MILAN BLAHYNKA
V sérii aktualizačních svazků edice Opium poezie právem zaujme výbor MIZERNÁ PROCENTA NADĚJE (Dybbuk, Praha 2022, Opium poezie sv. 10, 124 s.; vybral, uspořádal, edičně připravil a doslov napsal Michal Jareš; obálka K. Piňosové, grafická úprava E.-M. Engström). Jím se dostává na knižní trh dlouho opomíjený básník Jiří Šotola. Jeho poezie je – až na rané dvě knížečky – čtenářům dostupná (vycházela v nákladech, o nichž se nám dnes může jenom zdát) ve zděděných soukromých i veřejných knihovnách, ze kterých ji vyhazovali jen hlupáci. Editor vědom si toho našel způsob, jak i pamětníkům předložit knížku s básněmi ze známých knih dosud neznámými. Do výboru zařadil jednak tři básně z rané sbírky Čas dovršený, jednak básně z časopisů Řád, Mladé archy a Orientace i z deníku Práce. Vtírá se otázka: korigují dosud ustálený obraz básníka, jehož dílo je podle editorova doslovu „skvělou ukázkou toho, kudy se literatura a kultura od Protektorátu do normalizace pohybovala, čí vším procházela“.
A je tu překvapení. Zařazením básní, které Šotola nepojal do žádné své sbírky ani do výboru Ročník 24, nejenže se ustálený obraz jeho tvorby neopravuje, ale naopak utvrzuje. Potvrzuje to i uspořádání výboru ignorující chronologii. V tom uspořádání se tisknou vedle sebe básně Smrt vody (z Šotolovy jen časopisecky publikované básně těsně před jeho sbírkou poslední), Déšť (z Řádu 1942) a Hřbitovní ulice (ze sbírky Venuše z Mélu, tedy z roku 1959).
1966: „Tak jsme ji nesli / zrána na márách. / Tři jsme ji nesli / čtvrtý zpíval. / … / Pak jsme si sedli, / že se napijem. / Tři jsme si sedli, / že ji přikryjem. / Chmar, kozel, jinoch, / a pták se divně díval. // A ona už tam, / A ona už tam / neležela. // Jenom jsme byli / celí zmáčení, / promoklí, ale / nepršelo. // Chmar, kozel, jinoch, / a pták, a pták byl / chromá slepice / a sladce zpíval. // Mi-miserere, mi-miserere / mei.“
1942: „Sedmkrát v krvi smáčená, / sedmkrát na zem vrácená, kam vodo, jdeš? // Do hrobu jdu, kam tiše mží, / do hrobu jdu tam pod růží. / Pojď se mnou též.“
A 1959: „Tady má přítelkyně stále / Tady / S paraplíčkem / Vlasy do čela / A už není / Zmizela / Šly po ní cvočky Šel po ní / šedivý untroficír // Už vám zase sliboval věčnost? / Poletíte? Konečně balón? / Konečně pryč z této planety? / z tohoto nedorozumění? / z této absurdní klece? / … // A já si budu hnít / A já si budu na zuby pískat / Dole u brouků dole / Na světě / Na hliněné planetě //…“
Velký znalec poezie Václav Černý, jemuž se občas přihodilo jako snad každému, že básníkovi neporozuměl, v Dalším pohledu na naši poezii nejmladší (Kritický měsíčník 1947) nad Šotolovou prvotinou napsal, že „příběh svého děda zveršoval nám s tak plynulou hladkostí a místy dokonce s tak něžně nadýchnutou gracií, že je toho talentu, byť se prozatím jen formálně jevícího, škoda na zjevné odliky, v nichž prožitek myšlenkový nadto chybí“; „jeho pojetí života jako ‚věkověčného přelévání‘, ‚nádherného v svých nekonečných proměnách‘ a dokonce i smrti“, jevilo se Černému jako „chatrná banalita“.
Řekněme, že se tak nad Náhrobním kamenem (1946) skutečně mohla jevit a že jde jen o další doklad, jak nebezpečné je soudit na jaro podle první vlaštovky. Ve světle básní z let 1942, 1959 a 1966 je jisto, že tragický „prožitek myšlenkový“ a silně emocionální Šotolovi po celou dobu, kdy psal verše, nejen nechyběl, ale – a to recenzovaný výbor dokládá – byl namnoze určující.
Výbor Mizerná procenta naděje se otvírá šesticí básní na všední dny Škola dialogu z Šotolovy poslední sbírky připomínající tehdy poezii všedního dne 50. let; jedním z jejích protagonistů byl právě Jiří Šotola. Edice správně upozorňuje, že i do poezie se promítla básníkova studia divadla (na DAMU a předtím na konzervatoři), ale název cyklu odkazuje nejen k dialogu, ale i ke škole: ve výboru na to až rukolapně ukazuje Úvod do poetiky ze sbírky Hvězda Ypsilon (1962). V ní čtenář nalézá odpověď na otázku, jak to, že Šotola „narušuje“ (nikoli jen „trochu“) „jednostranné dělení na autory režimní nebo autory přitakávající svou tvorbou převládající poetice socialistického realismu“ (a autory protirežimní) – například básní Dezertér (ze sbírky Za život, 1955), souznějící s Baladou o pádu z Monologů (1957) Milana Kundery, které čekaly dlouho na publikaci. Úvod do poetiky je vlastně básníkova konfese, je to příběh Šotoly básníka, jemuž nestačilo brilatně spojit „intelekt, chytrost a barevné gesto“, „rozehrát fantazii“ a skončit „pointou, jaké je třeba“ (tu zas souzní Šotola s Kainarovým Blues o básničce a vlezlé ženě, kde básník nasliní a jede „jak se žádá“) z pozdějších Mých blues (1966). To by stačilo „být zapsán do seznamu Předních, Zasloužilých a Dobrých“. Nicméně „jednoho dne tě napadne: / Co když to nemá smysl? /…/ Co teď? / Bude to doposud nejlepší chvíle tvého života. / Bude to zlé. // Můžeš se potom dát k vojsku nebo ke kolotoči / můžeš i ze zvyku rýmovat na požádání / a vydávat Sebrané spisy. // Ale snad ti pak v nestřeženém okamžiku / mezi čtením novin a čicháním k jarnímu kouři / vypadne z paměti několik zapomenutých, / napohled fádních, prodřených, štrapáčních slov. / Budeš si je prohlížet / a nad každým se ti něco připomene, přátelé, lásky, / letopočty a města a všecko, cos žil. / Přiblížíš je k sobě a vylétne jiskra. / Pustíš je na stůl jak kohouty: začnou se prát / ucítíš skutečnou krev a skutečné spálené peří /… / Třeba se ti nakonec povede něco krátkého o světě / co je pravda / a co nikdo neví. / A jeden verš o milování, /… // Potom, asi už k stáru, rozepíšeš si konečně tu svou velikou báseň, / …/ ve které to bude všechno: dějiny lidstva, rozmoklé boty, luna, / nedělní restaurace, vesmír po milionu let, / válka, sochy, chleba a líh, celý život, jeho podstata, smysl a vše. / Ta báseň se ti pravděpodobně nepodaří. / Ale to nic.“
Báseň jsem musel citovat mnoho řádky nejen pro poznatek, jak její tvůrce ovládal umění proplouvat časy a nečasy v letech 1942-1966 se ctí básníka a občana, ale také aby čtenář viděl, jak je dnes velmi aktuální a prokazuje, že Šotola je básník, kterého nejen „stojí za to číst“, ale „i objevovat“, jak píše a hlavně činí editor výboru.