JAN POLÁČEK

Ve své knize 1984 George Orwell jasnozřivě uvádí: „Pokud jde o problém nadvýroby, řeší se pomocí nepřetržitého válčení, což je také důležité pro pozvednutí veřejné morálky na potřebnou úroveň“. Vojensko-průmyslový komplex v USA tvoří polovinu americké průmyslové produkce vůbec, jejich výdaje na zbrojení představují desetinásobek těch ruských. Jako „Bohem vyvolený národ“ si svojí politikou celosvětové hegemonie uzurpují právo zasahovat do událostí na kterémkoliv konci světa. Severoamerický imperialismus je zaměřený na válku ve službách korporátního kapitalismu. Jimi ovládaní presstituti v mainstreamových manipulujících médiích proto formují veřejné mínění vytvářením tolik potřebného nepřítele (z Číny, Ruska, KLDR a Íránu). Strašení lidí terorismem, který vyvolali především oni sami svými válkami a akcemi, je pak třešinkou na dortu. V plné míře se to odrazilo i na filmové i knižní tvorbě. Odlišné názory jsou potírány, což se ještě zintenzivnilo po nástupu demokrata Bidena do funkce prezidenta USA.

MILAN BLAHYNKA

„Čím jsem starší nebo spíš dospělejší, tím víc mi záleží na svobodě. Svoboda je ten nejpodstatnější kámen stavby životního stylu. Pochopit logiku světa, stvořit svět k svému obrazu a sám sebe k obrazu světa, uklonit se a odejít.“

MILAN BLAHYNKA

V Banské Bystrici jsem prožil s rodiči tři nejlepší roky svého dětství. Z Námestova předtím si nepamatuju nic a v roce 1939, kdy v září začala válka, jsme už v noci na 15. březen ujížděli natřískaným rychlíkem na rodnou Moravu svých rodičů. Nemuseli jsme. Otci, který v BB sloužil jako okresní četnický velitel, říkali slovenští přátelé rodiny, že nemá proč před Slovenským štátem prchat, nikomu neuškodil, nejednal se Slováky na rozdíl od některých Čehúnů spatra a navíc je taky Slovák, narodil se přece na moravském Slovensku (podle Wikipedie nyní už zastaralý název pro Slovácko). Dobře otec udělal, po pár měsících byl by na Slovensku nežádoucí, post okresního velitele četnictva by si určitě vyhlédl nějaký pilný slovakizátor, aby se z okna své kanceláře (rožák na dnešním náměstí SNP) mohl přes úzkou Lazovskou ulici pozdravit s pánom biskupom, který měl pracovnu v paláci právě naproti, jako se s ním denně zdravíval můj otec.

FRANTIŠEK UHER

Pod tímto názvem (vyd. Kopecká, Broumov, 2021, str. 95) vykročilo na pouť za čtenáři pět lapidárně pojatých příběhů Vladimíra Stibora: A nešlap do louží, Cesta k dětskému domovu, Marie a Jean, Mrazivá noc, Cesta přes Alpy. Pro dokumentární úplnost – doprovázejí je autorovy černobílé fotografie. Nikoli všechny mají vyhraněný povídkový charakter, ale zcela zřetelně vycházejí z reality, ze životních zkušeností, z konkrétních svébytných situací. A všechny jsou zasazeny do problematických historických, rozličným způsobem dramatických kulis, prosty jakéhokoli přikrašlování, zamlčování či podbízivého mlžení. Pán nepán, padni komu padni, tak tomu u Stibora je. Jako kdyby rozhrnoval mušelínový závoj, dopřádající osobám či událostem výraznou míru anonymity. Ten v současnosti nepříliš populární střih sedí úsporným prózám jako na míru ušitý. Není však pouhým kostýmem, do něhož jsou šálivě skryti aktéři, jejich myšlení, záměry a kladné či negativní činy. V prvním plánu jsou upřednostňovány události, jimž jsou vystaveni, kterým srdnatě čelí, na nichž se podílejí, s nimiž se nehodlají smiřovat a vyrovnávat. Předností jsou vskutku nekonvenční úvahy, vyvěšující na stožár prapor pravdy. Ne snad až úplně nahoru, ale jsou cennými atributy i v půli žerdi.

MARTIN VODŇANSKÝ

OSN navrhla zrušit termíny manžel-manželka…

Až smyješ všechna líčidla

možná to budeš konečně ty