PETR ŽANTOVSKÝ

Často kolem sebe slyšíme, že se média ocitla ve víru informační války. Mně ovšem připadá, že taková úvaha má trochu charakter tautologie. Trochu mi to připomíná starou scholastiku, s níž jsme vytáčeli soudruha vyučujícího vědecký komunismus na vysoké škole před listopadem 1989. Ptali jsme se: pane docente, jak to je tedy s tím vědeckým komunismem? Je-li komunismus vědecký, pak se jedná o tautologii. Není-li vědecký, pak je to nonsens… Média se těžko mohou ocitat v jakémsi víru informační války, neboť jsou jejím skutečným půdorysem, její platformou, územím, kde se odehrává. Bez nich by žádná informační válka, aspoň ne toho rozměru, být prostě nemohla. Maximálně by se odehrávala mezi jednotlivými zpravodajskými službami, ale mimo dosah očí veřejnosti. To pak ale není žádná pořádná informační válka, to je docela regulérní zpravodajská či špionská hra, a to je jiná, a mohu říci, že mnohem serióznější a profesionálněji dělaná disciplína.

FRANTIŠEK MAREŠ

Kniha Petra Žantovského, o které píši, vyšla v roce 2018. Autora není třeba představovat. Vydal přes dvě desítky titulů v Čechách i na Slovensku, nepřeberně esejů, je členem českých i slovenských spisovatelských uskupení, spolupracoval s prezidenty, pracoval v různých radách a je jedním z mála publicistů, kteří se ptali a stále ještě ptají „ mocných“ naší země na hodnotu a smysl jejich rozhodování…

VÁCLAV PELCMAN

Po dlouhé době jsem se zase odvážil zveřejnit svůj názor na knižní novinku, tentokráte z nakladatelství Motto, která nese název PŘÍBĚH SLUNEČNICE (2022, 270 str.). Její autorka, Miriam Blahová, na sebe sama prozradila: „Narodila jsem se roku 1989, pocházím z nejvýchodnější části Republiky, ale v současnosti žiji se svou rodinou ve třetím největším městě v Česku, ,bo Ostrava je kraj razovity‘! Krom malování sluníček a stavění vláčkodráhy, což je mou nynější pracovní náplní, miluju literaturu. Ráda čtu, a ještě raději píšu.“

IVAN ČERNÝ

Jedinečná sbírka příběhů, určená nejmenším čtenářům, potěší i pobaví nejenom jejich starší sourozence, ale i rodiče či „babí“ s dědou obdarovaných, neb je zcela jistě neminou hezké chvíle předčítání před spaním jejich ratolestem. Ale pozor! Nejde o pohádky či vyprávění, kde jaký princ si vzal onu či jinou princeznu, ani o tom, jak si na nich pochutnal drak.

MILAN BLAHYNKA

Nevím, mám-li a smím-li se pokusit napsat pár odstavců o knize V PAVUČINÁCH (Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava 2022, obálka V. Kováč, grafická úprava Ľ. Končeková, 199 s.), jíž mě obdivuhodný esejista, kritik a prozaik Jozef Špaček mimořádně zaujal. Varuje mě podtitul Voľné pokračovanie románu V ulitách; ten nemám a nemá ho ani Vědecká knihovna, do níž chodím (kde jsou ty sliby, že rozpojení republiky neublíží kultuře…), a opatřovat si ho bylo by na dlouhé lokte. Přirozenou povinností svědomitého recenzenta je přece usoudit, zdali volné pokračování románu má smysl; v čem, jak a nakolik úspěšně navazuje na předešlé dílo. Navíc poslední odstavec románu V pavučinách naznačuje („so strýkom musíme dať dlhú reč“, „s Marcelkou začneme písať svoju vlastnú encyklopédiu“), že autor pomýšlí přinejmenším na trilogii. Mám však tu drzost se pokládat za čtenáře, který také nečetl román V ulitách a ocitá se „v pavučinách“, chycen do nich jako já, jako hmyz, a chápe knihu jako samostatné dílo. Jedno ovšem napovídají už názvy obou románů. V ulitách: do čeho všeho se asi autor dobýval jako labužnický jedlík hlemýžďů do jejich skořápky? V pavučinách: zkoumá vše možné, co v pavoučí síti uvízlo z blízkého i širého světa.

PAVOL JANÍK

Vzhľadom na aktuálnu desivú situáciu je dozaista vhodné trocha sa vrátiť do nedávnej minulosti, konkrétne do roku 2019.

JIŘÍ JÍROVEC

Redaktoři Mladého světa kdysi vymýšleli příběhy ze země Sovětů. Třeba o statečném kolchozníkovi, který bicyklem umlátil orla.

IVO HAVLÍK

Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska (nejpočetnější a jeden z nejvýznamnějších spolků v zemi) podle oznámení z ekonomických důvodů zastavilo vydávání svého originálního periodika. Poslední Alarm revue hasičů a záchranářů vyšla naposledy v prosinci 2022, aniž by letos vstoupila do Kristových let své existence.

JAROSLAV VÁŇA

Nezdá se to, ale čas plyne nezadržitelně a bystře jako voda. Letos to bude již pět let, co jsme za značné účasti, rovnající se návštěvám na jeho pozdějších vernisážích, uložili pod skvostný náhrobní kámen Libora Vojkůvku. Některé osobnosti si zaslouží vzpomínku častěji, než jim nabízejí různá kulatá nebo půlkulatá výročí. A takovou osobností byl beze sporu nedostižný malířský polobůh kouzelného štětce.

JAROMÍR ŠLOSAR

Práskač si píše na manžetu:

Má jiný názor Škodí světu

Komik že hraje Othella