu český společnosti, která je bohužel zhrublá a beznadějně rozdělená na primitivně hmotařskej konzumní venkov a na intelektuálně vyspělou Prahu, vyznávající vyšší hodnoty,“ která právě naopak, jak známo, přetéká vražedným násilím, brutálním sexem a chrlením vulgarit.

Na zadní záložce se čte deset nepodepsaných řádek o autorovi zvláštního jména Sigi Bigstain. Ten se předtím objevil už jako jeden z autorů Dekameronu 2020, kam přispěl příběhem Švejkův milostný debut, dialogem dvou invalidů vyprávějících si své nepříliš jemnocitné zážitky z mládí. Pořadatelce Dekameronu 2020 se představil stejně, jako se o něm píše nyní na záložce: jako autor při narození postižený mozkovou obrnou, který prožil deset let v dětských léčebnách a pohybuje se jen díky invalidnímu vozíku, nicméně po celý život, třebaže vybaven průkazem ZTP/P, pracuje. Podobně mě o něm informoval Jaroslav Čejka, který mě upozornil na jeho knihu a také mi ji coby jeho „spící agent“ podepsal.

Říká se o mně, že občas slyším trávu růst. Tentokrát slyším v příjmení Bigstain anglický překlad jména jakoby nějakého indiánského náčelníka Velký flek a ve jméně Sigi pěkného sígra, jaký tomu, kdo ho uhodil do tváře, nastavuje druhou tvář, ale zadní. Ostatně přesně tento vtip Bigstain má ve své knize. Když k tomu připočtu jména Jaroslav Cibík, Jan Rejcz, Michal Fieber, Jeroným Dubský, Sabina Hynková, Přemysl Havlík, Tomáš Nerad, vesměs pseudonymy Jaroslava Čejky, nemohu se zbavit podezření, že Velký flek je nejenom jeho další pseudonym, ale přímo alter ego. Myslím, že bude jen rád, když na to čtenáři přijdou, vždyť jim to v kapitole Švejkova cesta k bohu rozmarně napovídá. Žere ho, že ve světě „většinou neznaj ani naše nositele Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovskýho a Jaroslava Seiferta, o nejslavnějším Čechovi Járovi Cimrmanovi ani nemluvě. Snad jen ten Hašek, co napsal o mým dědečkovi slavnej román, dokázal ve světě prolomit osudovej nezájem o náš národ.“ A na další stránce: „Mimochodem (…), jestlipak jste si někdo někdy uvědomili, že nejlepší synové našeho národa, o kterých jsem prve mluvil, byli většinou Jaroslavové.“ Jako přece také Čejka.

Umění udělat si blázna ze sebe patří stejně jako mystifikace k velkému umění.

P. S. Na tomto světě je vše možné. Takže není vyloučeno, že pan Bigstain skutečně existuje a v nějaké matrice bych data jeho narození našel. Ale v tom případě by to byl zcela neuvěřitelně přesný následovník nejen Josefa Švejka, ale i Jaroslava Čejky, o jehož kvalifikaci profesora mystifikace na Nejvyšší škole tvůrčího psaní jsme dosud mohli tušit. Ať tak, ať naopak Čejka zatraceně umí.