RUDOLF HEGENBART

Veliký májový svátek našich maminek. Byl to den, kdy jsme jim vyjadřovali lásku, poděkování za péči a starostlivost o nás všechny. O naše domovy, zahrádky, domácí zvířátka, o svoji vesničku, o naši krásnou a hezkou českou zem. Byla to jejich vlast, rodná země. Na setkáních s maminkami jsme jim přednášeli:

Maminky, jste pamětí naší krásné země. Vy víte, co je choroba, co je neštěstí. Vy víte, co je příkoří, co znamená lež, závist, zloba. A my víme, jak umíte chránit dobro a pravdu, jak se straníte veškerému zlu. My se od vás učíme, my vám věříme…Ať si jen země letí do prázdna, ať letí, letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa naší mámy…

Naše maminky v období po 2. světové válce byly u všeho dobrého. Milovaly hukot míchaček, jeřábů převážejících kubíky betonu, palety cihel na nová obchodní či zdravotní střediska, kulturní domy, školy a školky, jesle, sportoviště, obytné čtvrti, na úpravu svých sídel. Sdílely radost, že desetiletími zdokonalovaná řemeslná zručnost, spolu s moudrostí vědy, přeměňovaly v krásu. Naše maminky nenacházely slov, která by nejlépe vyjádřila velikost lidské práce, velikost ideálu socialistické společnosti. Milovaly práci, naváděly nás k činům, k lásce k tomu, co bylo vykonáno pro štěstí nás všech. Cítily, že se rodí nový svět, způsob života, nový člověk, který se stává druhému člověku bratrem a ne vlkem.

Naše maminky byly u všeho. To nejsou fráze, to není slavnostní ozdoba. To jsou fakta, to byl i jejich prostředek ke šťastnému životu. V paměti našich maminek zůstávaly příklady pracovních aktivit těch, kteří se zasloužili o nový život v socialistické společnosti. Naše maminky, byť o tom mlčely, vlastními kapkami potu násobily sílu základů nové společnosti a čistotu díla. Nabádaly nás, že výsledky práce pro dobro člověka jsou dílem těch, kteří každodenně vstupovali do zápasů za svět nových lidských prostorů a perspektiv. Vážily si těch, kteří v sobě nesli takový vztah k životu, takový svět hodnot, který daleko přesahoval hranice osobního zájmu a prospěchu. Byli to ti, kteří zreálňovali nejhumánnější projekt lidského života, lidství vůbec.

Naše maminky měly příklady svých předchůdkyň. Jejich odkaz sobě i nám stále připomínaly. Byla to především spisovatelka Božena Němcová, která opěvovala vlastenecké ideály a podíl ženy v národním hnutí, morální hodnoty venkovského prostředí a lidu. Kritizovala nespravedlivé uspořádání společnosti a vyzývala k mravním a citovým hodnotám člověka, k odstranění bídy. V dubnu 1846 v České včele mj. napsala:

Vlast tu musíme milovat z přesvědčení, musíme ji znát skrz naskrz, musíme vědět, k jakému cíli a konci ji milujeme, a tu vroucí vědomou lásku musíme dětem do srdce vštípit. Takovou nevyvrátí hrom a bouře a směle se mohou na ní skály zakládat. Když by takto české ženy svůj úkol vykonaly a naše plémě by k vítězství „Halleluja“ volalo, pak by se mohly beze vší chlouby mužům po boku postaviti a směle říci: „My k té slávě také přispěly!“

Druhou ženu, kterou si maminky připomínaly a nám její odkaz vštěpovaly, byla Marie Majerová, spisovatelka, novinářka, překladatelka, průkopnice socialistického realismu. Ze školy si pamatuji románovou kroniku Siréna a Havířskou baladu, kdy zvýrazňuje bohatství pracujícího člověka. V Mé vlasti z roku 1932 zvýrazňuje stálý zájem o podobu své rodné země. Mimo jiné píše:

Nyní i ty, můj chlapče, stal ses každým, jedním ze všech, které Bedřich Smetana oslovuje. Stal ses posluchačem Mé vlasti. Našel jsi v ní sluchový doprovod ke všemu, co jsi kdy viděl v kraji, který se nazývá tvá vlast: na půdu, v níž kořeníš svým původem, na přírodu, která vytvářela tvou povahu. Našel jsi v hudbě vysvětlení mnohého, co jsi jen tušil, a tušení mnohého, co je ti dosud neznámé. Vyšehrad ti dá pocit minulého, osvětlí ti tajná pouta minulosti s přítomností, dá ti poznání vztahů širších, než jsou ty, kterých zatím dosahuješ slabýma rukama.

Vltava v tobě probudí lásku k větším celkům, než jsme ty a já, já a ty. A svým spěním za cílem ti osvětlí, že víra v pokrok a vývoj lidstva je směr, kterým se musíš v životě dát. Luhy a háje tě naučí milovat přírodu, věčně krásnou a věčně proměnlivou. Ne nadarmo jsi trhával petrklíče pod Zvíkovem a orlíčky v divokých stržích Svatojanských proudů. Ne nadarmo jsi poznal každý kámen na sázavském Hradišti, důvěrně se seznámil s hladinou a hlubinou řeky pod vyšehradskou skalou. Ne nadarmo sbíral jsi duhové škeble v pískovém břehu při ústí Vltavy a Labe. Znáš ten kraj, a co známe, milujeme. Snad zatím ani nevíš, že jej miluješ a jak jej miluješ.

Až vyrosteš, porozumíš Šárce, Blaníku a Táboru. Až vyrosteš… Jaký potom bude svět a jaká tvá vlast?

Jak myšlenkově hluboká jsou slova obou pisatelek. Zvažme jaký je dnes svět a kam spějeme? A co pro to činíme. Naše maminky slova a cíle pisatelek znaly! My jsme je znali od maminek a ze školy, z vlastního poslechu Mé vlasti, z každodenní práce. Ve škole nám Mou vlast stále učitelé připomínali, v různých formách. Obě pisatelky byly ryzími Češkami, vlastenkyněmi, milovaly svoji vlast.

Dnes slova významných pisatelek neslyším. Slyším ale mnohé překrucování a řazení je do jiných souvislostí, než ve skutečnosti byly. V souvislosti se vzpomínkami, v Den matek, na svoji maminku a na další maminky obce, města, vlasti si je určitě připomenu. Připomenu si obě spisovatelky. Byly to naše, české spisovatelky! Jejich odkaz i dnes burcuje každého z nás. Nezapomínejme právě v Den matek a stále! Bourejme to, co je jejich odkaz zatemňuje, zpochybňuje. Bojujme za pravdu!