JAROSLAV ČEJKA

„Nazdar, chlapci,“ řekl shrbený osmdesátník, když dorazil k jednomu ze stolů kavárenské zahrádky na pražském Opatově s nezapálenou cigaretou v ruce. „Rád vás vidím.“

„Však my tě taky rádi vidíme,“ řekli oba chlapci, kteří byli o jen pár roků mladší než on. „Ani nevíš jak!“

„Sakra,“ zarazil se příchozí, „že vy zas voba smrdíte korunou? Kdy vám vůbec chodí ten váš důchod?“

„Zapal si to cigáro a uklidni se!“ řekl starší z těch dvou, co už seděli u svých půllitrů. „Mně přišel zrovna včera. A už dopoledne, ne až za večera. Proto jsem taky svolal tuhle naši malou manifestaci věrnosti, abysme konzumací předraženýho piva podpořili naše nejvyšší představitele v jejich boji za svobodu a demokracii a současně jim nevtíravě poděkovali za to, že nám už zase zvedli penze.“

„Mně chodí až patnáctýho,“ řekl ten druhý, „ale neboj ty se vlka nic! Posaď se a zazpívej si s námi z plných plic: Až ráno, až ráno, až bude bílý den, dřív domů nepudem…“

„To by mi ještě tak chybělo!“ řekl příchozí, zapálil si, rozkašlal se, ale výzvy, aby si sedl, uposlechl. „Ty mi, Drahoši, do jistý míry připomínáš Miloše Jakeše, co bejval generálním tajemníkem. Taky jseš sám jako ten kůl v plotě, akorát že na rozdíl od něj věčně bez peněz.“

„Co kecáš?“ ohradil se Drahoš. „Za prvé tady nesedím sám, ale s Leošem, a navíc jsem náhodou při penězích, protože jsem při posledních volbách seděl ve volební komisi, což je placená funkce, takže jsem si tam i něco vyseděl.“

„Nekecej! To bych šel sedět taky!“

„No jo, kamaráde, jenže ty bys tak moh sedět leda někde na Pankráci na kavalci a ne u volební urny při tak závažným aktu, jako jsou svobodný volby, kterejma se realizuje podíl lidu na moci!“

„Já bych měl radši podíl na sociální pomoci,“ oponoval příchozí senior volebnímu komisaři.

„To klidně můžeš, Chrudoši,“ ozval se Leoš, který zatím mlčel jako hrob a nezanechal stop. „Ale já bych se na tvým místě na sociální dávky vybodnul a dal bych přednost nějaký tý evropský dotaci. Dyť tys přece zdědil po svý nebožce chalupu v Jizerkách, ne? Kdyby sis zažádal vo evropskou dotaci na její přeměnu v malej penzion s nějakou tou naučnou expozicí, tak seš za vodou a nemusíš somrovat, abys měl na pivo.“

„No dovol! To si vyprošuju! Já nesomruju a na evropský dotace ti kašlu. Nestojím vo žádný ptačí hnízdo ani vo liščí noru.“

„Proč zrovna liščí? Což takhle tu vod Ibsena nebo třeba Fridrichovou?“

„Ani jedna z nich mi nebyla představená. Čehož ovšem lituju jen u tý Fridrichový, protože to je holka jako lusk a navíc má správný názory! Kvůli tý bych držel i půst. Názory vod Nory by mi stačily. Ty by mě zasytily třeba na tejden.“

„Snad chceš říct na sto šedesát osm hodin, ne?“

„To taky. Ale nechme už holky i vdolky a věnujme se vážnějším věcem. Je to tu jako u Suchánků,“ postěžoval si Chrudoš, který přišel jako poslední a ještě si nestačil nic objednat.

„To je pravda,“ řekl Drahoš smířlivě, „i když to není pravda celá, protože my pořád ještě máme co pít. Ale vnímáme, že ty ne, a ani tebe nenecháme padnout žízní, že ne, Leoši? Tady ovšem nemá smysl vysílat nějaký signály, protože zahrádka je bez vobsluhy, a tak jako nejmladší z přítomnejch dojdu k vokýnku pro tři plzeňský. A pak už se vybodneme na politiku i na ženský!“

Pravda je, že tak úplně se jim to nepovedlo. Drahoš ovdověl už před lety, Leoš přišel o svou životní družku před rokem a Chrudoš zapíjel pouze svou první ženu, která zemřela teprve nedávno. Svou druhou manželku, která by mu snesla všecko a chovala ho jako děcko, ještě pořád měl, ale byl před ní pořád na útěku. Proto měl pro ztráty svých kamarádů, kterým už hrozila trvalá svoboda, jisté pochopení.

O tom však možná někdy příště. Držme se života jako klíště a zachovejme našim vdovcům aspoň dočasnou přízeň! Ať si hasí svou žízeň a my se zatím zamysleme sami nad sebou. Konec konců, vždyť nás to čeká všecky! Stejně jako ty staré kecky…