KAREL SÝS

Snad všechny dosažitelné fotografie týkající se atentátu na Heydricha byly nalezeny, zdokumentovány, zdigitalizovány, zveřejněny. Čekání na objev filmu, který měl v osudné libeňské zatáčce natáčet plukovník Jaroslav Plass, jsou beznadějnější než čekání na Godota. I když…

Lze však učinit něco jiného: pročesat Prahu a vyfotografovat, jak ona místa vypadají dnes, 81 let po útoku. Příroda je nesmiřitelná, rozleptává kámen, drobí beton, pokrývá krvavá místa komplementární zelení. Nicméně není záludná: kdo chce zahlédnout, toho neodstrčí. Krutí jsou lidé. Pro prchavou přítomnost a nejistou budoucnost zapomínají, kdo hnětl jejich minulost. Obyvatelé slavných domů, denně odemykající dveře ve stínu pamětních desek netuší, co se v jejich čtyřech zdech odehrálo. V Biskupcově ulici mi však řekl mladíček: „Opravdu? Tak to si to hned zítra přečtu.“

Hrdinství je nepovinné. Platí se za něj, až když je pozdě, když už není komu zaplatit. Kouskem bronzu, a když někdo bronz ukradne a odveze do sběrny, kouskem patinovaného plastu.

Alois Rašín proslul větou: „Za službu vlasti se neplatí.“ Jenže málokdo ví, při jaké příležitosti ji pronesl. V roce 1922 za ním přišli legionáři, nespokojení, že republika málo hmotně ocenila jejich protirakouský odboj. Rašín odvětil, že on sám byl za boj proti císařství odsouzen k smrti, a to právem. Vždyť chtěl rozvrátit stát a ten se bránil. A tak ti, kdo se postavili se zbraní v ruce proti tehdejšímu státu, ve svatém zápasu za národní samostatnost, a byli perzekvováni, nemohou nárokovat odměnu. Musí se spokojit s trafikou. Ministerská křesla jsou učena pro jiné zadky! A Rašín zakončil: „Pokud je mezi vámi někdo, kdo byl vězněn a pronásledován neprávem, protože žádnou protistátní činnost nevykonával, toho odškodníme.“

Jenže to bylo Rakousko! „Maffitschko-caffitschko“, jak se smával gestapácký komisař Gall zatčenému Jaroslavu Kvapilovi.

Za heydrichiády stačilo jen zaslechnout, jen mrknutím oka zahlédnout, a neudat, aby byl mlčící svědek za chrta dán. A přece se našlo tolik hrdinů, kteří by sami sebe za hrdiny nikdy neoznačili, kteří nejen mlčeli, ale přiložili ruku k dílu, aby se ta dobrá věc v zatáčce podařila. Jak a proč se podařila, či vlastně jestli se vůbec podařila, o tom se rozhodlo jinde.

Já jsem jen chtěl hrstkou fotografií postavit malý pomníček, který nikdo neukradne, jelikož papír, na rozdíl od drahých kovů, nepodlehne ohni ani meči.

(z knihy Pannwitzova zpráva o atentátu na Heydricha)