RENÁTA

Milení, venku leje a leje, slavný škemravý sprosťák to říkal sprostě, do pola sa nedá, a tak mám chvilenku, abych Vám vypsala, co sa událo mojej kamarádce, kerá co sa provdala žije v ostravskej Porúbje. Ona krásně zpívá, v dědině nebylo nad ňu, aj sa tým živí, a jednú do roka sa účastní akéhosi zpívání v Banskej Bystřici.

Moc si dycky pochvalovala, že tam dojede komótně z porubského nádraží, přemenovaného na svinovské, až do tej Bystřice že je tam vlak bez přesedání.

A co sa jí, chudeře, letos nestalo. Našla si v tlustém jízdním řádu, dala za tú těžkú cihlu snáď sto pade, že aj letos ten vlak premáva, jak vravia bratia Slováci, ale vlak s ňou dojél enem do Žiliny a dál né, že sa musí prestúpit na inší vlak do Vrútek a tam znova na vlak do Zvolena. Mněla ta nebohá co dělat, aby s kufrem (na zpívání musí do inších šatú a střevíců a do dyšča pro istotu parazól), aby ten spoj do Vrútek taktak chytla.

V horku teho dňa si celá říčná uhnala nachladění, se spíváním to bylo horší, no ptala sa po návratu muža, eslie sa može, řád neřád, tak zničehonic zacházať s lidima. A muž sa na ňu zadíval a enem utrúsil. To si piš, dneska sa všecko može, dyš je tá svoboda a ide enem o zisk.

Tož sa v tej Praze opatrujte a myslete na to.

Vaša RENÁTA