BŘETISLAV KOTYZA

…bez vědomí vlastní identity ale v souladu se Zákonem přírody, byli jsme rodiči přivedeni na tento Svět. Ve většině případů i v souladu s jejich přáním, ve většině případů i s jejich láskyplným očekáváním. Nás, dětí rodičů, neptal se nikdo, zda chceme na Svět ano či ne, zda v této neklidné době a v této rodině. Zda v které zemi a s jakou barvou pleti. A především, zda jako chlapec či děvčátko. Říká se tomuto Úděl. Modrá barva pro chlapce, daný způsob výchovy a uplatnění. Růžová barva pro děvčátka s mašlí, připravována k ženským povinnostem. Platí to stále?

Při svém porodu shledali mne chlapcem a takto se mnou vždy jednáno. Včetně Základní vojenské služby. Nic víc. Žádné otázky. Žádné pochybnosti. Jsou zde však poslední dobou zřetelné emancipační snahy menší skupiny obyvatelstva, výrazně nesouhlasící se svým Údělem v majoritní společnosti, nesouhlasící se svojí sexuální identifikací a s tlakem na změnu stavu včetně právního stavu svého postavení.

Nechci užívat spisovného označení – homosexuální muži a lesbické ženy. Uvedené heslo příčí se doslovným překladem i zprofanovaným, nejistým významem. Jisté pro mne je poznání, že rozdíl mezi Mužem a Ženou není určován výhradně jen obsahem trenýrek a způsobem užívání tohoto. Hranice rozdílu zasahuje mnohem hlouběji do osobnosti každého z nás; hlouběji, než jsme si ochotni připustit. Krajní meze nejsou dostatečně a zcela jasně vyznačeny.

Chci zcela otevřeně předestřít názor, že v každém Muži nachází se i Žena; v každé Ženě nachází se i Muž. Jsme spojité nádoby v jediné. Vnější znaky příslušnosti jsou jednoznačné, obsah proměnlivý. Velmi proměnlivý. A potřebný pro současnou, proměnlivou, mnohobarevnou dobu. Potřebný pro vnímání sebe a svých spoluobčanů. Pro vnímání své vlastní sexuální orientace. K čemu však to?

Při kterémsi jednání parlamentu České republiky byl halasen i zákon o Registrovaném partnerství. Mnoho se o zákonu mluvilo, mnoho předsudků bylo vysloveno. Praktický výsledek ano, ale téměř nulový. Proč? Zvykli jsme si, MY, všechny skupiny společnosti, pohybovat se v životě jen způsobem „od výhodného k výhodnějšímu“. Nikoliv „od potřebného k potřebnějšímu“. Jakékoliv závazky jsou na obtíž. Proto dnes „moderní“, neuzavřené svazky párů smíšených, (rozuměj – muž a žena), i párů nesmíšených, (rozuměj – muž a muž; žena a žena), jsou na úrovni svazků „přátelských“.

Co však slovo – přátelství – znamená pro naplnění biologického významu partnerského svazku, a tím je myšleno početí a výchova dětí, jest záhadou. Záhadou slovní, etickou, právní. Nejeví se současným a únosným, když významově jasné „přijetí osobní odpovědnosti“ je zaměňováno zamlžujícím pojmem „přátelství“. Toto se týká se všech mužů a žen v jakémkoliv způsobu, druhu či označení vzájemného partnerského soužití. Heterosexuálů i homosexuálů.

„Na psí knížku“ jmenujeme volný svazek partnerů, bez vyznačeného práva a povinností vůči druhovi, ale především vůči dětem počatým z tohoto soužití. Odmítám však přijmout nedefinovatelné schéma tzv. „přátelství“ a tím vydat lidská mláďata všanc neurčitelnému, obecnému vztahu jejich rodičů.

Vzájemné přátelství a vzájemná úcta jsou základní emocí vztahu mezi jakýmikoliv partnery. Láska kultivující nadstavbou biologické nutnosti. O vášni nemluvě. Avšak každý z nás, přiznaných starousedlíků manželských, ví, a to zcela konkrétně, že Láska i Vášeň jsou faktorem proměnlivým. Ach jo… Leč společné dílo ku prospěchu mláďat je třeba konat bez ohledu na stav libida v podvěsku mozkovém.

Nejvyšší Primáti mají nejlépe organizovanou právě péči o potomstvo. Co však s tímto faktem pro 4 % našich spoluobčanů? A co my, heterosexuálové se svými frustracemi z popírání základního loveckého instinktu? (Dámy prominou). Nejsme již Lovci, nejsme ale ani Sběrači. Co ve skutečnosti jsme, netroufám si pojmenovat. Vím však a veřejně rozhlašuji, že je nám gruntovně potřebná tolerance. Tolerance mužů vůči ženám a naopak. Tolerance vůči druhému pohlaví ukrytému v každém z nás. Tolerance majoritní skupiny vůči skupinám minoritním.

Je však třeba říci naplno a požadovat, že je nám, heterosexuálům, třeba i tolerance ze strany okrajových sexuálních skupin, vůči skupině převažující. Bez sektářství a pocitu výjimečnosti, či méněcennosti.

Podmínka hodnotného partnerského vztahu a tím i pevné soudržnosti lidského společenství není otázkou sexuální orientace. Je to především osobní odpovědnost vůči sobě samému. Odpovědnost vůči svým nejbližším a odpovědnost vůči následkům svého konání. Zde je třeba zvážit bez osobní zaujatosti, zda soužití a výchova dětí rodiči stejného pohlaví je tím nejlepším modelem biologicky dvojpólové lidské společnosti. Tím nejlepším vzorem pro formování dětské představy o Světě. Zda prosazováním svých tajných přání není ubližováno bezbrannému jedinci – dítěti. Zda nevytváříme Úděl. Bez možnosti volby. Bez možnosti obrany.

Vše ostatní jsou jen hloupé, spekulativní předsudky. Nechť hodí kamenem, kdo…