MILAN BLAHYNKA

V Banské Bystrici jsem prožil s rodiči tři nejlepší roky svého dětství. Z Námestova předtím si nepamatuju nic a v roce 1939, kdy v září začala válka, jsme už v noci na 15. březen ujížděli natřískaným rychlíkem na rodnou Moravu svých rodičů. Nemuseli jsme. Otci, který v BB sloužil jako okresní četnický velitel, říkali slovenští přátelé rodiny, že nemá proč před Slovenským štátem prchat, nikomu neuškodil, nejednal se Slováky na rozdíl od některých Čehúnů spatra a navíc je taky Slovák, narodil se přece na moravském Slovensku (podle Wikipedie nyní už zastaralý název pro Slovácko). Dobře otec udělal, po pár měsících byl by na Slovensku nežádoucí, post okresního velitele četnictva by si určitě vyhlédl nějaký pilný slovakizátor, aby se z okna své kanceláře (rožák na dnešním náměstí SNP) mohl přes úzkou Lazovskou ulici pozdravit s pánom biskupom, který měl pracovnu v paláci právě naproti, jako se s ním denně zdravíval můj otec.

Bydleli jsme vlastně nedaleko, v Horné ulici 8, kousek od horního konce náměstí, a chodívali jsme s maminkou otci odpoledne naproti. Někdy mně maminka koupila banán (sobě ne, první republika své zaměstnance nehýčkala, ani policejní důstojníky, otec velice šetřil, aby rodině v metropoli svého kraje Kyjově na stáří postavil malou vilku) a já cestou po náměstí už tehdy krásném bral svou první lekci estetiky v životě.

BB byla neuvěřitelně krásné město, čisté, protože mezi lesy a bez průmyslu i sazí z uhlí (snad v celém městě se topilo jen dřívím), ulice vyasfaltované, nábřeží bystřinně pádícího, až na dno průzračného Hronu úchvatné, bílé koupaliště vzorně udržované, zalesněný strmý svah Urpína za silnicí, řekou a tratí se zastávkou BB mesto impozantní, a hlavně jsme serpentinou chodívali až nahoru, odkud bylo celé město jak na dlani a kde byla a jistě je kalvárie.

Na protějším kopci města vysílačka. K ní jsme o nedělích taky chodili, totiž rodiče mi pomohli vyvléct nahoru šlapací auto, můj první a zároveň předposlední kabriolet, a já jsem jim k jejich hrůze párkrát ujel dolů do města, ale nikdy jsem se dole na křižovatce nenaboural; brzdy brzdily. Na ty výlety jsem potom vzpomínal v jedenácti, když právě na mé narozeniny vypuklo jakoby dárek k nim Slovenské národní povstání a na Moravě jsme napjatě a tak trochu zahanbeně poslouchali právě z té vysílačky až do konce října zprávy slobodného Slovenska a též sarkastické vstupy do vysílání rozhlasu z Bratislavy.

Po osvobození jsem byl v BB několikrát, ale nikdy nebyl čas vyjít si až nahoru k vysílači a žil jsem v dětské představě, že tam někde sídlila také redakce vysílání. Letos jsem se 19. srpna ocitl na 24 hodin v BB, na tříhodinové akci Ars Poetica Neosolensis, a byl čas předtím projít se po městě. Cestou po něm jsem v ulici Skuteckého, jestli se nepletu, uviděl dům, na jehož pamětních deskách jsem si přečetl, že právě z něho zahájil banskobystrický rozhlas už den po začátku SNP vysílání a kdo a jak se na něm podílel. Pár kroků od dnešního náměstí SNP jsem v Horné ulici 8 ve dvoře našel bývalou pekárnu, v teplém bytě nad níž jsme bydleli. Ale před domem, kam jsem chodil do koloniálu nakupovat na knížku ke Gescheitům a kde jsem pokaždé dostal obrázek z krabiček Schichtova mýdla do alba lokomotiv, jsem ve dlažbě marně (možná ne dost pozorně) hledal Stolpersteine, kameny zmizelých (jinde je jich na chodnících BB nemálo); snad holocaust přežili.

A jak je dnes na tom česky mluvící návštěvník srdce Slovenska? Jen jedinkrát jsme narazili. Trafikantka jistě opravdu neměla pohlednice (trafiky je na světě krásně zglobalizovaném nevedou už téměř nikde) a na dotaz, kdeže se dostanou, zasyčela neviem. Okolo jdoucí sympatická mladá žena to zaslechla, zasmála se a zavolala na nás, že pár kroků za trafikou je papírnictví. Takto vstřícně, mile, laskavě s námi, s Lydii Romanskou, které jsem BB svého dětství ukazoval a na její čtení v pořadu Ars poetica Neosoliensis provázel, jednali ve městě všichni, s kým jsme se potkali.

Byl všední den, ale připadal nám svátečně poklidný a jaksi slavnostní, protože beze spěchu, až na pár netrpělivých řidičů, lidé k nám i navzájem pozorní. Po dávné lekci estetiky (BB je dnes ještě krásnější než za první republiky a uctívá své hrdiny stejně jako armádu, která po potlačení povstání osvobodila celé Slovensko) dostalo se mi tak v BB i lekce etiky – v česky mluvících krajích už nevídané. A abych nezapomněl, právě v BB mi říkanka z nějakého reklamního časopisu uštědřila první lekci poezie: „Len čo decko opustilo / perinku a povijan / už zná herca filmového / menom Vlasta Burian.“ Ctitelem slavného komika jsem se nestal, zato obdivovatelem invenčního rýmu. A tomu banálnímu semínku vděčím koneckonců i za propadnutí poezii i vůbec nerýmované!

Ve vlaku ze Svinova do BB, deklarovaném jako rychlík, ale zastavujícím na každé mezi jako dostavník, chlubně jsem Lydii Romanské citoval, co jsem si zapamatoval z dětství: „Za živa v BB, po smrti v nebi.“

V BB nebyl čas koupit si a studovat mapu města a linek MHD a systém placení v ní, a tak jsme si dopřáli k cestě za organizátorem básnického podujatia Miroslavem Kapustou taxík. Šok: řidič nejen věděl, kdo je to básník pán Kapusta, ale i kde ho najdeme, a když Lydie prozradila, že je v BB poprvé, šok další: taxikář řekl, co se v Itálii říká o Neapoli: „Za živa v BB, po smrti v nebi.“ Lydie poprvé uvěřila, že si nevymýšlím, a opravdu jsme byli už za živa v nebi. Ars Poetica Neosoliensis od pěti odpoledne do osmi večer v architektonicky pozoruhodné Cikkertově sieni, skleněném to okně do nebes v nejvyšším patře Radnice, to potvrdila.

Vzal jsem si tam knížku, jak jsem si zvykl na některých večerech veršů u nás, že si budu při nudné exhibici některých jen ctižádostivých místních veršotepců číst; ani jsem ji neotevřel. Básník a i prozaik a vynikající moderátor Miroslav Kapusta pozval do pořadu osm básníků, čtyři z Polska, jednu českou, tři ze Slovenska (čtvrtý je on sám), a nevybíral je z nějakého seznamu, ale podle toho, jak je osobně poznal na různých festivalech, setkáních a také z četby.

Polská polovina podvečera, v níž představili své básně Joanna Slodyczka z Rabii Wyžnej, Elima Samoha Holexa-Malinowska z polského Těšína (žila 12 let v USA) stejně jako její nynější muž Stachu Przybysz Malinowski a také Zbigniew Tlalka, zaujala mě stejně jako sál plně obsazený při dodržení rozestupů a respirátorů nehledaností a svěžím pojetím života a verše; všechny ukázky zazněly i v adekvátních překladech do slovenštiny, jež pořídil jeden ze tří slovenských básníků, Marcel Páleš, který pak četl i ze své vlastní básnické tvorby. Neznám soudobou novou polskou poezii a nemohu posoudit, na jaké hodnotové úrovni je regionální tvorba čtyř básníků čtoucích v BB vzhledem k tvorbě celopolské, mám však za to, že je její důležitou součástí. Soudím tak podle vysoké úrovně „bánskobystrické“ básnické tvorby: v BB od roku 1995 působí nejen autor šesti sbírek poezie Miroslav Kapusta, ale i od roku 1997 básnířka, také malířka Iveta Mercová (čtení v Cikkerově síni běželo s jejími obrazy v pozadí), která v BB ordinuje jako zubní lékařka, a živý vztah k BB má také Jana Kuricová z Detvy, která v ní dlouho žila. Lydie Romanská vzpomněla nedávno zesnulého básníka Miloslava Bielika a kromě svých českých veršů četla i ze své sbírky Nepokojná strieborná molekula, kterou napsala celou slovensky; a víc než dobře, jak jí pak blahopřál jeden z návštěvníků podvečera.

Z básníků ani jeden nepřekročil nevelký časový limit svého čtení, Miroslav Kapusta by to ani nedovolil, a tak ostřílená a něžná i ostrá zpěvačka Soňa Kopčanová (Romanská, vzděláním i praxí muzikoložka, mi potvrdila můj posluchačský dojem, že zpívá velice dobře) a hudební skupina P.R.S.T.Y (tři kytary, foukací harmonika a bicí, z toho dva zpěváci) se vešly do necelých tří hodin a podstatně přispěly k jejímu živému spádu.

Venku už byl poměrně teplý bánskobystrický večer, zahrádky (spíše zahrady) před pizzeriemi, restauracemi a cukrárnami (na ozářeném náměstí SNP s barevným vodotryskem a sloupem na paměť povstání a osvobození) plné a šumící nehulákavým hovorem, taxík do penzionu na kraji města dlouho k nesehnání, k stanovišti na rohu Kapitulské žádný, odchycen cestou, nedorazil a zajištěn jen ochotou personálu lokálu, kde jsme před večerní procházkou k Národnému domu a Hronu večeřeli.

Druhého dne jsme měli co dělat, abychom v gotickém chrámu Nanebevzetí Panny Marie stihli během zádušní mše za padlého slovenského vojáka uvidět řezby z dílny mistra Pavla z Levoče, a abychom si při procházce ulicemi BB vzpomněli na Kapustovy verše z antologie Básníci 2018: „Dajú sa len slova a básne / ktoré sa nepíšu pre večnosť / ale pro druhého / tu a teraz…“

Přijeli jsme do BB po poledni a po poledni odjížděli s pocitem štěstí pobýt ve městě, kde žije plně poezie jako kdysi na úsvitu kulturních dějin. Nebyl to jen pocit, hned toho druhého dne se v BB konalo další básnické podujatie, organizované bratislavskou básnířkou Zuzanou Kuglerovou, jíž se účastnila hvězda slovenské poezie Ján Tazberík, který měl v BB i workshop.