TOMÁŠ SYROVÁTKA

Nikdo nepamatuje, aby se v průběhu mnoha let života v době míru náhle, bez zjevné příčiny, objevily skupiny většinou mladých aktivistů, kteří v mnoha oborech přinášejí návrhy na radikální změny. Přitom jejich návrhy nevycházejí z jejich dlouhodobé činnosti, vlastních znalostí nebo odbornosti v předmětu, kde chtějí udělat změny.

Jde často o mladickou nerozvážnost, kde zdánlivá vysoká perspektivnost nápadu, který ale není jejich, má podpořit jejich osobní úspěšnost v politickém soupeření.

Snaží se na sebe upozornit tím, že jsou papežštější než papež a chtějí papežům se zalíbit, a tak zaujmout dobré politické pozice. Nevycházejí ze znalostí a potřeb lidí, mezi kterými žijí. Mají jen krátké životní zkušenosti, ale to jim nevadí, protože se skupinově, bezvýhradně a účelově upnuli k jakýmsi cizím novotám, o kterých se domnívají, že budou vítězit a oni se na této vlně povezou.

Lidé by měli zbystřit pozornost nad jejich nelogickými návrhy, které jsou účelové jen pro jejich potřeby.

Například mladí herci navrhují před volbami „přesvědč bábu, dědka“. Dobře je promyšlené, že starší lidé většinou více poznali svět, prošli školou života, nenechají se snadno oklamat, nebudou volit hloupě, ale někteří by mohli mladým potomkům vyhovět.

Naopak mladí lidé se teprve seznamují se světem, nemají zkušenosti a lze je snadno ovlivnit. Proto byly účelově předkládány i návrhy, aby mohli volit již šestnáctiletí. Celkově jde o mnohaoborové novátorství, snahu udělat rázem ze současné organizace, tradic a života lidí bramboračku a nepřehledný guláš.

Kdyby se vše uskutečnilo, rychle a bez úvah, došlo by ke zneklidnění společnosti a ke zlému vymknutí z kloubů a odcizení se generacemi zažitým tradicím. Změny by nastaly z vyšších politických pozic příkaznictvím. V nastalém zmatku mají naději budovat svůj nový svět, svou vládu, své cíle s mediální podporou a jak doufají s minimálním naším odporem.

Tradice jsou velmi důležité, protože vznikly z životní praxe a jsou ověřené mnoha generacemi našich předků.

Změna vlajky, změna hymny, změna dějepisu včetně národního obrození, doby pobělohorské, zdůrazňování významu šlechty a Habsburků. To vše by se mohlo přenést do nových zákonů, které by mezinárodně oslabily ochranu a soudržnost země. Je to nevědecká a hloupá neznalost, nedostatek vzdělání, také asi vlivem zhoršené kvality školní výuky.

Masaryk, Beneš a další, spolu s celým národem, připravili Habsburky o nadvládu a obnovili samostatný stát, který jsme měli již před Habsburky. Podivný a riskantní je i návrh na vyplácení jakési základní mzdy všem bez rozdílu. Dále zcela nová, povinná výuka malých dětí ve smyslu přednostních informací o všech možných sexuálních zvláštnostech a jistých nových druzích pohlaví u lidí, i když jsou velice vzácné.

Nevídaná smělost je v tvrzení, že předchozí generace lidstva vše chápaly špatně, protože na zemi žije množství různých pohlaví, asi kolem stovky. To vše se musí nyní nově registrovat v dotaznících pro nové podmínky a nové statistiky. A to, že tenhle problém, co lidstvo sahá, literatura nezaznamenala, novátorům nevadí. Oni sólo jsou si jisti touto nutnou změnou a ostatní na tuto cestu zavedou. Jsou to prý nové zatím neznámé hodnoty. Jako kdyby peklo chtělo začít vládnout lidem.

Takové zvláštnosti ale mohou u dětí narušit přirozený vývoj dětské sexuality – dětství – puberta – dospělost. Nemají znalost, že Komenský, který byl a je evropsky uznávaný v oboru výchovy a výuky tvrdí, že výuka má být od jednoduchého ke složitému.

Dítě se nemá zatěžovat problémy, které nemůže správně chápat. Každý příkaz „co si má, kdo myslet“, vede k totalitě.

Přednostně by bylo možná vhodné i přidat citlivé poučení o pedofilii, sadismu a dalších sexuálních deviacích, které se dítěte více týkají. Takové poučení ale má být na rodičích. Znalost duše dítěte závisí na rodičích. Masaryk měl heslo: „Mějte úctu k duši dítěte!“

Jmenovaní novátoři navrhují dále nebývale vysokou daň z majetku, která by důchodce připravila o byty. Prodat Budvar, který je ziskový a zvyšuje výrobu, uvolnit možnost nelegální migraci, když mnoho zemí proti nelegální migraci staví ploty. A mnoho dalších návrhů, které by vedly do chaotické a nevyvážené doby. Mezi návrhy pirátů patří i zasahování do českého jazyka. Jde o úplné diletantství. Je to divné, že se takhle snaží, když tvrdí, že se necítí být Čechy ale Evropany. A to ještě nemusí být jejich poslední vyjádření v tomto směru.

Spisovná čeština existuje tisíc let a je to náš největší národní poklad. Slovanské jazyky mají tu přednost, že v nich žena mluví jinak než muž. „Když jsem husy pásala, zimou jsem se třásala.“ Žena mluví jinak nejenom v minulém čase, například „byla jsem, jsem, budu – ráda“. I muž v řeči zachová ženský rod – „buď zdráva“. Slovanské jazyky mají v sobě víc sexu než ostatní neslovanské evropské jazyky.

Ženská příjmení mají na konci „á“ nebo „ová“. Je to jazykový cit, když je Petr Zavřel, nebylo by ideální Petra Zavřela–á. Možná, nevím, to souvisí už se slovem žena, femina latinsky, že se ctí podoba v koncovce. Evropská kultura vychází z kultury starého Řecka, a i v Řecku má žena jinou koncovku jména než muž. Muž je například příjmením Damianidis, žena je příjmením Damianidu, pochybuji, že by to chtěli Řekové měnit.

Čím je jazyk složitější, tím přesněji se lze vyjádřit.

Počítačový projektant tvrdí, že je angličtina jednoduchá řeč, a stejně tak dovolí člověku i přemýšlet. Čeština je mnohem bohatší, vytváří v mozku složitější nervové spoje, díky nimž můžeme my, Češi, nacházet řešení obtížných problémů.

Jsme v oblasti indoevropských jazyků a sanskrt. Jeden z mnoha indických starých jazyků je podstatně složitější než čeština. Má více pádů, úplnější gramatiku. Je tak popisně přesný, že jej počítačoví experti berou jako jeden ze základů pro řeč, kterou bude lidstvo komunikovat s počítači. Studium sanskrtu údajně člověka stabilizuje a vede k vnitřnímu vzdělání. Je údajně fascinující, kolik českých slov v sobě nese sanskrtský slovní základ.

Třeba slovo „bhrátr“ česky „bratr“ má v sanskrtu význam toho, kdo něco s námi nese. Ze sanskrtu pocházejí tak zvané arabské číslice, které Arabové převzali z Indie a zprostředkovali Evropě. Podobně je to s Ezopovými či La Fontainovými bajkami, které čerpaly příběhy z dávné Indie.

Můžeme si češtinu zjednodušit a používat anglické slovo „man“ pro význam muž i význam člověk, ale to bychom si nepomohli. Přejímání cizích slov je běžné, ale musí to být nová slova, která v češtině nejsou. Povzdychnu si nad tím „ach“, nemám tak slabé sebevědomí, abych se chytal stébla a učil se říkat „wau“ nebo používat termín „hoax“, když mohu říci česky lež. Přejímání cizích slov je většinou zbytečné, protože v češtině tato slova dávno existují.

V mnoha zemích existují programy, zákony na ochranu vlastního jazyka. Všude existují zvláštní jedinci, kteří si používáním cizích slov, místo běžných, domácích, zvyšují sebevědomí, cítí se proto moderní, lepší než ostatní, chtějí se vyvýšit, aby si jich v cizině všimli, a chtějí být tak důležití. Spatřují v tom možnost povznést se nad ostatní, být takto lacino výjimeční.

Tyto projevy se v minulosti zhoršovaly, když země byla někým utlačovaná. Můžeme si říci se Svatoplukem Čechem: „Moc, sláva, bohatství – co ze všeho nám zbylo? Naše řeč.“

Virtuóz moderní češtiny, Karel Čapek, napsal: „Česká řeči, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější ze všech řečí, které znám nebo jen slyšel jsem mluvit. Tisíciletá minulost protéká každým českým slovem. Děláme něco velkolepě historického, když mluvíme česky.“

Kniha Chrám i tvrz, publikace od Pavla Eisnera, velkého ctitele a znalce češtiny právě o češtině, nám připomíná: „Naše mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše. Jsme do ní zakleti. Nechápeme, jak lze žít bez ní. Snad jste se již sami někdy přistihli při citové skoromyšlence – chudák Aischylos, chudáček Byron, oni vůbec neuměli česky. Je to ještě daleko grotesknější – naučíme se šesti, deseti cizím jazykům, obíráme se jejich literaturou, víme mnoho o jejich národech, ale něco v nás docela vespod pořád ještě nevěří, že by někdo na světě opravdu, ale docela doopravdy mluvil francouzsky, anglicky, španělsky atd. a nikdy také tak trochu česky? Seďte si pohromadě s Rockefellerem, budete snad hodně maličcí, ale něco vám bude našeptávat, že jste o tolik větší boháč než on. O kolik? O češtinu.“

Bohumil Hrabal sděluje: „Hovorem a v hovoru jsem dítětem své doby, jsem účasten toho, jak ta moje mateřština narůstá, jak se hrou se slovy obohacuje o nové slangové a argotové výrazy, zjistím, že jsem svědkem toho, že můj jazykový domov je pro mne víc než všechno ostatní.“

Konstantin a Metoděj vytvořili v kulturní staroslověnštině písmo, hlaholici se všemi slovanskými hláskami, z kterého vznikla později azbuka. Staroslověnsky se psalo i v Čechách v klášteře Sázavském do roku 1093, kdy byla staroslověnština zakázána, slovanští vzdělanci byli vyhnáni a jejich knihy zničeny. Zůstaly opisy legend Život Konstantinův, Život Metodějův, legenda o sv. Václavovi a jeho bábě sv. Ludmile, většinou v zahraničí.

A zde zůstala píseň Gospodi, pomiluj ny, dnes už částečně změněná. Dále se mohlo psát jen latinkou, ale ta neobsahuje pro češtinu všechny hlásky.

Čeština vyspěla už za vlády posledních Přemyslovců ve vhodný nástroj básnického tvoření i pro formulace právní.

Za vlády Lucemburků již dosahuje čeština virtuozity v mnohostranném uměleckém tvoření v próze náboženské, naučné i pro potřeby administrativně právní.

Císař Karel IV. povýšil češtinu na jazyk diplomatický. Zásluhu na tom měl například Bartoloměj z Chlumce (Claretus, Klaret), který byl mistrem nově otevřené Karlovy univerzity v Praze. Přednášelo se zde latinsky, ale Klaret vytvářel z latiny obdobné termíny pro odbornou češtinu.

Čeština se stala dočasně i úředním jazykem v Polsku.

Stala se jazykem dvora a šlechty. Dlouhodobě měla vliv na spisovnou polštinu. Od 15. století se čeština používala mnohde i v Uhrách, na Slovensku byla jazykem listin, smluv a městských knih.

Čeština Bible Kralické (bibličtina) byla jedním ze spisovných jazyků na Slovensku v 16. až 19. století. Bibličtinou psali představitelé slovenské kultury až do jazykových úprav Štúrových v 19. století a vzniku spisovné slovenštiny. Českou kulturu přinášeli hlavně slovenští evangelíci a pomáhali tak v uvědomovacím procesu na Slovensku proti vlivu maďarizace. Část z českých evangelíků, kteří museli po roce 1620 odejít do ciziny, odešla do Horních Uher na Slovensko.

Mnoho studentů na Karlově univerzitě bylo z okolních zemí a domu si odnášeli odborné znalosti, včetně češtiny. Ve středověku ze slovanských jazyků měla jen čeština dostatečnou slovní zásobu pro umělecké, náboženské, právní a vědecké účely.

Jan Hus, rektor Karlovy univerzity a náboženský reformátor, také přispěl vývoji psané češtiny. Latina nemá mnohé hlásky, které mají slovanské jazyky a měla je hlaholice, cyrilice a má je azbuka apod. V písmu latinském se psaly další neznámé hlásky spřežkami, které zůstaly v polštině.

Jan Hus nahradil spřežky nejbližším možným písmenem – „cz“ na „c“ a nad ním tečku. Bylo to tak zvané krátké nabodeníčko a z tečky se později vyvinul háček, například „č“.

Dvojhláska se zjednodušila tak, že nad písmenem vzniklo dlouhé nabodeníčko neboli čárka například „é“. Před dvěma sty lety tento pravopis v latince převzali Chorvaté a Slovinci. Dnes se tento pravopis používá i při přepisu azbuky například v Bulharsku.

Před spisovnou češtinou byla praslovanština a později staroslověnština. Čeština je kolektivní a demokratický výtvor, nepoddává se diktátu jedinců nebo jí to nevadí. Když se za protektorátu nesmělo říkat „strojvůdce“, změna na „strojvedoucí“ to kompenzovala. Každý ví, že „consulting service“ plně nahradí česky „poradenská služba“.

To, že se čeština stala brzy jazykem spisovým, nebylo usnesením, ale tím, že o to vzdělaní Čechové usilovali. Po bitvě na Bílé hoře, za baroka, málokdo stál o její vysoký styl. Domácí šlechta se vystěhovala nebo zchudla. Přišla nová šlechta i její úředníci a jejich přisluhovači, a ti mluvili německy. Zbyl nižší styl řeči a převážně jen lidový mluvený jazyk. Čeština se přestala používat a vyvíjet. Byla nahrazena němčinou například v úředních a státních spisech, v zemských knihách, v oblasti vědy, při úředním jednání.

Tehdy šlo o rekatolizaci kacířského obyvatelstva, které bylo protestantské víry už od dob husitských válek.

Zásahem papeže a jediné povolené církve katolické byla pronásledovaná a vyháněná ze země církev protestantská a také Jednota českobratrská. Všichni nekatolíci, kterých bylo přes 90 procent, se museli vystěhovat nebo se přehlásit k církvi katolické. Nevolníci se museli jen přehlásit, vystěhovat se nesměli.

Jan Ámos Komenský byl poslední biskup církve českobratrské, v exilu napsal zodpovědně zprávu – knížku Kšaft umírající matky Jednoty českobratrské. Komenský napsal také Moudrost starých Čechů. V této knize sepsal česká přísloví. Celkem 44 let sepisoval Poklad jazyka českého, knihu, kde byl latinsko-český slovník, srovnávací gramatika, frazeologie. Kniha měla nahradit starší podobnou práci od Daniela Adama z Veleslavína. Tato kniha ale Komenskému shořela při požáru Lešna, ve válce, když žil v exilu v Polsku.

V době „temna“ a národnostního útisku, žila čeština v hovorové řeči venkovských lidí. Spisovnou češtinu šířila Bible Kralická, dílo církve Jednoty českobratrské.

V pobělohorské době žil (1621 až 1688), a pro uchování jazyka a dějin psal Bohuslav Balbín. Byl sice jezuita, tedy propagátor katolictví, ale tím, že některé staré české tisky sbíral, je zároveň uchránil před zničením. Byl českým vlastencem.

Národní buditelé na jeho dílo navazovali. Balbín napsal práci Obrana jazyka slovanského zvláště pak českého. Širší název této publikace byl O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká ale pravdivá.

V ní mimo jiné píše: „Ty z patronů země České nejpřednější a největší, Václave! Vratislavem buď a Čechám svým navrať dávnou slávu! Opět postav nás na to místo, z něhož jsme padli nezaslouženě vlastní netečností a zločinnou zlobou jiných neb pochlebnictvím mnohých.“

Císař a král uherský a český, syn Marie Terezie, Josef II. prosazoval reformy. Zrušil nevolnictví, ale zbylo poddanství a zbyla robota. Prosadil centralizaci v říši včetně úřední němčiny a zrušil toleranci k zemským jazykům. V Čechách ze vzdělaných lidí zbyli jen kněží, kteří s lidmi na venkově mluvili česky, a tím se uchovala širší slovní zásoba jazyka.

Josef II. svým rozhodnutím a násilnou germanizací vyvolal nechtěně hnutí za obranu národních jazyků v celé říši. Díky obrovské píli a schopnostem skvělých lidí vyrostlých z chaloupek v době národního obrození se vševědní slovní zásoba češtiny zcela doplnila.

Josef Dobrovský se zasloužil o některá nová česká slova například – pyl, vkus, šíje, vzduch. Našinec dnes ani netuší, že před Josefem Jungmannem nešlo říci „vzduch je přírodní plyn“. Vzduch a příroda jsou nově přejatá slova z ruštiny, plyn z jiného významu z polštiny.

Jungmann i mnoho nových slov vytvořil. Například hvězdárna, zeměpis, látka, kapesník, piano, chrup, úsvit a další. Věřil, že podstatu národa tvoří jazyk. Jungmann kromě překladů a vlastní tvorby sepsal s pomocníky česko-německý slovník, kde je 120 tisíc slov. Tímto vlastním rozhodnutím a celoživotní prací umožnil od roku 1820 v Čechách používat jen češtinu.

Bez Jungmanna by nebyla česká poezie od Kollára, Čelakovského až po dnešek. Podobně by nebyla česká próza, drama a věda. Nebylo by možné psát odborné a vědecké práce. Mnoho českých slov převzaly slovanské jazyky třeba od českých řemeslníků, pivovarníků…

Bulhaři mají například slovo „vlak“. Přejímání slov z jiných jazyků je běžné, celá Evropa přejala ze staré řečtiny slovo kaštan.

Jan Svatopluk Presl (narozen roku 1791) spolu se svým bratrem Karlem Bořivojem Preslem (*1794) založili českou a odvozeně i slovenskou odbornou terminologii v mnoha vědních oborech – v mineralogii, chemii, botanice, zoologii.

Zavedli dvouslovné pojmenování anorganických sloučenin.

Zavedli koncovky oxidů – kysličníků, které umožňují rozlišování mocenství. Koncovky ný, natý, itý, ičitý, ečný, ičný… Kysličník litný, vápenatý, boritý, křemičitý atd. Zavedli pojmenování mnohých prvků – draslík, kyslík, vápník, vodík, uhlík. Některé názvy neúspěšně. Například „kostík“ neboli nyní fosfor. Zavedli mnoho nových botanických názvů, z nichž se většina ujala a dodnes používá – kopretina, kukuřice, bledule, sněženka, lebeda, šťovík, hrachor, mochna. A mnoho dalších botanických pojmenování – prašník, blizna, tyčinky, květenství, jehněda, kalich, stvol, pupen… Zavedli také mnohá zoologická pojmenování – tuleň, vorvaň, lachtan, bobr, dikobraz, zubr, mrož, hroch, plameňák a další.

To jsou jen malé příklady z jejich knih a velké práce, která položila základy dalšího rozvoje vědy, ale i řemesel. Založili Encyklopedii českou. Bratři Preslové vystudovali na pražské univerzitě medicínu, ale přednášeli zde přírodní vědy. Jak uvádějí: „Co ostatní národové budovali dvě stě let to my, Čechové, musíme učiniti naráz.“

Některá nová odborná slova zavedl Jan Evangelista Purkyně. Například slovo buňka. Bylo více podivných jazykových „okrašlovatelů“, „čističů“, kteří se snažili češtinu zbavit cizích slov. Byli to ale většinou amatéři s neúspěšnými pokusy. Například slovo „kalendář“ se mělo vyměnit za „rokodník“. Vžily se ale jejich odborné mluvnické termíny – pád, příslovce, spojka.

Jakub Hron Metánovský chtěl změnit cizí slovo „joule“, jednotku energie a tepla, za český název „teplák“. Možná že se jeho neúspěšná snaha objevila dodatečně v tehdy novém domácím oblečení zvaném – tepláky. Pojmenování plynového ohřívače vody – Karma, vzniklo z jména jeho konstruktéra Karla Macháčka.

Nový název samozavlažovací květináč se spolu s výrobkem u nás objevil před čtyřiceti lety a název je překládán do mnoha evropských jazyků. Samozavlažovací nádoby jsou dnes běžné a oblíbené. Výrobek i vynález mají zdejší prioritu.

Největší rozšíření ve světě mají česká slova od husitů pistole; houfnice; slovo robot, které Karel Čapek použil ve své hře R.U.R.; plazma; polka… Polka, protože české obrozence mrzelo na bálech tancovat vídeňský valčík a nemít vlastní tanec. Od husitů máme i pojmy – dětský tábor; tábořit či táborový řečník.

Čeština je pro cizince těžká, má složitější mluvnici a větší slovní zásobu než mnohé jiné jazyky. A také proto se dovede mnohem přesněji vyjádřit, než je často běžné. Nevadí to ale tolik. I přistěhovalí Vietnamci, ze zcela jiného jazykového prostředí, mnohé v češtině zvládnou a domluví se a hospodaří u nás k oboustranné spokojenosti a pro „nejneobhospodařovávatelnější“ situace si zatím v hlavě místo dělat nemusí.

Joachim Barrande, Francouz, který žil v Praze koncem devatenáctého století s bourbonským královským dvorem, u nás projektoval koněspřežnou dráhu od Prahy k Plzni. Ve zdejších vápencích nalézal, sbíral, kreslil, popisoval, určoval a třídil fosilie z prvohorních usazenin. Napsal práci Silurský systém středních Čech, dvaadvacet svazků knih. Vše věnoval Národnímu muzeu v Praze. Naučil se česky, a tak všechny objevené trilobity, hlavonožce a další měkkýše pojmenovával česky – tetinka, panenka, maminka, bábinka, královna…, většinou slovy ženského rodu, byl ale také chlupáček skryjský. Celý svět používá tyto české názvy.

Benedikt Roezl, narozený roku 1824 v Horoměřicích u Prahy, byl velký, podnikavý a nadšený zahradník. Působil v několika zahradnictvích v Evropě, měl své zahradnictví i v Mexiku, a nakonec se stal „lovcem“ orchidejí v Jižní Americe odkud posílal do Evropy bedny orchidejí. Proslavil se v botanice. Existuje rostlinný rod Roezliella a 130 druhů rostlin se po něm jmenuje, například orchidej Cattleya roezlii nebo cykas Zamia roezlii. Na Karlově náměstí v Praze má pomník, na kterém drží v ruce orchidej.

Geologické názvosloví vytvářel první profesor geologie na české univerzitě a otec české geologie, který také napsal první českou učebnici geologie – Jan Krejčí. Jeho jméno je mezi dvaasedmdesáti jmény vynikajících Čechů, která jsou napsaná na fasádě Národního muzea v Praze. Měl vilu pod Vyšehradem před vjezdem do Vyšehradského tunelu a bývala zde deska s připomínkou jeho zásluh. Četl jsem si ji vždy, když jsem jel okolo v tramvaji.

Při rekonstrukci byla tato deska nesmyslně přemístěna na neviditelné místo na zeď na Vyšehradě. Měla by se zase vrátit zpět, dole na skále vedle vily je místa dost. Zatím je to ztráta pro připomínku významu geologie a její prestiž.

Miroslav Tyrš, narozený 17. září 1832 v českoněmecké rodině žijící v Děčíně, byl zapřisáhlý národovec. Změnil si jméno. Původně se jmenoval Fridrich Tiersch. V roce 1862 byl spoluzakladatelem Sokola a vytvořil tělocvičné názvosloví. Povely z tohoto názvosloví začala používat československá armáda hned, když v roce 1918 vznikla. Před rokem 1918 byly vojenské povely německé.

Umělecky vrcholnou češtinou psal Vladislav Vančura. Chcete-li slyšet líbeznou češtinu, pusťte si nádherný film Markéta Lazarová.

Karel Havlíček Borovský, jak napsal Bohumil Hrabal, měl diamantový mozek. Dovedl češtinu používat jako zbraň. Alexandr Bach ministr spravedlnosti Rakousko-Uherska od roku 1848, který prosazoval absolutismus a znal Karla Havlíčka z vídeňského sněmu, prohlásil: „…takovíhle lidi, jako je Havlíček, kdyby byli na naší straně.“ Bach navrhoval pro Havlíčkův exil město Salzburg. Císaři Josefu II. ale Salzburg připadal jako příliš velké město a blízko Čechám, a proto sám rozhodl o deportaci Havlíčka až na italskou hranici do Brixenu, navíc s každodenním policejním osobním přihlašováním a dohledem.

Žádná perzekuce novin, soudy, vězení, zákazy novin, které Havlíček vydával, na něj neplatily a nezlomily ho. Byl mimořádně statečný a nepoddajný a trefně vtipný. Mocné totiž tolik nebolí pravda, jako humorné a pravdivé politické znevážení.

Karel Havlíček, vše zde výše uvedené, shrnoval krátce:

„Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku, ať nám Bůh dá, co dal Tobě, by náš jazyk neshnil v hrobě.“

„Českých knížek hubitelé lítí, plesnivina, moli, jezoviti.“

„Poctivému hrozí jenom hlad, zloději zas jenom šibenice, český literát má trampot více, tomu hrozí hlad i šibenice.“

„Přislibujte si mně, poroučejte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu. Moje barva červená a bílá, dědictví mé poctivost a síla.“

„Livrej s portami, nový kabát, že tě má ve Vídni hrabě Thun rád. Pan hrabě povídal, že si přeje, že ti dá předělat české děje. Předělat, obrátit, sflastrkovat, rakouskou podšívkou vyfutrovat. Předělat, obrátit, hladkým na líc: ponejprv, po druhé, kdopak dá víc?“

„Škoda je těch časů, když jsme povstali, že jsme my vás neznali: měli jsme vás znát, na fůru vás dát, za hranice vyjet, tam vás vysypat!“

Kapitola z knihy Jak jsem hledal a bránil historii (Orego 2022)