KAREL SÝS
O publikace na téma atentátu na Heydricha není nouze, spíše naopak. Většinou se však jedná o rozmělňování již známých faktů. Zářnou výjimkou je kniha autorské dvojice Bohuslava Balcara a Jaroslava Kulhánka DRUHÁ BOMBA PRO HEYDRICHA? Vydalo ji domažlické nakladatelství Resonance v edici Paměť – Memory.
Onen otazník v titulu knihy není náhodný. Autoři totiž rozmnožili dosavadní poznatky o možnost, že na místě útoku v Kobylisích byl přítomen i radiotelegrafista výsadku SILVER A Jiří Potůček, krycím jménem Tolar.
Už tak se to na osudové křižovatce útočníky jen hemží, a teď ještě zničehonic jeden navíc?
Nikoli, autoři mají svou domněnku opřenou o četná fakta, zejména o poválečnou výpověď – vzpomínky paní Emilie Chrbolkové, v jejímž domě na Pardubicku se výsadkáři skupiny SILVER A ukrývali. Její syn Josef byl s mnoha odbojáři a obyvateli obce Ležáky v Pardubicích „Na Zámečku“ 2. 7. 1942 popraven. Její vzpomínky jsou tedy nejen hořké, ale i autentické.
Knihu začíná úvaha, proč se stále užívá termín „atentát“, jenž pochází od německých vyšetřovatelů a propagandistů, ač slovo atentát, dokonce ve spojení „spáchaný“, navozuje představu zločinného činu. A bohužel tento termín vesměs převzali i naši historici a publicisté. Navrhují jinou definici činu: místo atentátu útok, či pokus o Heydrichovu likvidaci (útok totiž na místě zdárně neskončil), a místo výrazu spáchat výraz uskutečnit. Zdá se to být maličkostí, ale myslím, že jde o významný posun v chápání události, která hluboce zasáhla do české historie.
(Dovolím si malou poznámku. Známí i méně známí hrdinové operace ANTHROPOID se teprve 27. května 2009, 67 let po „spáchání atentátu“, konečně dočkali pomníku. Je vskutku příznačné, že se i tenkrát a vlastně stále mluvilo a mluví o spáchání. Spáchat lze leda trestný čin, tedy čin zavrženíhodný. Má vnučka Julinka vynašla lepší slovo. Když jsem jednou udělal, co jsem podle jejího názoru udělat neměl, vyčítavě mě oslovila: „Ty páchale!“)
Sami autoři netvrdí stoprocentně, že radista Potůček byla na místě útoku osobně přítomen, ale přinášejí mnohé argumenty, podporující tuto možnost, zejména svědectví paní Emilie Chrbolkové. Poctivě však nechávají dostatek místa pro případné námitky.
V knize přetištěné vzpomínky Emilie Chrbolkové byly sepsány 15. 1. 1947 v Mněticích ve spolupráci s paní Marií Horákovou-Záleskou, tehdejší tajemnicí Svazu národní revoluce.
Zde jsou v úplnosti uvedeny poprvé, několik výňatků použil pouze Miroslav Ivanov ve své knize A hořel snad i kámen.
Třeba přiznat, že mnohé pasáže vzpomínek působí záhadně až zmatečně. Například popisuje setkání se synem při mobilizaci 26. října 1938:
„Před domem na něj čekalo auto plné vojska, starší i mladší. Já syna držela, co mi síly stačily, ostatní na něj mluvili německy, abych jim nerozuměla. Po krátké rozmluvě všichni podali ruce synovi i mně. Jeden starší pravil: ,Pepíku, ale nespi tady! Pracuj, jak a kdy bude potřeba!‘ Auto se rozjelo a všichni mávali na rozloučenou.“
Už ta „němčina“ je poněkud záhadná.
Většinou však mají její vzpomínky vysokou vypovídací hodnotu a námitky ze strany některých historiků, že paní Chrbolková později prošla psychiatrickou léčebnou, nejsou pro pravdivost rozhodující. Nelze se divit: prožila přece silnou duševní zátěž. Navíc je známo, že v psychiatrických léčebnách se za protektorátu ukrýval nejeden odbojář.
Podle jejího vyprávění se radiotelegrafista Jiří Potůček skrýval právě u ní v Mněticích. „Jednou v únoru, v noci, přitáhli se synem vysílačku a zazdili ji do přepážky kuchyně. Umístili ji v komíně a lezli podlahou, kam si vyhotovili tajný vchod z prken. Zazdívku provedl zedník J. Kučera, který se domníval, že jde o skrýš na zásoby.“
Za vším hledej ženu. Jiří Potůček i Alfréd Bartoš (velitel paraskupiny SILVER A) se zakoukali do učitelky Věry Junkové. Tehdy paní Chrbolková bezděčně vyslechla rozhovor Věry s Alfrédem Bartošem.
„Věruška se tázala, zda ten chlapec v Kolíně je Slováček. On potvrdil, že tomu tak je. Pak se tázala, kde je ten ústav nebo ta vychovatelna. On jí řekl, že je to tam vzhůru nad lipami v zatáčce. Věruška říká, že se trochu pamatuje, a kde prý bude stát on. On odpověděl, že tam, kde bude potřeba. Věruška se ptala i na Mirka (Valčík) a na Jiříka (Potůček). Fréda odpověděl, že budou stát tam, kde jich bude třeba. Dále se Věruška ptala, zda budou i s druhou skupinou, Fréda odpověděl, že musí být rozestavěni tak, aby ho nadobro zničili.“
Na slavnosti odhalení pamětní desky na domu rodiny Potůčkových ve Vranově (dnes Břasy) 6. července 1946 účastníci veřejně hovořili o přímé účasti Jiřího při útoku na Heydricha, což bylo poté zapsáno i v obecní kronice.
A tak přítomnost Jiřího Potůčka v kobyliské zatáčce nelze vyloučit.
Ostatně tam bylo aktérů ažaž!
Kniha však není jen o tomto jediném tématu. Obsahuje i otřesná svědectví z německých koncentračních táborů z pamětí Marie Pomplové a MUDr. Vladimíta Böhma, profily gestapáka Pannwitze, zrádce Čurdy…
Ale hlavně hrdinů, kteří nezklamali: strážmistra Karla Kněze, Jana Smudka, Oldřicha Frolíka (u něj se mělo najít „dvojče“ bomby použité v zatáčce a ramenní opěrka ke Gabčíkovu stengunu)…
Škoda, že se autoři nevyhnuli zdá se už povinné averzi vůči poválečnému režimu. Brzy po válce, zejména však v období „normalizace“, se údajně „tok informací o nekomunistickém odboji včetně historie desantů z Velké Británie opět zastavil“.
Skvělý a dodnes nepřekonaný Sequensův film Atentát (1964) byl prý natočen pouze díky „znepozornění“ cenzury atd. V roce 1962 vyšel časopisecky obsáhlý článek Ladislava Vaňka, Heydrichiáda Čestmíra Amorta (1965), Bomba pro Heydricha Dušana Hamšíka (1971), Atentáty, které měly změnit svět V. P. Borovičky (1975), Ivanovův Atentát na Reinharda Heydricha (1979, 1987), Za Heydrichem otazník Miroslava Honzíka (1989)… Hrdinu odboje Jana Smudka prý režim přehlížel, ač na druhé straně uznávají, že článek Vojtěcha Laštovky Smudkova dobrodružná anabáze (1980) je „na svou dobu faktograficky velmi kvalitní a o Janu Smudkovi přinesl mnoho nových informací“. Dokonce uvádějí, že v roce 1943 „natočila gruzínská společnost Tbilisi Kinostudia film Nepolapitelný Jan (Uchinari Jani)“! A naopak přiznávají, že Smudek „dne 17. listopadu 1999 takřka zapomenut zemřel“.
Dnes je situace zdánlivě opačná – vyrojilo se množství knih na dané téma, leč dlužno říci, že příliš mnoho nového nepřinesly, ba ani nemohly.
To však není případ recenzované knihy, ta naopak leccos rozvířila.
Za její největší klad považuji závěrečnou úvahu nad nejzávažnějšími otázkami.
Kdo nařídil celou akci? Odpověď si po válce přehazovali mezi sebou přední činitelé, Beneš, Moravec, Britové… Pravdu se zřejmě nikdy nedozvíme, nicméně autoři se jí přiblížili zatím nejblíže.
Možno konstatovat, že nejdůležitější kapitolu své knihy napsali „padni komu padni“.
Proč se akce nezdařila? Objektivně shrnují nedostatky ze strany vojenských instruktorů a velitelů, např. krátký výcvik seskoků padákem, ukrytí padáků a dalšího materiálu…
Dále vysazení v neplánovaném místě, absence výcviku k dlouhodobé ilegální činnosti, chyby v odění (Gabčík byl vysazen v nápadně nepadnoucím obleku), psychické otřesy kvůli ne vždy aktuálním záchytným adresám, dlouhá doba mezi seskokem a provedením akce… (Podle příkazu Františka Moravce měli totiž provést útok takřka okamžitě a bez navazování styků s obyvatelstvem.) Z toho vyplývající rychlé snižování fyzické i psychické kondice.
Navazování citových a sexuálních vztahů s velkým počtem žen a z toho vzniklé konflikty mezi vysazenými.
Dekonspirace dokonce před dětmi, víra, že se nakonec oni sami zachrání…
A co se týče samotného útoku: Nevhodně rozmístěná kola pro útěk, nepoužití fungujících koltů proti nehybnému hlavnímu cíli, místo zneškodnění protektorova řidiče Kleina pouze postřelení do nohy, naprosto nevojenský útěk z místa činu…
Heydrich sice zemřel, ale je dosud otázka, proč. Zda po zásahu Kubiše, nebo přičiněním dejme tomu Himmlera, jemuž v nacistické hierarchii nebezpečně konkuroval? Nebo z vůle Britů, kteří potřebovali ochránit obojetného admirála Canarise?
Proč vlastně selhal Gabčík? Po letech se začalo tvrdit, že se mu vzpříčil náboj v hlavni. Stengun byl údajně skvělá zbraň, podle jiných naopak bezmála pouťová hračka. Nebo v poslední chvíli vůbec nechtěl vystřelit?
Pokud byli na místě další výsadkáři, proč nezasáhli? Anebo zasáhli, leč bezvýsledně?
Pak by to ovšem v kobyliské zatáčce vypadalo jako ve špatné filmové kovbojce.
Autoři vyslovili i další zajímavou otázku: Proč Londýn raději nenařídil útok na Goebbelse?
Nakonec pokládají otázku nejbolavější: Stál celý „podnik“ za tisíce mrtvých obětí z řad obyvatelstva? Zrušila by Velká Británie Mnichovskou dohodu i bez vyvraždění Lidic a Ležáků?
Otázka za otázkou a odpoví jen ten, kdo to ví! Najde se takový?