MILAN BLAHYNKA
Básník Alois Marhoul má odvahu, jakou z nás má málokdo. Na dedikační stránce za titulním listem své nejnovější sbírky STROM KTERÝ SE NECHAL TETOVAT (Bondy s. r. o., Praha 2021, foto na obálce Tomáš Kešner, grafická úprava Petr Novák, 95 s.) děkuje svým bližním, kteří mu s psaním knížky pomáhali, zejména Toníku Dymákovi, a pak píše: „Věnováno mé manželce, která je se mnou už pětačtyřicet let, s přáním, aby se mnou zůstala co nejdéle. A mé rakovině, která je se mnou rok, s přáním, aby odešla co nejdříve, pokud možno beze mne!“ Přiznat se k těžké nemoci a dokonce jí dedikovat sbírku, to je odvaha a věřím, že ne marná. Rakovina jako podobná zlá feminina je zvyklá, že se svými vyhlédnutými oběťmi musí bojovat a že ne vždycky vyhrává. Jsou napadení, kteří jí spílají, nazývají sviní a zpupně tvrdí, že nad ní zvítězí. Na ty má obzvlášť velkou pifku a kosí je. Věřím, že Marhoulův zdvořilý a laskavým humorem neskrblící způsob má větší šanci a Strom který se nechal tetovat není poslední kniha svého autora.
Vím, o čem mluvím. Mou dětskou lásku napadla rakovina těsně před maturitou. Měla ráda poezii, do dopisů, které mi posílala do gymnázia, vkládala básně, které se jí líbily, milovala přírodu a vůně květin, ne náhodou se jmenovala Květa, povahou byla smíšek. Smála se, i když jiné brečely. Neplakala, ani když se octla na onkologii a pak v léčebně, psala mi listy plné vtipu a nepředstírané pohody, zamilovala se tam do soupacienta, za něhož se tam i provdala a po šesti letech vyšli oba zdraví, odmaturovala, vystudovala na univerzitě a spolu se svým mužem se věnovala po celý život keramické tvorbě.
Láska, poezie, humor a odvaha přejí odvážným. Věděl o tom Vergilius, který zpopularizoval úsloví Audaces fortuna iuvat, Štěstěna přeje odvážným. A protože poezie je štěstí i v neštěstí, štěstí přeje i básníkům a doufám, že Marhoulovi se dostane té přejnosti. V tom mém přání je i velký kus čtenářského sobectví, protože číst Marhulovy verše je radost a v této nemocné době i útěcha a úleva.
Tak jako nikoli poprvé i ve Stromě který se nechal tetovat jsou oba pohledy na svět, řečeno hrubě, pohled optimistický i pesimistický nebo přesněji skeptický. První polovina knihy (Je!; ten vykřičník prozrazuje zdánlivě nesmlouvavou kategoričnost „daných jistot“) je celá z básní, které všechny začínají sponou Je: Je podtrženo a bez čárek, Je hra na fanty, Je na pot a slzy, Je na sundej to ze mě atd. Zkrátka ze záběrů na to, co v našem životě a světě existuje a s čím je nám se stále vyrovnávat. Tak v básni Je na ostří nože „je nebezpečno“, neboť „ocílka vůbec nezahálí / plní své poslání / tuposti navzdory“: „Civilizace zešílela / psychiatři se zbláznili / Globalizace zvedla závory / přesto / nebo právě proto: // Je na ostří nože! / Pesimisté tvrdí: Bude hůř / Optimisté tvrdí: Bude hůř / Jenom my víme: Bude na ostří nože / a to je dobrá zpráva / Že / Vůbec / Něco / Bude!“
Černý humor odpovídá v jiné básni na otázku „jak vám je“ opatrnými slovy „zatím dobrý“; a pointa „Zatím dobrý / kamaráde“ po marhoulovsku bez vypínání skromná, za každý okamžik vděčná, nedeprimuje.
Humor dominuje i v druhé části knihy, v tázavém oddíle A nebo není? Jak u Marhoula často, jeho báseň torpeduje přísloví, úsloví, heslo, výstražný nápis – například v básni Nedotýkejte se „ani Andělů na zem padlých / Nastavují nám zrcadla / která probíjejí / Ale buďte v klidu / Nejde o nic moc // Jenom - - - / Jenom o život.“ Takto umí Marhoul jedním vrzem varovat před nebezpečnými styky s nežádoucími svrženými včerejšími „Anděly“ (to na člověka vrhá špatné světlo), zároveň pak pranýřovat licoměrné oficiální chlácholení a do třetice naplno říci, jak život člověka pro mocné nic neznamená. I černočerný humor je přesvědčivý, když si žertéř dokáže udělat blázna ze sebe sama, jak je tomu v básni Varovné signály: „Našim dětem začínají šedivět vlasy / Spolužákům přestávají / fungovat těla / A paleontologové“ (méně invenční básník by napsal: patologové) „si mě / se zájmem prohlížejí // Něco se děje!“
Marhoul je básník chvály obyčejného života. Jak směšný je Strom který se nechal tetovat, aby nebyl obyčejný. Chvilku to byl pro celý les šok, ale dnes je „k smíchu“ strom nepotetovaný. Zenový buddhismus? ptá se báseň, v níž si řidič autobusu nahlas posteskne, že musel utratit psa, kterého měl na hlídání. Jeden cestující ho utěší, že on má manželku, která ho „hlídá / 24 hodin denně“ a nechtěný posluchač na to: „Jestlipak ji už strčil do boudy?“ Marhoul je básník životní pohody a empatie, která rozumí nejenom lidem, ale i věcem. „S kolíčky se už nebavte! // Vyštěkla opuštěná zahanbená / v ranní jinovatce se lesknoucí / šňůra / Bez prádla úplně nahá // My dva byli v ložnici // Ale to už je jiný příběh!“
Možná jsou někomu takové nápadité, životní dobré míry plné verše málo. Rád bych je hájil, ale netřeba. Neboť, jak se praví v názvu předposlední básně sbírky, tak je to se vším: „v malé dílně / sedí u verpánku básník / a opravuje boty // Zákazníci přinášejí / Adidas Baťa Gabor Rieker // Po čase přijdou a zaplatí a - - / a vůbec si nevšimnou / že neodnášejí boty / ale bílé černé hnědé žluté / lakované nebo semišové / básně!“
Zkrátka básník, jakým je Alois Marhoul, díky svému umění, proměňuje staré, užuž k vyhození, v zázračně nové, hřejivě semišové.