MARTA URBANOVÁ
Umění
Zachytit prchavý okamžik rukou nelze
Jen pamětí za zavřenými víčky
Lapit obraz, nahodilou melodii
Dotknout se struny jež nás letmo míjí
Uchovat v srdci daný tón
Rozeznít podvědomím tichý zvon
Vydat se za ním správným směrem
Úskalím, časem, do neznáma
V děravých botách dokrvava
Najít ho a předat dál
Senoseč
Léto v zenitu
Kosy vjedou do květů
Vůně zahlcují kraj
Sytostí luk až po okraj
Ocúny
Ocúny v šarlatu
kdo s vámi pláče
pod nebem sepraným
v nahotě luk
Kolchicin ukrytý
ve vaší kráse
nevinný zdá se
jak ve struně zvuk
Bilance
Když jdu loukou k horizontu
Napříč cest a potoků
Smířen svou životní cestou
S jistou dávkou nároků
Blížím-li se konci cesty
Prohlédnu si part svých not
Poslechnu si melodii
Nemám stížnost na život
Sametová revoluce
Kráčím alejí pod kaštany
K zámecké bráně dokořán
Pily kdysi rázovaly do kroku
Kaštany překážely pokroku
Čtyřicet let je pryč
A k bráně našli starý klíč
Park zůstal jak sirotek
Plný vzpomínek
Těch za branou
Naše dětství
Mám stále v mysli tu uličku
Jež nám zkracovala cestu
Mezi dvorky na pole
Za jedním plotem
Hýřily keře červených srdíček
Jinde vybíhala z branky kůzlátka
A pokaždé vylétl z díry v plotě
Dospělý zlý kohout
Když jsme měly hrábě
I tak to byl boj o život
Byl neúnavný
Jako všechno bezpráví na dětech
Setkání po létech
Nebe obléklo antracit
ulice jak vyklizený byt
sněhové vločky v oči bijí
vzpomínky lovím s nostalgií
krajina mládí tak vzdálená
náhle stařenka, jež mě objímá
Pomníčky
Tři páry ztepilých vraníků
provázely davy z chodníků
listující v kronice rodiny
až do mlčenlivé zahrady
k paláci z mramoru
Auto shořelo shořel plech
Co zbylo z člověka?
Co hrobek bohatých
upadlo v zapomnění
zeleň je do náruče vzala
jména časem vymazala
zatímco Mozarta
vhodili do společného hrobu
vápnem posypali
Jeho pomník není k nalezení
ani k zapomnění
Autohavárie
Dali jsme si sbohem
všední slova ze zvyku
v domnění že na zítřek
zbytečný otčenáš už není náš
ve slunečném dni
podťatá šla hvězda k zemi
koridorem pokolení
řekli mi, že byla tvoje
Kůrovec
Neválčí spolu jen lidé a státy
I příroda má své skryté drápy
Les bývá vyzýván k častému útoku
Silné a ztepilé stromy bok po boku
A proti nim armáda hladová
Tichá v kůře dobře ukrytá
Stromy semknuty v jednom šiku
Umírají ve stoje beze vzlyku
Kde včera stával pyšný les
Dnes holá stráň, dřevo na pořez
Smutnění
Někdy mi bývá smutno
Otvírám knihu poezie
Láska mlha nad lukami
Nezáleží-li na ní
Na čem tedy?
Jednotlivá slova jako holubi
usedají na mou římsu
Jejich třepotání křídel
hladí v mé duši dávné křivdy
Bezpráví
které je nedílnou součástí
našich životů
Vzpomínka
Kašna ve středu náměstí
Vodotrysk barevně jiskřící
Lavičky s psíčky ve stínu
Každý od páníčka jinou zmrzlinu
Naše dětství kdysi před obchodem vesnice
Mlsalo miniaturní kvasnice
Tančící dům
Ztepilý, útlý v pase
oblékl si průsvitné šaty
a bůhví
z kterého plesu
se vracel
že se zastavil
v Praze na nábřeží
kde se shlíží
v zrcátku Vltavy
jako marnivá žena