IVO FENCL

Vjedete-li cestou z Prahy do Plzně, napravo je hřbitov. Tady před chvílí skončil pohřeb malíře Josefa Ladislava Jíchy (píši 25. srpna odpoledne) alias toho, co vyzařoval dobro. Navzdory mnohým prvkům dneška, virům, politikům i kecalům jako já. Byl taky básníkem, má maminka milovala každé psaníčko, co mi od něj přišlo ještě víc než já. Už se nesetkají, ani já se s ním nesetkám, i když… Co víme!

Jícha (*1934) byl opravdu božský tvůrce. Ne snad Bohem či bohem políbený (ač ani tady s jistotou nevím), ale líbaný takřka všemi těmi, jež vroucně miloval; ne každý má to štěstí.

Už nevím, proč jsem se ho v jednom rozhovoru zeptal na Vladimíra Komárka. Odpověď jsem sice nepoužil, ale hodí se ji citovat nyní, chvilinku po obřadu:

„I dlouhá návštěva potěší. Je to návštěva toho, kdo z vašeho srdce neodejde. Jak bych jinak tvořil?“

Zemřel 18. srpna a kondolenční kniha byla vyložena v přízemí plzeňského magistrátu; jak jsem si všiml, dosti se zaplnila: ale proč se divit? Skvělý grafik, slunce plný muž, ilustrátor mnoha knih, vypravěč, pábitel s nohama na této Zemi, mimo jiné i nadšený návštěvník ZOO. Tu plzeňskou propagoval pro děcka i dospěláky, zapracoval na jejím vzhledu. Dělal také pro divadlo, pro filmové festivaly, pro Československou televizi, pro čas. Jeho kalendáře nadchly v mnoha zemích světa. Tam i tady je zapsán a zůstane na usmívajících se rtech lidí, protože se usmívat uměl taky. Božsky? Lidsky! To stačí.