VÁCLAV PELCMAN

Po dlouhé době jsem se zase odvážil zveřejnit svůj názor na knižní novinku, tentokráte z nakladatelství Motto, která nese název PŘÍBĚH SLUNEČNICE (2022, 270 str.). Její autorka, Miriam Blahová, na sebe sama prozradila: „Narodila jsem se roku 1989, pocházím z nejvýchodnější části Republiky, ale v současnosti žiji se svou rodinou ve třetím největším městě v Česku, ,bo Ostrava je kraj razovity‘! Krom malování sluníček a stavění vláčkodráhy, což je mou nynější pracovní náplní, miluju literaturu. Ráda čtu, a ještě raději píšu.“

Nakladatelství otisklo na záložku knihy résumé: „Natálie se po nehodě ocitne v nemocnici, kde sdílí pokoj se stařenkou, jejíž vzpomínky ji zasáhnou. Hedvika jí vypráví příběh své sestry Evy, která za protektorátu sloužila v opatrovně ukrývající přísně střežené tajemství. Zatímco na Natálii v současnosti doléhá nezájem sebestředného partnera, Eva musela v minulosti veškeré své emoce skrývat, aby si udržela zázemí a zaopatřila celou rodinu. Doba a poměry se mění, ale láska zůstává stejná.“

A ještě motto: „Někdo musí lásku prožít, aby o ní jiní mohli vyprávět.“

Statistika z jedné knižní databáze: přečetlo 51 čtenářů, 3 ji označily jako oblíbenou, 23 čtenářů má knihu v knihovně.

Komentář ke knize zanechalo 6 žen: „Kniha Příběh slunečnice je autorčina prvotina a zhostila se jí velmi důstojně. Příběh jsem si od prvních stran moc užívala, byla radost jí číst. Rozhodně musím vyzdvihnout velmi dobré líčení domácího prostředí a nápad jako takový. Vyprávění staré paní Kratochvílové mladé dívce, které spolu sdílí nemocniční pokoj, se mi hned zalíbil.“; a jeden muž: „Autorka se snažila předestřít svůj příběh nějakým neotřelým způsobem, a zvolila systém, jak jí (hrdince v první osobě, tedy i autorce) něco vypráví v nemocnici jedna starší pacientka příběh své sestry o jejím životě. Ta babička to ale vypráví v první osobě, tedy jako by se to stalo jí, a ne její sestře. V závěru dovypráví příběh autorce (hrdince) manžel oné sestry pacientky, protože ta zemřela. Jinak jsou tam ještě dvě lásky, a zmínky o jiných. Nesmím zapomenout na zmínku o protektorátu, koncentračních táborech a jiných událostech.“

Přidám něco ze svého. Kniha má svůj Prolog a Epilog. Román se větví na dvě linie (osudy) Natálie a Evy (viz výše), později se objeví třetí aktér, Jakub, to on má něco se slunečnicí. Fascinující je babička (vypravěčka), protože popisuje i mimiku a jiné detaily příhod, které jí vyprávěla její sestra, slovo od slova.

Jinak se autorka (babička) vyzná v politice, Protektorátu, v židovské otázce v Německu (může být), ale mnohdy s velkou nadsázkou, zřejmě ze snahy zaujmout. Zajímavé je také, jak snadno byl Němcům pod nosem provozován sirotčinec pro kluky, kde Eva pracovala, jako vychovatelka, a kde ukrývaly mladíka Jakuba (židovského původu).

Autorka má tendence feministky, dokonale se vyzná v ženách, nebojí se vulgárních výrazů (v ústech protagonistů), ale mužské postavy jsou líčeny z ženského hlediska.

Abych nebyl příliš kritický, kladně hodnotím, jako i jiní čtenáři (viz komentáře), jakýsi významný výchovný prvek, protože si Natálie uvědomuje a oceňuje moudrost stáří, význam skutečné lásky a vůbec čistého života, což si dříve plně neuvědomovala.