PETR ŽANTOVSKÝ
(Vystoupení na konferenci Dost bylo Bruselu, konané v Praze 14. 2. 2022)
Ačkoli jsem účasten panelu s názvem Přínosy a úskalí referenda, nechci se vyjadřovat explicitně k fenoménu plebiscitu. Budu se věnovat spíše okolním fenoménům, zejména mediální krajině, v níž se odehrávají mnohé společenské diskuse, tedy i ta o plebiscitu.
Nejprve si řekněme, v jaké to mediální krajině vlastně žijeme. Po roce 1989 došlo k postupnému odstátnění mediálních institucí, vzniku soukromého a tzv. veřejnoprávního mediálního sektoru, jemuž říkáme duální systém.
Znamená to, že zde vedle sebe stojí (a jen nepatrně si konkurují) média soukromá, tedy rádia, televize, periodický tisk, a média veřejnoprávní, Český rozhlas (ČRo) a Česká televize (ČT). Poněkud stranou stojí Česká tisková kancelář (ČTK). Má sice ze zákona také veřejnoprávní statut, ale není nijak finančně navázána na veřejné zdroje a chová se jako každý jiný podnikatelský subjekt. Jen má vedle svého managementu Radu ČTK, jejímž členem mám tu čest být. Úkolem Rady ČTK je dohlížet na plnění zákona o ČTK, jinými slovy, zda se občanovi dostává co možná úplná, objektivní a nestranná informace o dění kolem nás.
Vedle toho Česká televize a Český rozhlas jsou financovány z veřejných zdrojů, z nepřímé daně, kterou občanům ukládá zákon.
Logicky to tedy znamená, že občané mají postavení spoluvlastníků těchto institucí a mají mít právo na jejich kontrolu.
Nic takového se neděje. Obě veřejnoprávní média se chovají jako svébytné subjekty vlastněné svým managementem a zaměstnanci. Ostatně pregnantně to vyjádřil v době tzv. televizní krize v roce 2000 Karel Schwarzenberg, když řekl: „Česká televize patří těm, kdo v ní pracují.“
To je zrůdná logika. Patří snad státní podnik Budvar nebo polostátní ČEZ svým zaměstnancům?
Schwarzenbergova věta ovšem je ouverturou k jiné úvaze. Vedle vlastnických struktur, privátních či veřejných, zde stojí jiný fenomén, a to samotní žurnalisté v redakcích oněch médií. Mluvíme-li o mainstreamových médiích, pak až na výjimky tvoří jednohlasý klan ctící mafiánský zákon omerty, dohodnutého mlčení. V teorii manipulačních technik se tomu říká „spirála mlčení“.
Znamená to, že i když víte, že společně prosazovaný názorový kánon je nepřesný či dokonce nepravdivý, přesto své argumenty skryjete a držíte se společně ustálených hesel a postojů. Kdybyste se tomu protivili, tato sociální bublina vás vytěsní, pošle na černou listinu a skončíte buď u lopaty, nebo v médiích alternativních. Ta ovšem nebudou zárukou vašich příjmů, protože jsou chudá a budou ještě chudší, jak nám slibuje Věra Jourová svým plánem alternativní média vyhladovět, tzn. zbavit inzerentů, a tedy příjmů na svůj provoz.
Mezitím nastoupí další Jourové bruselský vynález – regulace internetových obsahů.
Když se příslušné myšlenkové policii bude zdát, že vaše sdělení na internetu obsahuje zakázané prvky, obvykle shrnuté pod pojmy dezinformace, fake news či předsudečná nenávist, bude váš text nemilosrdně odstraněn.
Na tom v dojemné shodě už delší čas spolupracují vlády a korporáty typu Facebooku, Googlu, Youtube atd. Už v únoru 2017 byli zástupci těchto firem v Praze a podepsali s naším tehdejším ministrem vnitra Chovancem dohodu o odstraňování nežádoucích webových obsahů. Připomeňme, že to bylo půl roku před parlamentními volbami.
A touž dobou na Ministerstvu vnitra vznikl cenzurní orgán Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, jakýsi novodobý Český úřad pro tisk a informace.
Smyčka kolem svobody slova a tisku, tedy kolem důležitých artikulů naší Ústavy a Listiny základních práv a svobod, se utahuje.
Dalším hřebíčkem do rakve našich práv a svobod je pandemický zákon, protlačený násilným způsobem v neodůvodněném stavu legislativní nouze naší Poslaneckou sněmovnou, a to navzdory masivnímu odporu občanů demonstrujících na mnoha místech naší země.
Tento zákon se tváří jako klíč k ochraně veřejného zdraví, ale skrývá v sobě řadu rizik. Předně dává pravomoci, dříve svěřené parlamentu, do rukou ministra či ministrů. Jimi vyhlášená restriktivní opatření nebudou podléhat soudnímu přezkumu.
Dočkáme se, o tom nepochybuji, že ministerští úředníci budou pandemický zákon účelově zneužívat k omezování například práva shromažďovacího. Bude se jim to hodit zvlášť ve chvíli, kdy na náměstí přijdou lidé už nejen s antivakcinační agendou, ale ve chvíli, až spatří první letošní složenky za plyn a energii. Díky naší vládě, vnořené do útrob aparátu Evropské unie, totiž ceny základních životních potřeb budou geometricky vzrůstat, což bude pro mnoho rodin i firem likvidační.
Vláda si toho je vědoma, a proto tak tlačila na přijetí pandemického zákona. Skrze něj totiž bude moci pod pohrůžkou přísných sankcí držet lidi v izolaci, bez možnosti společných aktivit. Nebojme se to, říci: pandemický zákon odstartoval v naší zemi diktaturu.
Tato diktatura má víceméně jednomyslnou podporu mainstreamových médií. Spirála mlčení funguje jako nikdy předtím, říci slovo proti trendu nastoupenému touto vládou, je považováno za překročení Rubikonu, z něhož není návratu zpět.
Hodně to připomíná 50. léta minulého století. Utahování mocenských šroubů provázené zdrcující propagandou linoucí se ze všech mediálních tlampačů, trestání neposlušných, ostrakizace, umlčování, nálepkování, boj proti vnitřnímu nepříteli. A kde to skončilo? V kriminálech a na šibenicích.
Proč to všechno připomínám? Mluvíme-li o referendu jako jednom ze způsobů jak vrátit vládu věcí jeho zpět do rukou lidu, občanů, nutně narazíme na ony politické a mediální bariéry.
Tato vláda udělá vše pro to, aby uzákonění všeobecného referenda zabránila, protože tuší, že by ji to mohlo stát bezstarostné vejminky, které si díky panu Rychetskému a Ústavnímu soudu pořídila.
Proto se moc neumím příliš vyjádřit k úskalím a rizikům plebiscitu, neboť doopravdy nevěřím v to, že se v dohledné době k němu byť o malý krok přiblížíme.
Nabízí se samozřejmě i jiný scénář, ale ani z toho nikdo nemůže mít velkou radost.
Čím víc bude vláda podporovaná mainstreamovými médii tlačit na pilu, tím víc bude radikalizovat své odpůrce.
Propagandistická média v minulých dnech neustále skloňovala téma symbolických šibenic vyskytujících se na demonstracích proti pandemickému zákonu. Byl to samozřejmě záměr: pohleďte, co je to za násilníky a výtržníky!
Čekám, kdy dojde na ztroskotance a zaprodance…
Přitom jedno z možných vysvětlení nám poskytuje pohled do historie: 1933 požár Říšského sněmu, 1939 přepadení posádky v Gliwicích, 1951 vraždy v Babicích na Třebíčsku, koneckonců 1989 a angažmá důstojníka tajné policie Zifčáka. Zde všude s největší pravděpodobností šlo o cílené provokace, mající za cíl otevřít dveře nějakému typu represí či politických změn.
Rozhodně nechci konstruovat nějaké konspirační teorie, jen ukazuji jednu z cest přemýšlení o dané věci.
A na závěr zpět k médiím, zejména veřejnoprávním.
Pokud mají plnit svou zákonem danou funkci, což nečiní, je nezbytné zcela přehodnotit pohled na ně.
Dobrou inspirací by mohl být příklad řecké televize ERT, kterou vláda v červenci 2013 zrušila z důvodů, cituji mluvčího tehdejší vlády Simose Kedikoglua, „mimořádné neprůhlednosti a neuvěřitelného plýtvání a korupce“. Televize byla vypnuta dva roky a Řecko se kvůli tomu nezhroutilo. Naopak, dokázalo značně projasnit finanční toky, odstranit přezaměstnanost a nepotistické vazby. Tedy v zásadě totéž, co kritizovala bývalá radní ČT Hana Lipovská na hospodaření České televize.
Jenomže k tak radikálnímu kroku musí být odvaha a politická vůle. Tu dnešní vedení země určitě nenajde.
Pak už zbývá jediné. Slovenská cesta.
V roce 2008 drtivý počet, stovky tisíc poplatníků televizní daně přestalo platit poplatky na provoz Slovenské televize. Uvedli tak STV do deficitu v řádu miliard EUR a přinutili slovenský parlament, Národní radu SR, aby změnila zákon a z televize a rozhlasu jako veřejnoprávních institucí učinila de facto organizace rozpočtové, závislé na ekonomickém zdraví celé Slovenské republiky.
Najdou naši občané v sobě podobnou hrdost a ráznost, jako ti slovenští?
Přemýšlejme o tom, až naše nové vedení vyrukuje se zvyšováním televizních a rozhlasových poplatků.
A pak se též ptejme, proč občané jako „akcionáři“ těchto institucí se nesmějí k jejich budoucnosti vyjádřit – například v referendu.