JAKUB JUST

– Taky, pane Kohn, pravil pan Roubíček, když k němu na návštěvu dorazil oslovený, protože už ani v tom Louvru si jeden nemůže být jistý, – taky se tak strašně bojej jako dneska kdekdo?

– Myslej covidu, anebo očkování proti němu?

­– Co jich vede, dokonce žádný strach ani z firem, kerý efekt svých vakcín možná přeháněj, aby z pandemie vytřískaly co nejvíc…

– Na něčem se zkrátka dá vydělat víc než na drogách a bílém mase. To je zákon, na jaký je každý zákon krátký. Ale oni se snad nelekaj následků debaklu v Afghánistánu?

– Maj recht, těch chudáků utečenců před hrůzama Talibánu, těch je. Jsou to taky lidi a zaslouží si, aby měli pokoj, střechu nad hlavou a jistě uznaj, že ti ubožáci si mohou postavit i mešity, až si na ně vydělaj poctivou prací. Třeba i zapomenou na zákon nebo právo Šaria nebo jak si to říká.

– To je náděj na dlouhý štreky, ušklíbl se pan Roubíček, – a říkaj to takový hodný lidi jako malý pan biskup a ten učený křesťanský pán, co se kamarádí s hodnejma muslimskýma učencema a nevidí si na špičku nosu. Jenže teď se sem hrne vlna celej ohroženejch rodin, kerý pracovali s námi a pro nás.

– No a, ty je třeba zachránit, těm hrozí největší nebezpečí, – vpadl pan Kohn do monologu svého přítele, – ti jsou na mušce nebo budou na mučidlech ještě spíš než našinci s diplomatickou nebo obchodní imunitou; jsou to přece kolaboranti, zrádci své víry, i když to popírají; na ty asi pan Trump nevzpomněl, když uzavíral kšeft s talibánama a v zájmu své pošetilé naděje na kolosální nerostné bohatství v rukou kmenových náčelníků nepoddajnej země nabídl, že stáhne vojáky. A potom zemi dobude po dobrém, jako mazaný kupec je prostě ošidí.
Pan Roubíček se usmál.

– Maj to starosti, pane Kohn, a nepoložili si otázku, co byli a jsou ti afghánští pomocníci na ambasádě, tlumočníci, řidiči a všecek personál, prostředníci s prozápadní vládou a armádou, co jsou vlastně zač? Co když je tam Taliban nebo konkurenční muslimský stát dosadil?

Pan Kohn se konečně probudil ze svého ušlechtilého snu na sucho, přinesl šunku, italské burro, beefeatger london gin, river tonic, přiťukl si s přítelem a začal si s nim notovat.

– Ja ja, na tom cosi je. Kdybych nechtěl v Afghánistánu amíky ani jejich evropské nohsledy a měl už jakousi moc, první, co bych podnikl, nasadil bych jim do ambasád a všude, kde by to šlo, své nejschopnější lidi, co uměj víc než mučinkovat zajatce, znásilňovat neslušné ženské bez burky a kalašnikovem zmizíkovat nevěřící v Alláha.

– Nezapomínaj na početné rodiny? ­– popíchl přítele pan Roubíček.

– Ani omylem. Vědí přece, že do svatého boje se nasazují i děti. Jsou lepší informátoři než děti? Hrají si s kamarády z legace, je přitom moře legrace, a hned se ví, kam zítra francouzští nebo čeští vojáci pojedou chránit demokracii; ve skutečnosti pojedou na odstřel.

– Když mouřeníni vykonají své, dočkají se odměny a vyznamenání?

– Ale ale, příteli, copak neznaj, jak to chodí všude na světě? Co když načichli bezbožným nevěřícím světem? To oni vědí, a nejsou si jisti, že o své věrnosti přesvědčí své. A tak právem spěchají do letadel zachraňujících věrné pomocníky šlechetných nevěřících psů, mezi něž se chytře zamíchali i teroristi, v tom časovém presu nezjistitelní. Jenže i potom zas nebezpečí hned dvojího odhalení hrozí. Musí činy dokázat svým, že nezradili.

– Takže si zachránci dovážejí teroristy a možné školitele a dirigenty teroristů. Ti se už nemusí sem podloudně vkrádat, ale jako páni letadly. Je to luxusní import nebezpečí.

V panu Kohnovi zas ožila důvěra v oficiální verzi právě prožívaných dějin a namítá, že těch vloudivších se grázlů nebude snad ani deset procent, a že naše čacká biska, která odhalila, jak tomu bylo ve Vrběticích, všecky zachráněné si ověří, prověří a bude je mít v merku.

– Co na tom, že na každého budou muset dozírat ve dne v noci nejméně dva zkušení borci? Vždyť těch podezřelých nebude tolik, aby to ohrozilo náš rozpočet. Pan Kódelka si s tím jistě poradí.

– To jistě, zasmál se pan Roubíček, – ale vědí, že zglobalizovaná část světa se skládá i ze zemí, kde nemaj tak skvělou armádu, která v Afghánistánu splnila své poslání a byla vyznamenána, ani tak výkonnou, rychlou a úspěšnou tajnou protiteroristickou službu, jakou se můžem chlubit my, a co když z nějaké méně bdělé země nějací teroristi přece jen proniknou k nám a připraví nás o pana Kódelku. Bůh, předseda senátu a spřátelené tajné služby ho ochraňujtež.

Pánové dojedli, ještě si přiťukli, a proč ne, s humorem se dalo přežít i v koncentráku. Každý sám doma si pustili bednu, právě se vysílal Černý tulipán s Delonem v titulní roli.