FRANTIŠEK UHER

I slavní romanopisci připouštěli obtížnost napsání kratičké povídky, povídkáři se sklánějí v úctě před rozsáhlými románovými freskami. Básníci respektují prozaiky, kteří chovají respekt k básníkům, jejichž na dřeň otesané postřehy jim nejednou slouží jako motto. Tragické osudy literárních postav kontrastují s figurami a figurkami humoristů. Těch dobrých je zpropadeně málo.

Jako se věčně bude hrát Hamlet, číst Hemingwayův román Komu zvoní hrana (která zní nám všem) nebo Čapkova povídka o osamocené šlépěji v čisté sněhové hladině, neuvadne čtenářský zájem o Dobrého vojáka Švejka či Wildeho geniální povídku Neobyčejný člověk; to abychom nabrali z rozdílných krajáčů.

Přiznejme ovšem, že i některá kvalitní literární díla stárnou. Natož ta ryze zábavná! Pouze skutečně kultivovaní čtenáři sáhnou v současnosti po kdysi populárních autorech a dokáží v nich nacházet něco poutavého a pozoruhodného. Natož v dílech, která kdysi rozesmála a těšila se značné popularitě. Čas a humor Kondelíků prostě pominul.

Možná je trochu scestné konstatování, že humorné knihy stárnou rychleji. I některé anekdoty jsou věčné, přemnohé však dávno ztratily jiskru a sotva upoutají pozornost. Natož špetku veselí.

Nelze vyloučit, že právě proto je o humoristy nouze. Samozřejmě nacházíme výjimky. Určitě i v nedávné době vyšla dobrá úsměvná díla, která mne prostě obešla obloukem.

Za pozornost však jistě stojí kniha básnířky a prozaičky Evy Černošové JAK JSEM NENAPSALA KNIHU (Oftis 2021, 200 str., ilustrace Jaroslav Chmelík).

Kdybychom hledali částečně spřízněné předky, našli bychom je možná v těch pěti mladistvých protagonistech Karla Poláčka. Oba ovšem čerpali živou vodu z odlišných pramenů. V rozdílné době, v jiných životních podmínkách, v odlišných mezilidských vztazích.

Čtyřicet devět kapitol napsané knihy o knize nenapsané vytváří životopisnou aglomeraci převážně humorných příběhů, z nichž téměř každý tvoří samostatnou povídku. Od raného (zapamatovatelného) dětství až k dospělosti, v níž se kohout na korouhvičce někomu permanentně otáčí podle větru.

Korouhvička Evy Černošové se otáčí podle zdravého rozumu, s moudrým nadhledem, shovívavostí, prozíravostí a se vzácně korektním nadhledem. S pochopením vlastních zážitků, splněných i nesplněných přání.

Prizmatem dneška sleduje Černošová periody vlastního života, nezbytnou míru kritičnosti a sebekritičnosti zahaluje mušelínem úsměvů. Jenom ojediněle se ostří kritičnosti zablýskne zřetelněji. Však není meritem knihy.

Jako bývalému pedagogovi píše mi Černošová z duše o kantorech, kteří svým přístupem žáky spíš odrazují a kteří – žel – přerůstají z generace do generace. Automaticky se vybavuje letitý film, v němž Jaroslav Marvan pronáší nesmrtelné muška jenom zlatá! Slza smutku skane do poněkud trpkého veselí, ti nepovedení kantoři Evy Černošové jsou postavami z tohoto století.

Ve veteránských generacích vzbudí výrazně odlišné vzpomínky kapitola Bramborová brigáda, která před sedmdesáti lety vypadala úplně jinak. Jedinou zemědělskou technikou byl primitivní „čert,“ nocovalo se tulácky, na koňských houních rozložených na slámě.

A hle, uvědomil jsem si, že si z toho pamatuji především to úsměvné, včetně ladovské hospodské rvačky a bot utopených v blátě.

Právě v tom vězí jedna z předností Evy Černošové. Na vlastních dětských, dospívajících a dospělých zkušenostech staví poznatky, které pochopitelně nekorespondují úplně s minulostí předků, ale dokonale ladí s tím, co autorka zevšeobecňuje.

Její dětské zážitky vyrůstaly na úrodném rodinném lánu, a zase je tu reminiscence – jak nádherně totožná byla více či méně radostná dětství většiny čtenářů! Vyznání strach a peníze jsme nikdy neměli nabývá na obecné platnosti.

Černošová se vyhýbá šalebné dobové kamufláži, která se stala častou berličkou současných autorů. Jak snadno se haní to, co kritik nemůže pamatovat! Těm pastem a propastem se Černošová účelně vyhnula. S citlivě vstřícným přístupem ke skutečně zábavným i dětsky provinilým atributům dokáže udržet pozornost i jistou míru humorného napětí.

Nikoli fádní, stereotypní a nezajímavé bylo dětství protagonistky, což vkusně podtrhuje použitá ich forma vyprávění.

Ve zdánlivě prostém sledu událostí se setkáváme s precizní, perfektní, působivě současnou češtinou, podtrhující děj jednotlivých příběhů, zvyšující účinnost drobných postřehů a pestrých konstatování. Za průsvitnou oponou rozmanitých událostí nacházíme vzácně průzračné vyprávění o dětství a zmatcích jedné kudrnatky, jak zní název první kapitoly.

Z těch botiček ovšem vypravěčka zákonitě vyrostla a se smyslem pro tříbení skutečností vyznává přirozený optimismus a životní harmoničnost.

Veškeré její postavy se vyznačují střízlivou mírou sympatického furianství – v dobrém smyslu toho slova.

Je velice cenné přečíst si úsměvnou knihu, která vyvolává bezděčné úsměvy. Sotva se čtenáři budou chytat smíchy za břicho, ale dospějí k posledním řádkům s příjemným pocitem.

Budiž tedy řečeno s Fráňou Šrámkem poděkujme a dost.