EVA FRANTINOVÁ

Kdo nechtěl v deseti letech na moře? Na moře, které nezná neděli, na moře plné hoře, na moře, o kterém snad každý někdy píše…

„Některé velké cestovní parolodi vydávají pro své pasažéry také pravidelně denní noviny. Vynikající žurnalisté působí zde jako šéfredaktoři, majíce k ruce řadu spolupracovníků. Jak to v takové lodní redakci vypadá, o tom vypracuje jeden z redaktorů: Nastala hluboká noc, vše kromě lodního mužstva. Zdá se býti pohříženo na parníku ve spánek. Zato v hlubinách ohromné lodi se nalézá několik místností, v nichž panuje zimničná činnost. Tam se tvoří časopis pro následující ráno. Redaktoři, kteří ještě nedávno se pohybovali ve smokingu mezi cestujícími prvé třídy, oděli se ve svůj pracovní šat a redigují látku pro ranní list. ‚Lokální část‘ byla již za dne sebrána a jest poměrně rychle sestavena. Hlavní zprávy přináší bezdrátový telegraf zejména z Londýna, ale jakmile se parník přiblížil americkému pobřeží, přicházejí z N. Yorku. Lodní redaktor musí zápasiti s mnohými potížemi. Vzduchové i jiné překážky odříznou mu často bezdrátové novinky, je-li moře nepokojnější, možno stěží psáti a také sotva seděti. Bezdrátové zprávy přicházejí po celý den, ale teprve večer mají telegrafisté kdy, aby je sepsali, načež jsou ihned odneseny do redakce, kde jsou zpracovávány pro časopis. Pak přijde rukopis k sazeči. Tak se provádí zpravodajská služba po mnoho hodin, až došla poslední zpráva a nastává uzávěrka redakce. Tiskaři si musí popílit, neboť časopis musí být hotov ještě před snídaní. Zatím stojí už mladí lodníci v dlouhé řadě před redakčními místnostmi a očekávají hotové výtisky, aby je roznesli. Za půl hodiny je na sta kusů šestistránkového listu, který i s oznámením obsahuje 15.000 slov, mezi cestujícími.“