JOSEF GAJDA

Kapitoly z knihy Ohlédnutí a přemítání

Villon pana Brouska

S Vláďou, který se stal zakládajícím členem nově stvořeného Studia Viola, jsme ve spolupráci pokračovali. Prostřednictvím Studia, skupiny mladých recitátorů, hodlal umělecký ředitel poetické scény dr. Vladimír Justl (nakladatelský redaktor Odeonu, muž, kterému Škvorecký dedikoval své Lvíče, monopolní editor Holanovy tvorby) divadélko omladit a zpestřit jeho dramaturgii.

Můj kamarád měl sice podezření, že si ho umělecký ředitel vybral tak trochu jako „zástupce dělnické třídy“, aby kulturtrégerům a nepřátelům Violy vytřel zrak, ale ať si bylo, jak si bylo, můj přítel se po řádném konkursu ocitl v sedmém nebi. Díky němu jsem se tehdy seznámil s Hankou Kofránkovou, donedávna jednou z nejlepších a nejzkušenějších rozhlasových režisérek, letmo s Lábusem, Janečkem, Wohankou, mladým rozjíveným Lukavským, synem Radovana Lukavského a Rudolfem Kvízem, kteří se vzápětí ve svých profesích skvěle uplatnili. Z rohu hlediště mohl jsem tak občas zhlédnout i kousek z režijního vedení některých představení, mezi jinými i z Alenky v říši divů, se studentkou Martou Vančurovou v titulní roli.

Někde mám dopis, v němž mi Vláďa poté, co jsem mu oznámil, že jsem se zamiloval, přátelsky vynadal: „Jednou tě člověk nechá bez dozoru a takhle to dopadne.“ Dopadlo to krásně, o rok později mi šel na svatbě za svědka.

Scénářem pásma Villon pana Brouska jsem ho překvapil. Společně jsme jeho střední část ještě doplnili Františkem Gellnerem a verši mladého Josefa Hanzlíka, s celým textem jsem pak vyrazil k příbramskému hudebníkovi a experimentátorovi ing. Odstrčilovi (jmenovci slavného skladatele), který nám už několikrát vytrhl trn z paty, a požádal ho o hudební doprovod. Za měsíc jsem si jel pro magnetofonovou pásku s hudebními vsuvkami od Janáčka (Listy důvěrné), Stravinského (Svěcení jara) a Carla Orffa (Carmina burana).

Carminu buranu, kantátu složenou z textů potulných středověkých hudebníků a básníků, jsme si později s Růženkou zamilovali. Vyslechli jsme ji ve Smetanově síni Obecního domu v rámci Pražského jara, naposledy pak, rok před jejím odchodem, i její scénické ztvárnění v pražské Aréně.

Na jednoduše řešené scéně jsme v inscenaci „Villona a Brouska“ stáli na jevišti s Vláďou jen se dvěma rekvizitami, dřevěným věšákem a židlí, s níž jsem v závěrečné pointě udeřil o podlahu. Objevného, zajímavého spojení velkého renesančního básníka s mladým, českým si nikdo dlouho nevšímal. Pavel Bošek, porotce armádních festivalů, přítel Ivana Vyskočila a Leoše Suchařípy, na jejichž text-appealy jsem do Reduty rád chodil, mě požádal, aby mohl pásmo publikovat v Repertoáru malé scény, v časopisu, kterému šéfoval. V roce 1969, v čísle 8, pak celý scénář uveřejnil. Ke „kapucínům“ mi poslal honorář 500 korun, o něž jsem se s Vláďou poctivě rozdělil. Když se k panu šéfredaktorovi při jednom z nahodilých setkání na Národní třídě hrnu, abych mu poděkoval, skočí mi překvapivě do řeči: „Vím, vím, chlapče, bylo to málo, ale větší penízky dát nemůžu, máme malý náklad.“ Přítel Václav Vaniš, metodik pražského Ústředního domu armády, instituce, která celoarmádní festivaly amatérské tvořivosti každoročně organizovala, náš velký příznivec, zamyšleně prohlásil, že má scénář

na čestném místě ve své knihovně. Až v následujících letech, v časech tzv. normalizace, mi došlo, proč ho tak velebil.

Celoarmádní vítězství v Kroměříži nás s Vláďou delegovalo na celostátní přehlídku Wolkerův Prostějov, do městečka, v němž se milovníci poezie scházejí od roku 1957. Už na několika předchozích festivalech jsem jako divák se zájmem sledoval představení místního Ha-divadla a skupin z ostatních koutů republiky. Pochopitelně by mě nenapadlo, že si tady také já jednou užiji chvíle úspěchu a umístění „na bedně“.

Růženka žila s Leničkou u rodičů v Olomouci, tedy za rohem, chtěl jsem, aby naše vystoupení zhlédla a prožila ho se mnou. Její maminka souhlasila a o dceru se ochotně postarala. Za možnost být dva dny sami jsme jí byli vděčni.

Studio pražské Violy přijelo do Prostějova s inscenací Mstivé kantilény Karla Hlaváčka a vzdor všem předpovědím na festivalu neuspělo. Oceněni porotou i účastníky festivalu přijímali jsme s Vláďou gratulace a po závěrečném slavnostním ceremoniálu sebevědomě sestoupili do zakouřeného sklepního divadelního klubu, abychom to společně s Růženkou, porotci, místními celebritami a rozjařenými hosty oslavili.

Poezie

V portfoliu mých kulturních, volnočasových aktivit hrála poezie, věda, v níž je slovům úzko a myšlenkám široko, první housle. Byla všude. Dosud neznámá slovní spojení a vzrušující obrazy mě přitahovaly. Umělecký přednes, recitace, pupeční šňůra i zpětná vazba. Zájem, který těšil a uspokojoval, protože jsem byl vyvolán jménem. Nechával jsem se poučovat, školit, inspirovat, při hodnocení porot jsem byl jedno ucho.

Když jsem od absolventů vysokých škol – toho času na desetiměsíčním těla zušlechtění, jak se vtipkovalo – uslyšel Ginsbergovo Kvílení, Manželství Gregoryho Corsa, nebo Ferlinghetiho verše: „…o světě, který je báječným místem k narození, pokud si člověk nemyslí, že štěstí je kdovíjaký požitek…, o básníkovi, který stále čeká, až se dva milenci na řecké váze konečně setkají a obejmou…“, zavětřil jsem a sborník Světová literatura si pár let kupoval.

Dne 1. května roku 1965 jsem zvědavě vyrazil na znovuobjevený studentský prvomájový svátek, k němuž prý odjakživa patřil vtip, ironie, kritika kantorů i poměrů. Z Václavského náměstí jsem se přes most vydal k Petřínu, pročítal si přitom všechny ty fóry a rýmovačky na transparentech, před Máchovou sochou jsem nakonec odbočil a po svahu mytického kopce se obloukem vydal do své kapucínské ubytovny. S Allenem Ginsbergem – jak se pár dní nato dovídám – jsem se tedy minul. Skutečnost, že zvolili pražští studenti králem majálesu amerického básníka – vyhoštěného pro výtržnictví, opilství a narkomanii z Kuby – mě nijak neoslovilo. Přišlo mi zvláštní, hlasovat pro někoho, kdo neměl o majálesu či masopustu ani páru.

V tom třeskutě zajímavém roce 1965 se v lékárnách objevila zázračná antikoncepční pilule a na obrazovkách vtipný Večerníček, sledovaný se zájmem i v českých hospodách. Americká letadla začala systematickým a masivním bombardováním severní části Vietnamu akci Dunivý hrom, aniž tušila, jaká že se jí vrátí ozvěna.

O rok později jsme s Růženkou velebili Miroslava Horníčka, krále pražského i plzeňského, v květnu roku 1968 jsme uprostřed studentského hemžení před olomouckým orlojem a tribunkou tleskali Josefu Škvoreckému. Buclatý mladý spisovatel, zvolený králem majálesu pár minut předtím v hotelu Palace, na nose brýle s černými obroučkami, jako kdyby si na tu slávu odskočil z posluchárny.

Proměny

Koncem padesátých let jsem přednášel oblíbené Holanovy Rudoarmejce, Feďku bubeníka a opilce Bezrublíka, v roce 1969 už úryvek z jeho úchvatné poemy Noc s Hamletem. Abstrakce umocněná abstrakcí, psal o Holanově tvorbě kdysi dávno F. X. Šalda. Od čeho jsem se odrazil k tomu skoku, nevím.

V květnu 1970 vrcholilo Celoarmádní kolo soutěže tvořivosti v olomouckém Divadle hudby. K vystoupení jsem si logicky vybral Wolkerův Svatý kopeček. Leničku převzala babička, Růženka vyběhla, aby mohla být na slavnostním večeru se mnou. Manželovy úspěchy přijímala pozorně, ale dobře vnímala, jakou mám před ní trému.

Vladimír Justl, umělecký ředitel Violy, uvedl Noc s Hamletem ještě rok před jejím publikováním. Legendární, patnáct let uváděné představení v přednesu R. Lukavského, D. Sedláčkové a M. Doležala jsem navštívil dokonce třikrát, potřetí s Růžičkou, a společně s ní potom také Terezku Planetovou a Zuzanu v lázni, básně plné úzkostných obrazů, jakých je v poezii málo. Přibily nás do sedadel. Sebevědomý básníkův editor si nejednou posteskl, že básníkovi nezadržel ruku a nechal ho četné obrazy, zaznamenávané na proužky papíru, vyhodit.

Ani tak renomovaný znalec české, slovenské, polské a vůbec světové literatury, jakým ředitel Violy byl, ale nepohrdl dobře honorovanou prací v porotách armádních soutěží tvořivosti. V severočeském Rumburku, v němž vrcholila soutěž útvarů přímo podřízených ministerstvu národní obrany, jsem se ocitl v hodnotící jury společně s ním a Ondřejem Havelkou, který si účastí v porotě odevzdaně zpestřoval desetiměsíční vojnu ve Vojenském uměleckém souboru.

Potkávali jsme se v pražských ulicích, ve Slovenském domě kultury, před samotnými představeními Violy, na která jako ředitel poctivě pravidelně přicházel, také pochopitelně před „vojákovskými“ večery, které jsem jako šéfredaktor úvodním slovem zahajoval. Podle scénářů dlouholetého spolupracovníka, básníka Vlastimila Maršíčka, představovala redakce pozvanému publiku mladé talentované básníky přispívající do letité tradiční rubriky První verše. Ano, tam, kde jsem se poprvé setkal se svou ženou, vítal jsem po letech mladé autory i zkušené interprety jejich veršů A. Brouska, J. Svobodu, Z. Jandovou a Zdenka Mertu nebo W. Zawadskou.

Armáda a její Čs. voják

Můj čtrnáctideník Čs. voják spatřil světlo světa na počátku roku 1953, v roce, v němž jsem vstupoval do vojenského gymnázia. Jeho vydavatelem byla Hlavní politická správa a jeho stránky od prvního čísla čitelnou ilustrací své doby. Odrážel se v nich rozdělený, bipolární svět. Po nejtemnějším období lidských dějin, po válce, kterou pomohl lhostejný svět Adolfu Hitlerovi rozpoutat, se vítězní spojenci začali bohužel věnovat vzájemné nenávisti a nepřátelství.

Od vzniku čtyřiašedesátistránkového časopisu s ním spolupracovala řada koryfejů československé kultury, novináři, výtvarníci, umělci ze světa divadla a filmu, spisovatelé Marie Majerová, Jan Drda, E. F. Burian, Jarmila Glazarová, František Gel, Bohumil Říha a řada dalších. Jednu z prvních obálek časopisu vytvořil v jeho počátcích Josef Lada, o deset let později Karel Svolinský, jako poslední šéfredaktor jsem zdědil charakteristickou postavičku Vojáčka – nevelkou loutku zhotovenou národním umělcem Jiřím Trnkou, jejíž fotografie procházela stránkami časopisu jako svébytný grafický poutač.

V šedesátých letech měl Čs. voják více než sto šedesátitisícový náklad, patřil k časopisům nejznámějším a nejčtenějším. Zůstane nezapomenutelným historickým faktem, že první barevnou fotografií, uplatněnou polygraficky v Československu v časopise, byla barevná fotografie v čísle 6. Čs. vojáka z roku 1953. Do té doby se barevnost fotografií řešila v tiskárnách za pomocí retušéra, jeho štětečku a anilinových barev.

Časopis usiloval o zájem čtenářů, armádní redakce v rozhlase a televizi o zájem posluchačů a diváků. Součástí historie armády je v době války zrozený pěvecký Armádní umělecký soubor, po válce Armádní výtvarné studio, v němž trávili desetiměsíční vojnu absolventi uměleckých škol, metodickým kulturním centrem se stal Ústřední dům armády, hudebníky posádkových kapel vychovávala Vojenská konzervatoř v Roudnici nad Labem, každá posádka měla svůj Dům armády, každý větší vojenský útvar svůj vlastní kinosál, pravidelně zásobovaný kvalitně pracující pražskou Armádní půjčovnou filmů a pravidelně, zdarma doplňovanou knihovnu. Se všemi těmito institucemi časopis spolupracoval.

Všechna periodika – a bylo jich před listopadem roku 1989 přes tři desítky – podléhala centrálnímu dohledu komunistické strany. Nesměla opomenout žádné z významných dat spojených s její ideologií a historií. Coby čtrnáctideník vyrovnával se Čs. voják s těmito propagandistickými povinnostmi prostřednictvím umělecké tvorby, povídkami, poezií, fotografiemi nebo obrazy.

„Kde jsou ty časy, kdy v nakladatelství Naše vojsko debutoval vojenskými povídkami prozaik-mazák Jan Beneš, kdy básník-rekrut Antonín Brousek uváděl poezii bažantí i mazáckou ve čtrnáctideníku Čs. voják, kdy svůj pravidelný pořad pro vojáky Polní pošta vysílali z jedné malé rozhlasové cimry mladíci Zdeněk Svěrák a Miloš Čepelka? Jo, tehdy vojna sice nebyla kojná jako dnes, ale odkojila pár literárních talentů…Tak to chodilo,“ zavzpomínal na léta předlistopadová ve svém fejetonu v Právu vynálezce Lichožroutů, básník Pavel Šrut.

Začátky

Redakce, podobně jako jiná periodika vydavatelství Naše vojsko, později Magnet, sídlila v Jungmannově ulici. Po prvním, premiérovém vstupu do redakčních prostor, v osm hodin ráno, jsem se marně rozhlížel po některém z kolegů. Kromě uklizečky a jednoho osamělého staršího muže nikde nikdo, obklopovalo mě překvapivé ticho. „Nediv se, na práci od-do se tu nehraje, nejdůležitější jsou pondělní porady a korektury,“ zasvěcoval mě do pracovního režimu kolega z kulturního oddělení. Tiše mi prozradil, že tím obrýleným pánem sedícím v rohu je básník, spisovatel a malíř Ladislav Stehlík. „Má u nás azyl, máme ho rádi, uvaří si kafe, přečte, co potřebuje, během dopoledne tiše zmizí,“ doplnil zasvěceně.

Pro muže takřka v Kristových letech, vychovaného denními řády, budíčky, rozcvičkami a večerkami, představovala možnost psát doma, být na telefonu, změnu nevídanou, skoro rozmazlující.

Ale o opuštěný přístav nikdy nešlo. V redakci v srdci Prahy drnčely telefony, chrastily psací stroje, pilo se kafe a vedly domluvené rozhovory. Za šéfredaktorem, kolegy z kulturního, fotografického nebo výtvarného oddělení sem přicházeli na kus řeči herci, spisovatelé, výtvarníci, osobnosti československého Parnasu. Pár týdnů jsem byl v Jiříkově vidění. Ale díky svým zájmům jsem je většinou poznával, začal si zvykat a zapřádat krátké rozpravy.

Zatímco publikační zkušenosti svých kolegů nikdy doženu, říkal jsem si, znalosti o vojně mi nechybí. Na zpátečku jsem nemyslel, přátelsky laděné vedení redakce, moji noví kolegové, všechno mě pohltilo.

Vstoupil jsem na tenký led novinářské profese, na potenciální jeviště, které čtyřicetitisícovému publiku zprostředkovávalo literární, hudební, filmovou a výtvarnou tvorbu s předsevzetím, že udělám všechno, co je v mých silách, jak se v takovém rozpoložení říká, abych obstál. Na popud Rudly Franze mě do práce od prvních dnů zasvěcoval můj přímý šéf, vedoucí vojenského oddělení Honza Červený. Zamířil se mnou a fotoreportérem Rudolfem Ungrem do Sušice, posádky sobě nejmilejší. Po ubytování v hotelu Eliška mě na velitelství divize omráčil množstvím známých, hned nato úporným, nekonečně dlouhým dialogem s mužem, za nímž přijel, aby o něm napsal. Vybavuji si, že se s ním dokonce vrátil k jeho původnímu řemeslu a zajímal se o nasazování podkov koním. V duchu jsem nevěřícně kroutil hlavou, co chce z té zbytnělé hromady informací, natočené na kazetový magnetofon, do časopisu uštrikovat. Po přečtení jeho reportáže jsem smekl klobouk, jakým způsobem z těch malých, ale nosných cihel vystavěl dům a v duchu mu vzdal hold. Bůh je v detailu, říkal jsem si. Někdy jím mohou být i zdánlivé „koniny“.

Psaní je dítětem dvou rodičů: vytrvalosti a talentu. Šlo mi to ztuha. Ale tu a tam se zablesklo. Po reportáži o každodenním výcviku a zázemí zkušeného hradeckého pilota obdržela redakce pochvalný dopis, který zkušený pedagog Rudla Franz, aby mě povzbudil, s gustem na poradě citoval.

Svá dílka jsem v těch dávných dobách psal na rukopisné listy s viditelně značenými zarážkami. Třicetiřádkový text, na každém šestašedesát úderů, pokud možno bezchybných. Za zvýšený počet překlepů si tiskárny účtovaly tzv. vícepráce. Mechanické, později elektrické psací stroje, s nimi i kopíráky a speciální papírky na překlepy, mizely ze scény až koncem osmdesátých let. Talentované písařky a sekretářky časopisu lámaly v počtu úderů za minutu rekordy a podobně si vedly na sklonku jeho existence i za klávesnicemi počítačů. Od kazetového magnetofonu jsem přešel ke kapesnímu diktafonu, k mobilu a dál, až k prvnímu počítači, do novinářského ráje.

Prožil jsem s časopisem téměř dvacet let. Jako kapitán Československé lidové armády přijal místo redaktora, eléva, jako plukovník, šéfredaktor, ukončil v prvním čtvrtletí roku 1993 na pokyn vydavatele, ministerstva obrany, jeho činnost.

Jaký vlastně byl ten Čs. voják, potažmo Véčko? Já, moji kolegové i časopis byli jsme svého druhu dětmi své doby, jejími sluhy, ale také lidmi s vlastním svědomím. Měli jsme svá předsevzetí i víru v lepší svět. Víra je ptáče, které zpívá, ještě když noc je temná, napsal R. Thákur. V duchu si kladu množství otázek, některé jsem si měl pochopitelně klást dřív.

Pavel Kohout a můj otec

Historicky prvním šéfredaktorem Čs. vojáka se v roce 1953 stal Vlado Kašpar. Po listopadovém, sametovém převratu přijal po letech na krátkou dobu místo ředitele obrozeného vydavatelství Naše vojsko. Ve své knize To byl můj život?, vydané v roce 2005, vzpomíná na něj Pavel Kohout jako na bílou vránu, jako na vlaštovku, která dělá jaro: „Vlado Kašpar, někdejší partyzán, komunista, brzy po válce cvičitel izraelské Haganah, potom plukovník, šéfredaktor…“ – jak Pavel Kohout píše – „…pozoruhodného časopisu Československý voják

– později v nemilosti a z trestu zedník, v roce 1968 přední novinář Pražského jara a zakladatel Signálu, potom zase pária a po pádu totality zástupce Syndika svobodného svazu novinářů…“

Svého prvního šéfredaktora poznal Pavel Kohout na vlastní kůži jako člověka, který je svým vlastním pomníkem už zaživa: „…jako „nedostižného šéfa, jehož autorita tkvěla, ano – v nekompromisní laskavosti, proti níž není obrany.“

V šedesátém druhém roce, kdy jsem ve dvaceti letech v hodnosti poručíka odhodlaně vstoupil do života, velebily stovky mladých vojáků, čtenářů Čs. vojáka, Kohoutovy verše O dívce, jež byla příliš sama: „A fakt je: tys mě milovala málo, právě když nejvíc třeba bylo tě. Oč hůře by to tedy dopadlo pak později, v prostém, všedním životě! Rozbitá láska zdá se někdy hrozná, a přece vřelý dík, že napsalas. Ono je dobré, když tak člověk pozná, s kým měl tu čest. A když to pozná včas.“ Zanícené, patetické verše jsem slyšel recitovat ještě po letech, nedivil jsem se, že přešly do mnoha dopisů z vojny a vojenských památníčků.

Básník, který dal jméno Chartě 77, jejíž text se právě jeho zásluhou objevil na stránkách předních západních periodik, považuje tříleté období strávené ve Vojáku za rozhodující předěl ve svém životě a scénář filmu Zářijové noci, publikovaný v časopise na pokračování, mu dává za pravdu. Jeho hry, inscenované v šedesátých letech ve Vinohradském divadle (Válka s mloky, August, August, August…, Josef Švejk), jsem velebil a Válku s mloky navštívil dokonce opakovaně.

Jirka Pražák mi vyprávěl, že poznal v padesátých letech jejich autora jako domýšlivého mladého muže, který měl pyšně za samozřejmé, že má-li v kulturní delegaci umělců do Číny (vedené Marií Majerovou) reprezentovat armádní periodikum, zaslouží si i tomu odpovídající epolety a v dopise adresovaném ministru národní obrany Alexeji Čepičkovi nejenže se vehementně dožadoval důstojnické hodnosti a uniformy, ale sám si ji do ústředního skladu také spěchal vyzvednout. Tříměsíční putování po Číně absolvoval společně se slovenským básníkem Vojtechem Mihálikem, vyznamenaným krátce předtím Státní cenou K. Gottwalda. Slovenský básník, katolík, milovník vína, na sklonku života předseda Slovenské národní rady, vychází Pavlu Kohoutovi ve vzpomínkách jako zmarněný opilecký talent. Já sám a se mnou i autoři „bažantí a mazácké“ poezie publikující ve Vojáku však Mihálika v pozdějším věku poznali na seminárních setkáních redakce jako dobrosrdečného rádce a učitele.

Po svém procitnutí se Pavel Kohout dívá do zrcadla. Na adresu členů StB ve své knize píše: „Když někdo dobude Bastilu, sesadí krále, vyhlásí republiku a postaví se proti ostatnímu světu, souhlasí logicky se zřízením Výboru pro všeobecné blaho, který má revoluci bránit, a spolupráce s ním se mu proto jeví být i mravná. Nejinak ji vnímali po roce 1948 podle Pavla Kohouta i ti komunisté, kteří se jimi stali za války a těsně po ní, z přesvědčení, ještě před přílivem vypočítavých a ulekaných.“

Spolupachatel i korunní svědek zatracované doby, který byl sám šest let rezidentem StB, nemohl nevnímat levicové, protiválečné hlasy věhlasných světových osobností: „Logiku teze o nutnosti obrany křehkých výhonků socialismu před sílícími pokusy imperialistů otočit kolo dějin zpět potvrzovaly zpoza oceánu vystoupení Charlese Chaplina, Artura Millera, Roberta Oppenheimera a mnoha dalších umělců a vědců vláčených před výbory proti neamerické činnosti, připomínající inkvizici.“

Hlasy autorit doléhaly i k uším mého otce. V tom se Pavlu Kohoutovi nepochybně podobal. Patřil ke generaci, která poznala západní demokracie jenom jako kmotry potupné Mnichovské dohody, nadšeně vracela podobu Lidicím, slezským hutím nebo železničním tratím, a podobně jako miliony lidí na této planetě byl komunistou především díky tomu, co prožil a viděl na vlastní oči. Vzorem se mu stala země, jejíž armáda za sebou na cestě k Praze zanechala miliony mrtvých.

Konferenci o Franzi Kafkovi připravil v šedesátých letech komunista Eduard Goldstücker, Dva tisíce slov napsal komunista Vaculík, ekonomickou reformu připravoval komunista Ota Šik, komunistou byl i František Kriegel a Jiří Hájek, ministr zahraničních věcí v roce 1968. Pavel Kohout má pravdu, nejspíš právě tato parta, samozřejmě spolu s ostatními disidenty, vrátila moc těm, kteří chtěli svobodně cestovat a podnikat.

Kdy se vlastně z těch slušných českých občanů, bijících se v prsa, že u bolševiků nikdy nebyli, vytratilo horlivé hajlování z těch červencových dnů, kdy jsem se narodil?

Můj spravedlivý otec, křtěný moravským vínem, zakořeněný v selské, vesnické pospolitosti, v moravských písničkách, toužící po rovnosti šancí bez ohledu na to, kolik kdo čeho má v kapse nebo ve stodole, mluvil o politice tak, jak ji cítil. Intelektem se Pavlu Kohoutovi jistě nemohl vyrovnat. Nejvyšším vzděláním mladého muže byla však zkušenost – nejcennější majetek člověka.