MIROSLAV POŘÍZEK

Publikací připomínajících významné české vlastence nebude u nás nikdy dost. Zvláště v dnešní době, kdy se slova jako národ a vlast ocitají pomalu na indexu a jsou nahrazována moderními, plně korektními výrazy, je velice záslužné, když právě taková kniha vyjde. Přitom nás vůbec nepřekvapí ta skutečnost, že ji na pultech drtivé většiny našich knihkupectví nenajdeme. Tak už to v naší zemi, kde je mnohými (nejen) ekonomy kniha považována za stejné zboží jako rohlík či sponka do vlasů, prostě chodí. Smířit se s tímto stavem, by však bylo tragickou chybou. To nejmenší, co můžeme udělat pro dílčí nápravu, je aspoň o těchto titulech informovat. Tedy psát o nich, a tak jim zajistit publicitu. Třebaže velmi skromnou. Zásluhou historika, publicisty a v 90. letech také poslance Sněmovny, rodáka z Jičína, Jaroslava Štraita (1942) před časem vyšla publikace připomínající českého vlastence a lékaře, velmi všestranného a činorodého muže Františka Cyrila Kampelíka. Knihu o 148 stranách s nezvykle dlouhým názvem Činorodý a pestrý život českého vlastence MUDr. Františka Cyrila Kampelíka (1805-1872) vydalo v roce 2021 nakladatelství OREGO productions.

Jaroslav Štrait je velmi zkušeným autorem. Na svém kontě má knihy zabývající se zejména historickými tématy – České XX. století, Takový osud připravili lidé lidem, Svobodní občané ve Velké válce, Autentická zpráva o Západní Sibiři a caru Mikuláši II., Velký zlatý tunel a jiné. Ve své zatím poslední práci si vzal na paškál životní osudy významného českého vlastence Františka Cyrila Kampelíka.

Kampelík je příkladem nesmírně pracovitého a houževnatého muže, skutečného vlastence, který ačkoliv se téměř po celý život potýkal s nouzí, přesto stačil vykonat na poli českého národního obrození velký díl práce. Jaroslav Štrait nás provází životem této osobnosti od narození až po poslední etapu, kdy žil a působil v Kuklenách. Postupuje přitom velmi přehledně a systematicky, nevynechává nic podstatného, a tak se před námi vyjevuje mnohdy velmi klikatá cesta plná nástrah, šikanování ze strany rakousko-uherského represivního aparátu, ale i úspěchy. Připomíná bohatou korespondenci s řadou osobností národního obrození. Vzdělaného a nadšeného českého buditele líčí v kontextu 19. století, kdy český národní živel potřeboval pro růst sebevědomí lidi vzdělané, statečné, ale také schopné spolupracovat, urovnávat často malicherné spory mezi předními buditeli, ale neméně též energicky organizovat kulturní život, bez ohledu na možný postih. Kampelík vystudoval gymnázium v Jičíně. Studoval filozofii a polytechniku ve Vídni, z finančních důvodů ale tato studia nedokončil. Dále působil jako domácí vychovatel v Plaňanech. Během svých studií si vypomáhal kondicemi, jinak by se na nich jen těžko udržel.

Roku 1828 přišel do Brna. Zde vstoupil do semináře, navázal kontakt s místními vlastenci a zasloužil se o vznik první české knihovny v tomto městě. Tehdy si také ke svému jménu přidal Cyril na počest slovanských věrozvěstů. V roce 1836 se ocitá znovu ve Vídni, kde studuje nejprve práva, později medicínu. Strávil tu následujících osm let. Byl jednou z výrazných osobností čtenářského klubu českých právníků a mediků působícího pod názvem Čechoslovan. Jelikož se stále věnoval i vlastenecké činnosti, neunikl přirozeně pozornosti příslušných úřadů. Stal se jednou z obětí hromadného zatýkání a během roku 1840 pobýval plných 19 týdnů ve vyšetřovací vazbě. Kvůli tomu zmeškal nejen celý semestr, ale po svém propuštění se navíc ocitl zcela bez prostředků. Autor knihy si v této souvislosti klade jednu ze zásadních otázek celé své práce: Proč právě od doby svého propuštění ztratil Kampelík prakticky až do konce svého života sympatie českých vlasteneckých kruhů? Odpověď není jednoznačná. Vše se pravděpodobně odvíjí právě od vyšetřovací vazby. Někteří lidé se domnívali (bez věrohodných důkazů), že zde Kampelík hovořil více, než bylo nutné. Roli nejspíše sehrála i rivalita mezi některými předními vlasteneckými činiteli a nějakou roli zde asi sehrála i láska k jedné ženě mezi ním a jedním z jeho blízkých přátel. Ano, mezilidské vztahy byly často zamotané tehdy, stejně jako dnes. Stejně tak nikdy ze světa nezmizí ani závist a intriky, zejména když jde o osoby veřejně činné a činorodé v mnoha oborech.

Vše podstatné si čtenář přečte sám, proto již jen několik zásadních okamžiků Kampelíkova života. V srpnu 1843 je ve Vídni promován doktorem veškerého lékařství. Roku 1848 se podílí na ustavení Měšťanské besedy v Praze. Rovněž stál v témže roce u založení prvního českého politického spolku nazvaného Lípa slovanská. Během svého života často střídal místa svého působení. Nestálost byla jedním z jeho základních povahových rysů. Působil tak například ve Dvoře Králové nad Labem, Hronově, Českém Meziříčí, Opočně či v Libčanech u Hradce Králové. Stále průběžně publikoval. Většinu svých spisů musel vydávat vlastním nákladem. V roce 1850 například vydává populární spisek Dobrá rada proti choleře. Psal však i knihy jazykovědné – Pravopis českoslovanské řeči (1845), Obrana českého jazyka (1847). Během působení v Opočně se Kampelík více věnuje i studiu národohospodářských a finančních problémů. Právě v Opočně se v roce 1856 rodí spis věnovaný lidovým spořitelnám (kampeličkám). Vyšel však až o šest let později. Roku 1860 vychází jeho nejobsáhlejší dílo pod názvem Stav Rakouska a jeho budoucnost. Měl i solidní ekonomické znalosti a přehled o hospodářské situaci v Evropě. Vnímal třeba vliv družstevního hnutí v Německu. On sám propagoval lidové spořitelny jako ústavy, které mají napomoci rozvoji chudých krajů. Tak se zrodila jeho známé heslo: „Co jednotlivci nemožno, to všem dohromady snadno!“

V posledních jedenácti letech života bydlí se svou rodinou v Kuklenách. Pořídili si zde malý domek. Mezi jeho pacienty patřili většinou ti málo majetní. Za celý svůj život nikdy nezískal místo lékaře se stálým platem, ač se dobře znal s řadou vlivných osob. Zůstal tak stále lékařem chudých. Až do svých posledních dní zůstal nejen uvědomělým českým vlastencem, ale také člověkem podporujícím společenský pokrok.

Kampelík zemřel 8. června 1872. Místo posledního odpočinku nalezl na kuklenském hřbitově. Dle dobových záznamů jeho pohřeb připomínal velkou manifestaci. Dělnické listy po jeho skonu napsaly: „Byl jeden z nejstarších a nejpoctivějších pracovníků a bojovníků na poli národním a politickém, neohrožený trpitel za svobodu, osvětu a práva lidu, vřelý přítel dělnictva…. Byl to pravý, ryzí muž, demokrat v nejkrásnějším slova smyslu.“

Jaroslav Štrait napsal k 150. výročí Kampelíkova skonu knihu, která je velmi důstojnou připomínkou jeho životního díla a svým srozumitelným stylem a přehledností může oslovit čtenáře různých generací. Zdaleka ne každý autor má tuto schopnost.