MILAN BLAHYNKA

Poněkud podivný název recenze knížečky PŘESTUPNÝ ROK (Weber-GSW, b. m., 2021; kresby a výtvarný doprovod Jan Weber, 44 s.) spojí si čtenáři možná s rokem 2020, zatím posledním předešlým přestupným; s rokem mimořádně přestupným, přestupujícím přírodní i lidské normy, s rokem mnohem přestupnějším než jiné přestupné roky, připomeneme-li si jeden význam slova přestupný, který je v devítisvazkovém Příručním slovníku jazyka českého označený jako zastaralý: „týkající se provinění, přestupku.“ Rok 2020 byl rokem rozmachu covidu a byl neméně „přestupný ve svých neřádech“ také přípravami kruté války, která naplno propukla pak v únoru 2021. Však se i soudilo, že přinejmenším covid je trest za všeliká lidská provinění a skutečně se trestem stal trestuhodnou vinou sveřepých sobců, bezohledně odmítajících ve jménu své osobní svobody podřídit se elementárním pravidlům hygieny.

Přímo se vnucuje podezření, že Karel Sýs napsal svůj Přestupný rok právě proti poslednímu přestupnému a nešťastnému roku, avšak staví na jiném, rovněž pozapomenutém, významu slova přestupný jako výrazu pro to, co „umožňuje nebo dovoluje postup, přechod“ (opět cituju PSJČ), v tomto případě postup snad přes ta nebezpečí, která vyvstala roku 2020. Měsíc za měsícem, stupeň za stupněm neblahého přestupného roku počínaje lednem a konče prosincem se v útlé knížečce sbírají síly životní naděje: láska (Leden: „Miláčku přitul se ke mně / jsem vychladlý jak země“), příroda (Únor: „A přece v jeho silném lůně klíčí / semínko přestupného roku“), poezie (Březen: „Pod sněhem se odkopává svět / 2. března 1902 / Apollinaire poprvé a naposledy v Praze“), znovu láska (Duben: „A postav nad svou láskou kyslíkový stan /… / Všecko se tu pro tě děje poprvé / všecko se ti teprv zapisuje do krve / cítíš se jak vyvedený aprílem / Až ti sama vloží jazyk pod jazyk / – tvůj první šém“). V básni Květen konfrontuje Sýs přestupný rok přes stupně roků, přes svých 37, 13 a 7 let. Tak 13 let: „Mám v krvi pepř / tvář jako mokrý jahodový koláč / Jsem už skoro muž…“ V Červnu se zas vynoří stálice jeho dětství Hanička, v Červenci okouzlení dráždidly lunaparku („Sestry Berouskovy / podepřeny pouze pyjem reflektoru / jdou od školy ke spořitelně / ale deset metrů nad zemí / jdou suchou nohou po hladině prázdna / Jejich maminka se spustí – / kladku v zubech – z věže / cestou pohrdavě hledí do oken zubní ordinace /… / Hle tvé tři první ženy a hned nedosažitelné“), ale také vyznání lásky obyčejnému všednímu Kostelci nad Orlicí, kde ani babička ani maminka „nikdy neviděla moře / a přece se jí lísalo k nohám / když mi při horečce četla Ostrov pokladů“, kde „tatínek nikdy nebyl u moře / a přece když se hádal s maminkou / rozlilo se v bytě moře hořkosti / V Kostelci nad Orlicí vlastně nikdo nebyl u moře / ale ono bouřilo se za tetiným plotem /… // Sen o moři byl přesnější než oceán / jako je přání čistší nežli čin.“

Už v básni Červen není jen Hanička a prázdninová pohoda, ale i děti, které „jdou do školy / Němci je postřílí,“ a „nevinní atlasové na kterých leží svět / zajdou jako mezci pro pár lichotivých vět / A ti co pustí ze řetězu atomové běsy / jak Sirény svedou ubožáky na útesy / A zacpávat si uši voskem nepomůže.“ Počínaje Srpnem Sýsův cyklus měsíců se už jen výjimečně – v Říjnu – vrací do blaženého času dětství a dospívání, v Srpnu už „Boží mlýny hoví si jen na oko / a sila číhají / … / Ach vadne vadne láska mezi námi“, v Září „Jablka padají / jen kousek od stromu // Země je otlučená“, v Listopadu „Bez zásob bez peněz / vlezl jsem do želez / melancholii / kam před smutkem se skryji“. Nicméně cyklus dvanácti básní na měsíce přes všecka negativa, přes trpké poznání ještě i v básni Prosinec, přes poznání, „jak je ten svět krutý“, přece jen nekončí beznadějí: sice „rok se vybíjí / Ale dynamo přede a brouká si / Blýská se na časy?“

Těžký přestupný rok 2020 odrovnáván měsíc po měsíci je na konci knížečky podrobován až totálnímu přezírání titulní básní-fugou, v níž na začátku mrzne až tak, že ohňová zkáza Sodomy a Gomory se jeví jako přijatelnější alternativa; v níž je tvrdý přestupný rok ve srovnání s krásnými prožitými roky zcela nic, neuznán za hodna pozornosti; v níž se básník vrací do svých osmnácti, kdy díky básníku Petru Skarlantovi pocítí první „poryv dojetí a síly / jako bůh když dovršil osmnáct let / je plnoletý / a chystá se přepsat partituru sfér“; v níž „Sevilla sálá do sálu“; v níž „ulicí Giovanniho Nerudy pluje gondoliér / Písecká laguna už dřímá“; v níž „mladé jeptišky s namalovanými rty“ básníka pohrdavě míjejí / Však on vás smích přejde / až všecko co ve mně vykvasilo / stočím do lahví“; v níž „příroda zlátne jako koňak v sudech / ale společnost se chvěje v základech“; v níž „Komuna je vyhlášena! / Je třeba zvítězit do zimy“; v níž však „naše city jsou méně prudké / a naše činy krotké / místodržitele jsme svrhli z okna na kompost“; v níž „zažil jsem jen převrat vlastní duše / když v zahradě u Ivana Sedláka / kde hnilo listí padavky a altán / vypadl z rezavé knížky verš: / ‚Proud řeky u Cassis je klikatý a dravý‘ / a podemlel můj spokojený břeh“; v níž „Vánoce jsou Vánoce / a vztek je jejich sestra / vztek že musíme rodit děti / do chléva 3 + 1 / ač jsme je mohli rodit do chléva 4 + 1 / jen kdyby měl Josef o vous větší fantazii / Synáček oddychuje je mu to jedno / chlévy jeho snu jsou prostorné / a se skvrnami početí si hlavu neláme“; v níž „ještě šumí odřený film dětství / ale je to už jen zadní projekce“; a v níž „prskavky dohořely / zpod dveří dětského pokoje vyrazila / karavana malinkatých velbloudů“ na cestě do lepších let.

Verše Přestupného roku se jeví jako básníkova mužná odpověď úzkosti a strachu vyvolávaného přestupným rokem 2020, tak jsem je nyní četl a v tom přesvědčení také o ní napsal. Knížtička mi připadala tak aktuální, že mě zradila má potměšilá paměť a jen dík vlídnému upozornění, že jsem se pěkně sekl, ověřuji si a konečně vybavuji, že Sýs ty verše napsal a knižně vydal už v osmdesátých letech, a to jako závěrečný oddíl Knihy přísloví (ČS, Klub přátel poezie, výběrová řada, 1985). A nejen to, Knihu přísloví jsem tehdy dokonce recenzoval (Kmen 48/1985, 27/11 1985, s. XI) a ještě pak napsal doslov Kniha z živého jazyka do její reedice (ČS, KPP výběrová řada 1990).

Recenzi prvního vydání Knihy přísloví jsem tehdy nazval Přísloví přítomnosti, aniž jsem tušil, jak přesně a jakoby čerstvě, pohotově budou verše Přestupného roku reagovat na přítomnost roku 2021, tedy ještě po šestatřiceti letech. Verše Přestupného roku vyňaty z Knihy přísloví a vydány nyní samostatně knižně nepůsobí jako jen zajímavá reedice, ale jako právě napsané dílo malé rozsahem, velké významem. Díky (!) svému omylu jsem se přesvědčil, že se nemýlím, mám-li Sýsovu poezii za jedinečně jasnozřivou.