MILAN BLAHYNKA

Upozorněn na prokunderovskou kapitolu v knize ZADNÍMI VRÁTKY (Eminent, Praha 2022, doslov S. Kačerová a Kl. Cimburová-Kačerová, obálka, grafická úprava a typo Adam Friedrich, 144 s.), vyžádal jsem si recenzní výtisk knihy, kterou napsal Jan Kačer. Tu a tam jsem s potěšením četl o něm i jeho publicistické texty, ale jsa barbar, v současném českém divadle a filmu se nevyznám.

Je to má chyba, dal jsem se znechutit mnoha českými herci, chameleony a ještě víc jejich soběslavným teatrálním vystupováním („já jsem mu vtipně odpověděl“), ponechav si v úctě a obdivu jen minimum osobností, jakými byli Werich nebo také už nebožtík Hrušínský a jako z živých a stále skvěle činných je především Jiří Suchý.

Moje chyba, že jsem se minul s dílem a nepochybně velkou tvůrčí postavou divadla a filmu Janem Kačerem. Je to nejen jedinečný herec, režisér a tvůrce české divácké kultury, ale jak se nyní ukazuje, i jedinečný autor.

Navnaděn Zadními vrátky jsem si opatřil autobiografickou trilogii, svazky Jedu k mámě (2003), Mírnou oklikou (2005) a K přátelům (2012).

Povrchní čtenář by žehral, že se už v nich a nyní i v posledním (?) svazku vzpomínek Kačer často opakuje. Pozornějším čtenářům neunikne, že je to opakování ozvláštněné, že vzpomínka se stále znovu upřesňuje, rozvíjí a prohlubuje. A to už jsme u samého jádra stylu Kačerovy celoživotní práce.

Přiznám se, že neviděv inscenace, k nimž se Jan Kačer opakovaně vrací a se znalostí jejichž herců počítá, k některým kapitolám jsem si nenašel klíč. Ale co napsal na pouhých dvou stranách a pár řádcích na obranu Milana Kundery (jehož osobně nepoznal a „viděl jen jednou“) proti „fízlovské pornografii“ v rozsahu mnoha set stran, jasně dokládá jeho fascinující metodu a také jeho nadhled.

Jakoby mimochodem Kačer objevuje paralelu Janáčka a Kundery v „osamělosti jejich tvůrčí cesty“ a konstatuje, že „uvězněný orel v Mrtvém domě, kterého muklové vypustí na svobodu (…), jako by v mnohém předjímal osud Kunderův.“

Kačerovo zamyšlení nad pomlouvačnou knihou o Kunderovi, která se „nejvíc opírá o zpravodajství fízlovské party“, ústí do resumé, že „tajné policie všech zemí ovládají lež – dezinformaci. Nic neplatí, ničemu se nedá věřit. Dané slovo je lest“.

A zas originální vysvětlení záhady Kunderovy domnělé maroty: „Odtud úporná snaha Kunderova mít vlastní slova, vlastní dílo zcela pod svou kontrolou. Snaha být sám a sám ručit za vše, co jsem já a o co se snažím.“

Poslední citovaná věta platí stejně i o Janu Kačerovi a jeho tvůrčím úsilí. Přitom hluboce věřící Kačer a ateista Kundera jsou v mnohém rozdílné osobnosti. Ale podobají se i v tom, jak fascinovali své žáky jako pedagogové na FAMU a DAMU, ale fascinují dosud i herce, režiséry, diváky a autory i čtenáře svým dílem. Ostatně mnohé kapitoly dobírají se příkladné tvůrčí práce Kačerových učitelů a přátel, jsou holdem jim, ale zároveň i nenápadnou, tím platnější uměleckou školou herectví a režie, školou pracovní přísnosti a přitom názorové tolerance, dokonce i občanskou školou přejného přátelství.

Byť v dnešním světě často „nic neplatí, ničemu se nedá věřit“, Jan Kačer nedeprimuje. Ví, že „co je pravé, vydrží dlouho“. A co je a co není pravé, umí objevně pojmenovat.

Pravý realismus staví nad „ušmudlaný podlézavý realismus“, který iritoval básníky jako Biebl nebo Nezval; už ti odmítali jako on hrát „podle pravidel smutného realismu.“