PETR ŽANTOVSKÝ

Často kolem sebe slyšíme, že se média ocitla ve víru informační války. Mně ovšem připadá, že taková úvaha má trochu charakter tautologie. Trochu mi to připomíná starou scholastiku, s níž jsme vytáčeli soudruha vyučujícího vědecký komunismus na vysoké škole před listopadem 1989. Ptali jsme se: pane docente, jak to je tedy s tím vědeckým komunismem? Je-li komunismus vědecký, pak se jedná o tautologii. Není-li vědecký, pak je to nonsens… Média se těžko mohou ocitat v jakémsi víru informační války, neboť jsou jejím skutečným půdorysem, její platformou, územím, kde se odehrává. Bez nich by žádná informační válka, aspoň ne toho rozměru, být prostě nemohla. Maximálně by se odehrávala mezi jednotlivými zpravodajskými službami, ale mimo dosah očí veřejnosti. To pak ale není žádná pořádná informační válka, to je docela regulérní zpravodajská či špionská hra, a to je jiná, a mohu říci, že mnohem serióznější a profesionálněji dělaná disciplína.

To, co dnes rozumíme pod pojmem informační válka v médiích, je namnoze jen banálně, primitivně, amatérsky konaná propaganda, kde je velice průhledně vidět do karet těm, kdo ji činí, a velice často i těm, kdo je organizují, najímají, honorují. Mluvím samozřejmě o našem domácím kontextu. Česká mediální plošina, či úhor, chce se mi říci, je na tom v mnoha ohledech o několik řádů hůře, než média v jiných zemích, a to od východu na západ.

Pohled na východ

Zjednodušeně se dá zkonstatovat, že ruská média jsou z velké části v dosahu státní moci, působí v nich velmi profesionálně připravená státní propaganda, která má navíc tu velikou výhodu, že se opírá o spontánní podporu obyvatel. Politika ruského vedení vyjadřuje postoj drtivé většiny obyvatel, protože logicky apeluje na jejich zájmy a důvěryhodně v nich budí dojem, že právě tyto zájmy chrání a obhajuje. To je v ruském a dříve sovětském kontextu tradiční úkaz. Jednak obyvatelstvo té velké země má už od časů carových jaksi v popisu práce respektovat panovníka a následovat ho, neboť možná intuitivně cítí, že je to ruka ochranná, útočiště chcete-li. Jednak tu působí a skoro vždy působil velmi silný národní cit, který umožnil Rusům přežít, Napoleona, stalinské hladomory i nacistický vpád. Na Rusi se nikdy nehledělo na mnohost obětí, šlo-li o národní věc. Který jiný národ by toto – snad kromě Polska – mohl říci?

Funguje samozřejmě i jakýsi ulitový efekt: jestliže na nás zvenčí útočí, semkneme se. A na Rusi dvojnásob pevně. Proto se i dnešní ruská propaganda vskutku může spolehnout na masovou podporu občanů. Proto se také nedá říci, že by na této propagandě bylo něco špatného, podvodného, falešného. A to uznávají i ti, kdo nesdílejí ruské hodnoty, zájmy, kulturu a jiné pohledy na svět, třeba Zbigniew Brzezinski či Henry Kissinger.

Ty dva určitě nelze podezřívat z velké lásky ke Kremlu, ale oba jsou to nositelé velké zkušenosti právě s tím, co kdy z Kremlu vzešlo, a proto jejich postřehy jsou mnohem cennější, než celý sejf tajných spisů Pentagonu, CIA či NSA. Oba dobře vědí, že přehrát Rusko v informační válce dost dobře nelze. Protože informační válka počítá se zradou a nevěrou, s nákupem duší v táboře protivníka. A to se v Rusku nedařilo nikdy nikomu. Možná i proto, že nákupy duší se dějí za peníze, ale peníze mají v Rusku vždy hodnotu jenom relativní a doprovodnou. Podstatná hodnota je jiná: společná vlajka.

Pohled na západ

Druhá strana má s propagandou poněkud jiný problém. Američané jsou sice také tradičně tvární a manipulovatelní, ale nekonečná řada zklamání, s nimiž byli konfrontováni v posledních desítkách let, jejich vlastenecký fanatismus poněkud obrousila.

Série prohraných bitev sahá od Vietnamu po Irák či Afghánistán. Sled chaoticky vyhlížejících a zřejmě i dost improvizovaně podnikaných aktivit typu vývozu demokracie na Blízký východ a do severní Afriky také nemohl nikoho přesvědčit o tom, že Washington má všech pět pohromadě.

Každý průměrný Američan si dokázal spočítat rakve zbytečných obětí z řad amerických vojáků vracejících se z Afghánistánu, a stejně dobře si uměl přepočítat všechny ty zbrojní výdaje na chybějící prostředky do investic či infrastruktury.

A tomu všemu dal korunu Barack Obama, nositel Nobelovy ceny za mír, jediný americký prezident s tím titulem, který dostal za slib, že ukončí války započaté jeho předchůdcem Georgem W. Bushem – byly tři –, a místo toho během let dvou svých mandátů zahájil několik válek nových. Dnes je jich sedm. To je nejvíc, co kdy který americký prezident vedl. Připočtěme k tomu, že Bush odstartoval hospodářskou krizi líbivým hypotéčním populismem a Obama to dorazil bianco šeky v podobě občanství pro hispánské migranty. Nu, v takové zemi je těžké být vlastencem.

Čeští mediální poturčenci

A jak jsme tedy na tom my u nás. Ryze geograficky, jsme mezi těmi dvěma kameny, Skyllou a Charybdou. To je výhoda i handicap, a vždy to tak bylo. Možná je to také hlavní důvod toho, že náš národ dosud relativně bez velkých ztrát prošel dějinami a nezanikl. Vždy se našel někdo, kdo měl větší zájem na jeho přežití, než jeho neexistenci. A mohl tím důvodem být třeba jen zájem, aby tu byl někdo, kdo bude dělat nárazníkové písmo, kdo bude levně vyrábět a draze konzumovat, kdo bude prvním terčem pro děla protivníka, kdyby tudy šla bojová linie.

To je jedna naše specialita. A druhá, s tou první možná související, je naše tradiční schopnost přizpůsobení se silnějšímu. Za Rakouska jsme uměli německy lépe než česky, zpívali jsme Za císaře pána a jeho rodinu a šli do zbytečné války. Za nacistů jsme většinově čekali a báli se, aby to příští zabušení na domovní dveře a dupot gestapáckých půllitrů na schodech nesměřoval k nám. Byl to strach oprávněný, nutno dodat, ale také důsledný. Za komunistů jsme budovali, jásali a zpívali do kroku, sbírali mandelinku a měli z toho trochu strach a trochu legraci. Ale vždycky se dal najít způsob, jak tím proplout. Aby mi nebylo špatně rozuměno, to není dehonestace nějaké národní povahy, spíše konstatování, co umíme lépe než třeba mnozí jiní.

Jenomže s tímto umem přežít se nepříjemně často spojuje též um být konformní, kolaborovat, někdy i papežštěji než papež sám. Říkalo se Poturčenec horší Turka.

A tu se dostáváme k podstatě našeho tématu. Proč česká média, alespoň ta tzv. mainstreamová, jednají tak, jak jednají, proč vypadají, jak vypadají, proč referují o tom, o čem referují, z čeho odvozují svůj výběr témat a stanovisek k nim.

Za vším hledej Havla?

Většina těch, kdo sledují dlouhodobě českou mediální scénu a berou v potaz zejména tzv. lidský faktor, se shodují na tom, že dnešní stav české žurnalistické obce je dán jednak návyky generačně starších příslušníků cechu z časů předlistopadových, kdy mlčet ve správný čas a psát, co se žádá, se cenilo a odměňovalo.

Na tomto zvyku nebylo mnoho co měnit ani po listopadu 1989, protože zásluhou jisté části politických elit, zejména těch inspirovaných či dlouho přímo vedených Václavem Havlem, se při životě udržela černobílá dichotomie domnělého dobra a domnělého zla, domnělé pravdy a lásky proti domnělé lži a nenávisti.

Tento třídní boj, kterému Havel vkládal do genů různá moralistní naučení, byl přímým a bezprostředním dědictvím komunismu. Novináři zvyklí na to, že se poslouchá, drží krok a píše podle předpisu, s tím neměli problém.

Kupodivu velmi rychle shodnou notu s nimi našli i žurnalisté generačně mladší, vstupující teprve na mediální pole. I oni záhy zjistili, že je mnohem jednodušší přisvojit si nějakou přidělenou pravdu a té se držet, než si pracně hledat vlastní hodnotovou orientaci a za tu pak se třeba i bít.

Poslušné přikývnutí stojí samo o sobě, nepotřebuje argument. Polemika a názorová řež si žádá bystrý rozum, myšlenkovou neodvislost a – s prominutím – i jistý druh statečnosti. Protože nezávislý myslící jedinec, který nás navíc svými často zpochybňujícími a život komplikujícími závěry obtěžuje veřejným mediálním vystupováním, nebývá v široké oblibě. Proto je takových jen pár, a místo abychom si je hýčkali, děláme z nich nositele psích hlav a veřejné terče.

Jaký je český novinář?

Pokud by tedy dnes chtěl někdo podrobněji analyzovat, proč se česká média chovají tak služně, otrocky, nedůstojně, musí vyjít z toho, jaký je dnešní průměrný český novinář. Namnoze namyšlený nedouk, maximálně vyškolený na nějaké fakultě ve zbytečných teoriích, ale nemající skutečný rozhled a vhled do světa vůkol.

Takový jedinec je sám se sebou spokojen, neb získal pracovní smlouvu, vidí se denně otištěn v novinách či uveden v titulcích televizí, propadá dojmu, že dělá dějiny, a též pocitu, že je k tomu nejen oprávněn, ale je tím dokonce svým způsobem povinován. Je-li vedle toho ještě v žoldu nějako domácí či zahraniční politické instituce, strany či agentury, už je skoro vedlejší.

Přece jen ale zakončím optimisticky. Říká se někdy, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Jedovaté jazyky též dodávají, že máme takové novináře, jaké si zasloužíme. Myslím, že už to neplatí. Obrovský rozmach občanské žurnalistiky, webových zpravodajských a informačních portálů, mnohost, pestrost a rostoucí kvalita diskusí, autorů a příspěvků mne vede k pocitu, že náš národ je lepší, než jeho oficiální novináři. Zdá se dokonce, jako by své oficiální novináře už přestával potřebovat.

Co z toho plyne? Že jejich snažení v zákopech informační války ve prospěch jakýchsi domácích či zahraničních zadavatelů a objednatelů je v podstatě zbytečné, protože dopadá na půdu neochotnou akceptovat propagandu, do prostředí, vyznačujícího se stále vyšší porcí kritického rozumu.

Je zřejmé, že to mainstreamová média znervózňuje, protože vědí, že přicházejí o svůj vliv. Ale ruku na srdce: co nám je po tom? Jen musíme dát větší pozor, jejich hysterie bude kulminovat a třídní boj se stane důslednějším a agresivnějším. Konec konců to už nastává – zákazy webů, psaní cenzurních zákonů… a co přijde pak?

To bude do značné míry záležet na nás. Každá totalitarizující politická vrchnost má z poddaných strach. Je ale potřeba, aby poddaní měli odvahu se ozvat. A náležitě.